Článek
Některé matriky člověk otevře jen proto, aby našel jméno. Jiné už nikdy nechce zavřít.
Dřív jsem hledala data, jména a příjmení. Dnes se při každém zápisu přistihnu, že přemýšlím, co se odehrálo předtím, než farář namočil pero do inkoustu a několika tahy zaznamenal lidský osud.
Když jsem se minule loučila s Rozálií, ještě jsem se ve dveřích otočila.
„Ještě se někdy uvidíme?“ zeptala jsem se.
Usmála se tím svým klidným úsměvem. „Až budeš hledat víc než jen jména.“
Ta věta mi zůstala v hlavě.
O několik dní později jsem seděla nad oddací matrikou. Jeden zápis vedle druhého. Datum. Jméno ženicha. Jméno nevěsty. Jména rodičů. Svědci. A konec.
Jenže já už věděla, že za těmi několika řádky se skrývá celý lidský příběh.
Jak asi vypadalo ráno nevěsty? Plakala její maminka? Smál se ženich, nebo měl sevřené hrdlo stejně jako ona? Co si říkali cestou ke kostelu?
Únava mi pomalu zavírala oči. A pak jsem uslyšela známý hlas.
„Tak pojď.“
Nebyl hlasitý. Spíš jako tiché pozvání.
„Dnes tě vezmu na svatbu.“
Přede mnou stála Rozálie. Tentokrát se neusmívala tajemně. Měla radost.
„Minule jsi viděla, jak se člověk loučí se světem,“ řekla a podala mi ruku. „Dnes uvidíš, jak do nového života vstupuje.“
Sotva jsem se jí dotkla, zmizela vůně starého papíru. Nahradila ji vůně čerstvě upečených koláčů, pečeného masa, kvasnic a rozmarýnu.
Ocitly jsme se ve světnici plné žen. Rozálie mi říkala jejich jména. Tolikrát o mnohých z nich četla mezi svědky církevních obřadů. Nikdy mě nenapadlo, že by někdy vedle mne stály i ve skutečnosti.
Rozhlédla jsem se. Jedna žena válela těsto na koláče, jiná skládala vyšívané ubrusy, další pečlivě uhlazovala kroj.
Všude vládl čilý ruch, jen v koutě tiše seděla mladá dívka.
„To je nevěsta?“ zeptala jsem se.
Rozálie přikývla. „Dnes se vdává Andulka.“
Ženy jí pomáhají s oblékáním. Nejdříve bílou lněnou košili. Potom několik spodních sukní, slavnostní vyšívaný živůtek, a nakonec tu nejkrásnější sukni, jakou doma měli. Nádherný sváteční kroj - chlouba celé rodiny.
Na hlavu jí položily věneček ozdobený rozmarýnem a barevnými stuhami.
Ptám se po bílých šatech. Rozálie se jen usměje: „To bychom byly za podivínky. Copak myslíš, že bychom měli šaty jen na jediný den? To nejlepší, co rodina měla, byl právě kroj.“
Pak jedna ze žen vzala misku s čerstvým rozmarýnem. Každému připnula malou snítku na kabátec.
„Pro štěstí?“ zeptala jsem se.
„I pro štěstí. A aby každý poznal, že jde na svatbu.“
Ženich Jan postával před stavením. Už potřetí si nervózně uhladil kabátec. Dovnitř jen tak nesměl. Nejdřív si musel nevěstu vyprosit.
Ženy se dobře bavily. Přivedly před něj starou babičku.
„Tak tady ji máš!“
Celý dvůr propukl v smích.
„Ne, ne… pro tu jsem nepřišel.“
Pak přivedly malé děvčátko. A nakonec dokonce souseda převlečeného za nevěstu. Ženich se smál spolu s ostatními. Teprve napočtvrté vyšla skutečná nevěsta.
Tentokrát se uklonil. „Ano. Tu jsem hledal.“
Rozálie se naklonila ke mně. „Aspoň víme, že si ji pozná.“
Do kostela šel průvod pomalu. V čele muzikanti. Za nimi družičky. Pak Jan s Annou.
Lidé vycházeli před domy a žehnali jim. Radovala se celá ves.
