Článek
Lid je lid, dav, masa, hromada všech, no prostě všechno a nic. A všechno a nic nemůže mít žádnou autoritu, žádnou rozhodovací pravomoc ani žádnou skutečnou schopnost něco prosadit. Proto šel komunismus do kopru, a proto je demokracie tak unylá. Nikdo ji totiž neřídí, nemá žádnou autoritu.
I když dav udělá nějakou akci, třeba demonstruje nebo někoho zlynčuje nebo si něco vyžádá a nechá rozhodnout, stejně to nemá žádnou autoritu, protože nelze ukázat na nikoho konkrétního, kdo to vlastně chtěl. U volených zástupců je to stejné, ti se vždy odvolávají na dav, který je zvolil, a na jeho neexistující autoritu. Zkuste ale jít mezi lidi, když o něčem rozhoduje nebo něco dělá dav. „Já jdu jen kolem.“ „No, víte, mně je to tak nějak jedno, ale chtěl/a jsem se zúčastnit.“ „Nemyslím si, že by to mělo být tak, jak tady ten dav křičí, ale tak trochu podobně, ale určitě ne tak radikálně…“ a tak dále a tak dále. To určitě dobře znáte, takové rozhovory, ankety mezi davem lidí, který demonstruje nebo se snaží něco prosadit či na veřejných mítincích různých uskupení. Vždycky je to stejné. Zkusíte vystopovat nějaký autoritativní hlas takového davu, nějakou nosnou myšlenku, a nakonec nenajdete nic, jen rozplizlé kdeco. Pocit, že dav má nějakou autoritu, který se snaží vyvolávat pomocí svých zástupců a lidí, kteří jsou jeho hlasem, je jen audiovizuální iluzí schválně vyvolávanou za tím účelem, aby se jednotliví účastníci davu mohli cítit jako někdo, kdo má nějakou autoritu. Je to ale fikce.
Gustave Le Bon, velký teoretik davu, tvrdil, že dav je něco nadlidského, protože jednotliví lidé, když nejsou součástí davu, se snad ani tak špatně rozhodovat nemohou, jen když jsou spolu v jednom slepenci. Přitom ale byl Gustave stoupencem davu a majoritního rozhodování o světě zároveň s tím, že sám žil jako kůl v plotě a snažil se od masy co nejvíc, pokud to šlo, distancovat. To jsou takoví ti teoretičtí chytráci, kteří vám s tímto tématem moc prakticky nepomůžou.
Lidé rádi věří na autoritu vlastního davu, obzvlášť ti, kteří autoritu nemají, ale mít by chtěli. Ve skutečnosti zároveň většina takových lidí žádnou autoritu nesnese, a tak vzniká takový hybridní paskvil, imaginární autorita davu bez konkrétní autority a bez autority vůbec, a na tom je postavena demokracie. A proto je tak těžké se v demokracii na něčem shodnout, něco někam posunout a něco udělat jinak než sáhodlouze a unyle. Demokracie jako vláda lidu nemá autoritu, protože lid nemá autoritu a ani ji mít nemůže.
Osobně, když bych měla mluvit za sebe, sama autority nesnesu a pokud se ke mne někdo autoritativně chová, nemůžu si pomoct, a začnu ho z duše nenávidět. Jsem tak postavená a kdokoli, kdo se snaží na mne uplatňovat jakoukoli autoritu a moc, stává se mým úhlavním nepřítelem. Nepleťte si to s tím, když mi někdo radí a snaží se mi pomoci, na rozdíl od mnoha lidí si poradit nechám, protože netrpím představou jako mnozí jiní, že vím všechno. Čím víc člověk ví, tím víc ví, kolik toho neví, proto dojmem, že ví vše, trpí především ti, kteří vědí hodně málo. Takoví se mi pak snaží vyčítat, že mluvím o něčem, o čem nic nevím, přitom oni sami o tom vědí daleko méně a tak mají pocit, že o tom vědí všechno.
