Mikoláš Aleš dal Čechům vizuální představu o národě, za to dostal příkoří

Tu českou vytvořil malíř, spisovatel a pedagog Mikoláš Aleš.

Mikoláš Aleš (1852–1913) zformoval kolektivní obrazovou představu Čechů o jejich vlastní historii, mýtech a lidové kultuře. Jako hlavní osobnost takzvané generace Národního divadla zvěčnil snahy českého národního obrození ve výtvarném umění a vtiskl české národní identitě nezaměnitelnou podobu.

Ta přetrvala dodnes. Aleš vytvořil mýtus. A čekal, že mu bude národ vděčný. Stalo se tak, jak tomu v Čechách obvykle bývá, téměř až „s křížkem po funuse“.

Mikoláš Aleš by dnes vytvářel loga měst a dostával by za ně tučně zaplaceno. Za korporátní identitu se dnes platí hodně a dobře. Jenže v jeho případě mu platili hodně málo. I když ilustroval obrovské množství knih, kalendářů a časopisů, dostával za ně často jen almužnu.

Vydavatelé jeho pracovitosti a skromnosti nezřídka zneužívali. Jeho nejznámější zakázka, cyklus Vlast pro lunety Národního divadla, mu „vynesla“ spíše zklamání a spory s porotou. Honorář byl směšně nízký a realizaci mu nakonec ani nedovolili dokončit vlastní rukou tak, jak si představoval. Kvůli nedostatku finančních prostředků se musel s rodinou často stěhovat do levnějších bytů v Praze a nejednou musel prosit přátele o půjčky, aby uživil rodinu.

A to vše přesto, že byl jedním z nejvýznamnějších českých malířů, kreslířů a ilustrátorů 19. století. Narodil se v jihočeských Miroticích a kreslit uměl už ve čtyřech letech. Pak ho potkalo obrovské neštěstí. V rozmezí několika let mu vymřela celá rodina: oba bratři, matka i otec. Ve dvaadvaceti letech tak zůstal bez prostředků a sám jako sirotek odešel zkusit své štěstí do Prahy. 

Studoval sice na pražské Akademii výtvarných umění (1869–1876), ale s tamními profesory si nerozuměl. Nejvíce jej zaujal umělecký odkaz Josefa Mánesa. Během studií si pochopitelně musel přivydělávat vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. 

Zapojil se do studentských protestů proti profesoru Alfredu Woltmannovi, který popíral samostatnou existenci českého umění. Za účast na demonstracích byl potrestán uvězněním a vyloučením z akademie.

Nakonec se oženil se svou láskou z dětství Marynou Kailovou. Zdá se, že teď mu štěstí přálo, protože společně s Františkem Ženíškem vyhráli soutěž na výzdobu foyer Národního divadla. Jenomže tento pocit naplnění a umělecké svobody vydržel jen krátce. Se Ženíškem se rozkmotřili. Sám Aleš rozpracoval 14 lunet cyklu Vlast, ale finální malbu divadlo schválně svěřilo jiným umělcům.

Následovala ztráta mnohých zakázek, nepochybně díky závisti pocházející z české malosti. Aleš zakládá spolek Mánes v roce 1887 a stává se jeho prvním předsedou. Tento spolek funguje dodnes.

Pak se živil zdobením měšťanských domů v Praze, Plzni a Strakonicích.

Ať tomu bylo jakkoliv, byl to Aleš, který vymyslel vizuální identitu českého národa, ať už pro „zlatou kapličku“ nebo po celé republice, která se skvěla jeho malbami či přímo fasádami domů.

Ve svém díle propojuje slovanskou mytologii s představou slavné národní minulosti. Jen tak trochu zapomněl, že je to minulost bájná. Češi jej neváhali uvědomit o tom, že za slavnou minulost platit nikomu nebudou.

Velké malby však nebyly jediným prostředkem, jak Aleš Čechy uvědomoval o jejich bájné národní identitě. Činil tak rovněž prostřednictvím stovek kreseb pro Špalíček národních písní a říkadel. Dal konkrétní tvář českým pohádkám, pověstem, příslovím i venkovskému životu. Tyto ilustrace se dostaly do téměř každé české domácnosti.

Alšova vizuální představa se dostala nejen k běžným čtenářům, ale i do všech učebnic pro různé školní stupně, které ilustroval.

Oficiální kruhy ho dlouhou dobu téměř až do jeho smrti odsouvaly na vedlejší kolej jako jednoho z pouhých kreslířů a ilustrátorů. Tehdejší akademické kruhy jej nebraly jako plnohodnotného malíře olejomaleb.

Bohužel ani finančně si Aleš moc nepolepšil. I když jeho práci znali statisíce Čechů, měli pocit, že ji má dělat téměř zadarmo. Často se propadal do dluhů a byl motivován pocitem nutnosti práce pro přežití. Což rozhodně není vhodná motivace pro umělce velkého formátu.

Těsně před smrtí byl jmenován pražským měšťanem a bylo mu poskytnuto místo na akademii. Rovněž byl jmenován inspektorem kreslení na pražských měšťanských školách a poradcem v dílech uměleckých. Jenomže to všechno už bylo hodně pozdě.

Zemřel celoživotním vyčerpáním a v hořkosti v červenci 1913 a město Praha mu vystrojilo velkolepý pohřeb.

Zdroje:

Mikoláš Aleš. Špalíček národních písní a říkadel. 1950. Orbis.

Mikoláš Aleš. Mládeži. 1957. SNDK.