Kostel v Kunčicích byl zaplněný do posledního místa. Studený listopadový vzduch se mísil s vůní kadidla a včelího vosku. Lidé stáli tiše, ženy v bílých plátěných čepečcích, muži v tmavých kabátcích. Jen malé děti se občas neklidně ošívaly.
Jan s Annou poklekli před oltář.
Rozálie zůstala stát opodál. „Poslouchej,“ zašeptala.
Farář Josef Ježek otevřel obřadní knihu. Jeho hlas byl klidný a pomalý. Přestože jsem nerozuměla každému slovu latiny, věděla jsem přesně, co se právě děje. Dva mladí lidé vstupovali do manželství.
Farář se obrátil k Janovi.
„Bereš si zde přítomnou Annu za svou manželku…?“
Jan odpověděl pevným hlasem.
Potom se podíval na Annu. Zdálo se mi, že se jí lehce třesou ruce. Když vyslovila své „Ano“, koutkem oka jsem zahlédla její maminku. Tiše si otírala slzy.
Po slibu přistoupili svědci.
Rozálie se lehce dotkla mého lokte.
„Vidíš je?“
Přikývla jsem.
„Karel Majvald, místní šenkýř a chalupník. A vedle něj Jan Novotný, kostelník.“
Uvědomila jsem si, že jejich jména jsem před chvílí četla v matrice. Už to nebyla jen slova na zažloutlém papíře. Byli to lidé z masa a kostí.
Pak farář vzal do ruky listinu. Hlasitě přečetl souhlas otců. „Tomuto manželství docela svoluji…“
Rozhlédla jsem se po kostele.
Otec ženicha i otec nevěsty stáli vzpřímeně vedle sebe. V jejich tvářích nebyla okázalá radost. Spíš tiché vědomí, že jejich děti právě vstupují do vlastního života.
Farář vztáhl ruce nad novomanžele.
Varhany se rozezněly. Celý kostel se přidal ke zpěvu.
Rozálie se ke mně naklonila. „Za pár dní farář otevře matriku a zapíše jen několik řádků.“
„Oddal v chrámu Páně kunčickém Josef Ježek, farář.“
Tentokrát už jsem si pod těmi několika slovy dokázala představit celý kostel. Věděla jsem, jak zněly varhany.
Jak se Anně třásly ruce. Jak se Jan nadechl, než vyslovil své ano. A že někde v první lavici stála maminka, která si potají utírala slzy.
Po návratu z kostela už z komína Moravcovy chalupy stoupal hustý, voňavý kouř. „Pospěšte, ať nám polévka nevystydne!“ popoháněly ženy svatebčany už ode dveří. Ve světnici u nevěsty doma se mezitím odehrála dokonalá proměna – stůl, kde se ještě ráno kupily stuhy a rozmarýn, teď pokrýval sváteční bílý lněný ubrus. Nebyl sice dokonale rovný, ale bělostně svítil a voněl čistotou.
Zasedací pořádek měl pevný řád. To nejčestnější místo patřilo novomanželům, rodičům a kmotrům, zatímco ostatní hosté – svědci, strýcové, tety a nejbližší sousedé – se usazovali na lavice tam, kde zbylo místo.
A pak to začalo. Vzduchem zavoněla poctivá, silná hovězí polévka. Podle starého zvyku dostali Jan a Anna jednu jedinou hlubokou misku dohromady. Anna, které se ještě před chvílí v kostele chvěly ruce, teď s mírným ostychem nabrala první lžíci. Jan se na ni povzbudivě usmál. Svatebčané je hned začali hlasitě popichovat, že kdo bude jíst rychleji, ten bude mít v chalupě navrch. Sladit krok a podělit se o jedno sousto – to byla jejich první společná zkouška v manželství.
Moravcovi připravili to nejlepší, co jejich hospodářství dalo: vařené maso s omáčkou, pečeni, čerstvý chléb a koláče plněné tvarohem, povidly i mákem. Došlo i na pivo a rosolku.
„Na svatbě se nešetří,“ podotkla tehdy jedna z tet a s chutí si nabídla. Pro rodinu chalupníka to sice znamenalo sáhnout hluboko do kapsy, ale svatba byla dnem, který se musel zapsat do paměti celé vsi.