Autorita by se podle mého názoru neměla uplatňovat ani ve školách nebo ve školkách, ani v rodinách na děti. Pokud totiž někdo má to, čemu se říká přirozená autorita, a to je úplně něco jiného než klasická silou nebo manipulací uplatňovaná autorita a je potřeba to nezaměňovat, žádnou autoritu takový člověk s přirozenou autoritou na nikoho uplatňovat nemusí, protože se s lidmi prostě domluví a oni ho berou vážně. Ale pokud někdo autoritu uplatňuje, zpravidla žádnou přirozenou autoritu nemá. Tak jako dav či masa, která autoritu nemá, a proto ji potřebuje za každou cenu uplatňovat právě například v řízení společnosti. Je to v zásadě patologický jev, protože za své zástupce záměrně vybírá právě lidi, kteří žádnou přirozenou autoritu nemají, a tak musí autoritu uplatňovat silou, předvádět se, lhát, vymýšlet si, naparovat se.
Dav či lid by si měl v první řadě uvědomit, že sám za sebe žádnou autoritu nemá, a proto by měl dát prostor a nechat si vládnout lidmi s přirozenou autoritou, aby na něj nemusela být žádná autorita uplatňována a měl ve svém vedení lidi, kterým přirozeně věří a které následuje z rozumných důvodů. Na to by ale dav nesměl být nemocný a musel by se zbavit svých chorobných sklonů. Na tom se dost málo pracuje, hlavně v Česku, a takový český lid by měl začít setsakramensky rychle a intenzivně pracovat na odstranění své vlastní patologie.
Například toho, jak se tu snaží mnoho lidí jen tak schválně štvát a vykolejovat ostatní, o stále ještě živém rčení o tom, že kdo nekrade, okrádá sebe a rodinu, které stále považují za normální mnozí lidé, na bezcharakternosti, kdy si někteří myslí, že s vámi mohou jednat jednou tak a podruhé opačně a nic se jim nestane, to by mělo také být jasně lidmi obecně zavrženo jako odporné a opovrženíhodné. Schválně šířit zlo, aby se nepřišlo na to, že nemáte co nabídnout, to je další nechutný způsob existence, který se vede běžně hlavně v největších městech a odtud se to šíří do okolí jako mor, schválnostní lhaní a proradné falešné hry, ty také patří do skupiny zrůdného fungování, které zdravá společnost nepotřebuje a měla by takové jedince jednoznačně trestat veřejným opovržením, stejně jako záměrná neuznalost a soutěžení tam, kde se soutěžit nemá a k ničemu dobrému to neslouží.
Od těchto zvrácených způsobů fungování je už jen krůček k násilnému uplatňování autority, kdy se například zaměstnavatelé vymlouvají, že nemohou s lidmi jednat jinak, než z pozice síly, když oni jsou přece tak líní a zkažení. Pak z toho vypadne, že se u Babiše v továrně kontroluje ženám spodní prádlo, aby si domů nenosily kuřata. No to je zvrácené uplatňování autority a zvrácené chování zaměstnanců, pokud něco takového dělají.
Všeobecně by mělo být jasně řečeno, že je něco zvrácené nebo šílené a nepatří to do normální společnosti, a mělo by se to omílat dokola jako kolovrátek, a pak se může nakonec dav dopracovat k tomu, že nebude chorobný, ale bude normální a do vedení si vybere normální lidi s normální přirozenou autoritou.
A pokud k tomu ozdravení masy nechcete přispívat, pak jste součástí té zvrácenosti, a pokud byste chtěli přispět, ale nevíte jak, tak alespoň nešiřte poraženecké řeči o tom, jak je to hrozné, že se lidé nikdy nezmění. Tím byste tu nemožnost změny jenom fixovali a stávali se tak takovými malými satánky, kteří tu chorobnost vlastně jenom přivolávají, tak si to tentokrát odpusťte. Místo otázek rovnou přemýšlejte o řešení. Svět tu není od toho, aby za vás jako za součást chorobného davu bez autority něco řešil. Buď z něho vystupte nebo akceptujte, že se chorobnosti, jíž jste součástí, bude někdo chtít zbavit, a že má na to plné právo.
Nikdo nemá totiž povinnost žít v chorobné společnosti a nečinně tomu přihlížet, s tím počítejte. Neříkám to z pozice autority, ale jako prostý fakt. A pokud vám to připadá být jako autoritativní vyjádření, máte jistojistě problém s tím, že nemáte sami vůbec žádnou přirozenou autoritu a závidíte ji ostatním. Tak si na to dejte pozor, ať nejste za chvíli za šílence.
