Článek
Když jsem pročítala matriku zemřelých z Kunčic, narazila jsem na krátkou poznámku u dítěte, které žilo jen několik hodin.
„Mdloba hned z života matky.“
Pouhých pět slov. Dvě stě let starý zápis. A přesto jsem nad ním zůstala dlouho sedět. Najednou jsem necítila jen smrt novorozeného dítěte. Cítila jsem strach jeho matky. Strach, který musela nosit hluboko v sobě při každém těhotenství.
Tou ženou byla Barbora Hrdinová z Mistrovic.
Když se 18. listopadu 1798 v kunčickém kostele provdala za Jana Nepomuka Motyčku, vstupovala do života, jaký tehdy vedly tisíce venkovských žen. Čekala ji práce na hospodářství, péče o domácnost a početná rodina. Nikdo tehdy netušil, že během následujících dvaceti let porodí dvanáct dětí. A že pět z nich bude muset pohřbít.
První dcera Anna Barbora se narodila už rok po svatbě. Přežila. Poté přišel na svět František a po něm Barbora Nepomucena. Ta však zemřela ještě před dovršením půl roku života. Do matriky bylo zapsáno: neštovice a božec.
Dnes ten zápis přečteme během několika vteřin. Pro matku však znamenal něco mnohem většího. První dětskou rakev. První ztrátu. První okamžik, kdy si možná uvědomila, že mateřství neznamená jen přivést dítě na svět. Znamená také žít s vědomím, že o něj můžete kdykoliv přijít. A přesto život pokračoval dál.
Narodil se Jan Nepomuk. Potom Antonín. Veronika. Další těhotenství. Další porody.
Z dnešního pohledu si jen těžko dokážeme představit, jakou odvahu to vyžadovalo. Ženy rodily doma, bez lékařů a moderní medicíny. Stačilo silnější krvácení, horečka nebo komplikovaný porod a během několika hodin se mohl osud celé rodiny změnit.
Barbora to jistě věděla. Stačilo se rozhlédnout po okolních staveních. Některé ženy zemřely při porodu. Jiné krátce po něm. A každá nastávající matka dobře věděla, že příště může přijít řada na ni.
Pak přišel rok 1810. Do matriky byla zapsána holčička, která ani nestačila dostat jméno. Narodila se a zemřela téhož dne.
Farář k ní připsal onu krátkou poznámku: „Mdloba hned z života matky.“
Nevím, co přesně se tehdy v kunčické chalupě odehrálo.
Nevím, jak dlouho porod trval.
Nevím, zda dítě přišlo na svět živé, nebo umíralo už při narození.
Nevím ani, jak blízko byla Barbora vlastní smrti.
Ale poprvé jsem si při čtení matriky dokázala představit její strach. Ne strach o dítě. Strach o sebe.
Strach ženy, která možná ležela vyčerpaná po těžkém porodu a nevěděla, jestli se ještě nadechne příštího rána. Strach ženy, která měla doma několik malých dětí a nevěděla, zda je ještě někdy obejme. A především strach ženy, která věděla, že pokud přežije, nebude to její poslední těhotenství.
A skutečně nebylo.
O rok později porodila Josefa Marka.
Následoval Leonard Matěj, který zemřel ve dvou letech. Potom Terezie, Petr a nakonec Františka. Také ona zemřela po pouhých šestnácti dnech života.
Pokaždé, když dnes čtu podobné zápisy, uvědomuji si, jak málo toho o těchto ženách víme. Známe jejich data narození. Data sňatků. Data úmrtí.
Ale jejich obavy, bolesti a naděje se do matrik většinou nevešly. Jen někdy mezi řádky probleskne okamžik, který nám dovolí zahlédnout víc. Právě takový okamžik se skrývá v oněch pěti slovech.
Barbora nakonec přežila ještě téměř půl století.
Dožila se jedenaosmdesáti let a zemřela roku 1858 na „slabost stáří“. Za sebou zanechala sedm dospělých dětí, vnoučata i pokračování rodu, který dnes mohu sledovat v matrikách.
Přesto na ni nemyslím jako na ženu, která porodila dvanáct dětí. Když si vybavím její příběh, vidím něco jiného. Vidím matku po těžkém porodu. Ženu, která neví, zda přežije. Ženu, která navzdory všemu vstane, uzdraví se a znovu přijme další těhotenství jako součást svého osudu.
A po více než dvou stech letech cítím alespoň na okamžik strach, který tehdy musela skrývat hluboko v sobě. Otázku, kterou si možná pokládala před každým dalším porodem: Přežiji tentokrát já?