Od stolu se brzy ozval první přípitek. Nebyl dlouhý, žádná velká slova, jen prosté a upřímné přání, aby spolu Jan a Anna žili ve zdraví, v dobré shodě a aby jejich dům nikdy nepoznal nouzi o chléb. Ženich Jan si hrdě odkašlal a poděkoval, zatímco Anna se lehce červenala pod svým věnečkem.
S přibývajícím časem napětí opadlo. Muži u stolů živě probírali podzimní setí a odhadovali, jak tuhá bude letos zima. Ženy u protějších lavic si šeptaly recepty, chválily nevěstin kroj a se smíchem už plánovaly, která z nich přijde Anně pomoci, až bude v novém domově poprvé prát velké prádlo. Kolem stolů pobíhaly děti, které občas ulovily zatoulaný koláč, a nikdo je v ten slavnostní den neokřikoval.
Rozálie sledovala oba otce. Jiřího Moravce a Jana Motičku.
„Vidíš je?“
Přikývla jsem.
„Dnes se neberou jen jejich děti.“
Nic víc neřekla. Ani nemusela. V duchu jsem si vybavila všechny rodokmeny, které jsem kdy kreslila. Na papíře jsem spojovala dvě čáry. Tady jsem poprvé viděla okamžik, kdy se opravdu protnuly.
Na večerní muziku přišla celá ves. Hrály housle, basa i klarinet. Starší posedávali u stolů. Mladí se střídali v kole. Zpívalo se. Tančilo se. Nikdo nepospíchal domů. Svatba patřila všem.
Když se přiblížila půlnoc, hudba umlkla.
Anna si nervózně uhlazovala sem a tam zástěru. Na pokyn vstala a ženy ji odvedly do soukromí vedlejší světnice. Pomalu jí sundaly věneček. Jedna z nich vytáhla slavnostní čepec. Nikdo nemluvil.
Pak ženy začaly tiše zpívat. Byla to píseň o dívce, která opouští své mládí.
Najednou jsem si všimla, že nevěstě po tváři stéká slza. Plakala i její maminka, která se jemně dotkla Anniny tváře.
„Proč pláčou?“ zašeptala jsem.
Rozálie se zadívala na čerstvě vdanou ženu. „Protože ještě dnes ráno byla doma jejich děvčetem.“
Ženy nasadily dívce čepec. A mně připadalo, že se během jediného okamžiku změnila.
Rozálie se na mě podívala. „Víš… oddává vás farář. Ale ženou se nevěsta stane až teď.“
Hudba se znovu rozehrála. Tentokrát už veseleji.
Novomanželé se usmáli a první tanec zahájil další část noci, která měla trvat až do svítání.
.
Probudila jsem se nad otevřenou matrikou.
Na monitoru svítil stále stejný zápis.
27. listopadu 1827.
Jan Motyčka.
Anna Moravcová.
Kunčice.
Několik řádků. Nic o vůni rozmarýnu. Nic o Janově ruce, která znovu a znovu uhlazovala kabátec. Nic o Annině matce. Nic o písni, při níž jí ženy sundaly věneček. Jen stručný zápis, že se toho dne vzali.
Dlouho jsem se na něj dívala.
„Tak co?“
Rozáliin hlas jsem spíš tušila, než slyšela.
„Matrika nelhala,“ řekla jsem.
Ticho.
Pak se ozval její pobavený hlas. „To ona nikdy.“
Odmlčela se. „Jen neřekne všechno.“
Chtěla jsem se otočit, ale nebylo ke komu.
Na stole ležela snítka rozmarýnu.
Nevím, jestli tam byla už předtím. A ani jsem to nezkoumala. Protože tentokrát jsem věděla, že až otevřu další matriku a položím si správnou otázku, Rozálie si pro mě znovu přijde.
.
Poznámka autorky: Příběh vychází ze skutečného matričního zápisu. Průběh svatby je literární rekonstrukcí inspirovanou dobovými venkovskými svatebními zvyky; konkrétní podoba svatby Jana Motyčky a Anny Moravcové není v pramenech doložena.
