Článek
Filip – 1 . mlynář na Kocourkovském mlýně v Sádku
Historie se někdy ukrývá v jediném zápisu gruntovní knihy. Mezi údaji o majetku, dluzích a dědictví se občas objeví lidský osud, který připomíná román. Takový je i příběh Filipa Sedlištského a jeho ženy Judity, jejichž život na Kocourkovském mlýně v Sádku u Poličky trval jen několik let, přesto ovlivnil několik dalších generací.
Začalo to takhle…
Když roku 1691 zemřel sedlišťský mlynář Tomáš Sedlištský, bylo jeho synovi Filipovi teprve dvanáct let.
Za čas následovalo dědické řízení, tzv. rozdíl, při němž byl majetek rozdělen mezi vdovu a děti. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Na Filipa připadl podíl v penězích a jedna kráva. Současně bylo rozhodnuto, že zůstane u svého staršího nevlastního bratra Matěje jako pasáček. Ale jakmile dospěl, vyučil se v rodném mlýně mlynářskému řemeslu.
Dvě matky rozhodly o budoucnosti svých dětí
Roku 1707 už byl Filip zkušeným mlynářským tovaryšem. Řemeslo měl, vlastní mlýn však ne.
Ve stejné době zasáhla smrt Kocourkovský mlýn v Sádku. Zemřel tamní mlynář Matouš Romportl a zůstala po něm vdova s mladou dcerou Juditou. Mlýn potřeboval hospodáře.
Řešení našly dvě ženy. Filipova matka Kateřina a vdova Romportlová dohodly sňatek svých dětí. Nešlo o lásku, ale o rozumné hospodářské rozhodnutí. Sňatek z rozumu.
Filip získal příležitost stát se mlynářem na vlastním mlýně a Romportlova rodina zachránila své hospodářství.
Dne 1. září 1707 uzavřeli Filip a sedmnáctiletá Judita svatební smlouvu. O pět let později Filip odkoupil Kocourkovský mlýn od poličské vrchnosti za 550 kop grošů míšeňských, které splácel v každoročních splátkách. K tomu odváděl každoroční dávky obilí, desátky i dalšími poplatky vůči vrchnosti a církvi.
koupě Kocourkovského mlýna
Štěstí netrvalo dlouho
Na mlýně se narodily čtyři děti – Kateřina, Dorota, Josef a Anna Antonie. Zdálo se, že rodina našla pevnou půdu pod nohama.
Pak přišel 23. červen 1715. Filip Sedlištský náhle zemřel. Bylo mu pouhých šestatřicet let. Pozůstalé vdově Juditě bylo něco přes pětadvacet. Zůstala sama se čtyřmi malými dětmi. A především zůstala sama na mlýně, Který nemohl čekat. Každý den bylo potřeba mlít obilí, jednat se zákazníky, odvádět dávky vrchnosti a postarat se o hospodářství. Ve světě, kde podobnou odpovědnost téměř vždy nesli muži, to byla mimořádně těžká situace.
Judita se nevzdala. Více než rok vedla celý Kocourkovský mlýn sama.
Na jaře roku 1716 vznikl v Poličce mlynářský cech. Jeho představitelé rozhodli, že vdově poskytnou mlynářského tovaryše, aby mohl provoz mlýna pokračovat až do jejího nového sňatku. Současně stanovili podmínku – nový manžel musí být členem cechu.
Judita se nakonec provdala za Jiříka Čermáka z Němčic. Převzal nejen mlýn, ale také závazek postarat se o Filipovy děti a po dosažení dospělosti předat mlýn synu Josefovi za stejnou cenu, za jakou jej otec Filip koupil.
Když hospodaření selže
Jenže nový hospodář se ukázal být mnohem méně úspěšný. Během deseti let zatížil mlýn dluhem ve výši 368 kop grošů míšeňských – téměř dvou třetin jeho hodnoty.
Museli zasáhnout poručníci Filipových sirotků i městští konšelé. Nařídili Jiříkovi, aby dluhy uhradil ze svého majetku, aby neutrpělo dědictví dětí. Jiřík se hájil tím, že peníze vložil do oprav a zvelebení mlýna. A výsledek? Když roku 1743 převzal mlýn Filipův syn Josef, přebíral zároveň i značnou část dluhů a dalších závazků.
Příjmení
Poslední zmínku o Juditě lze najít v matrice zemřelých. Dne 30. ledna 1760 zemřela ve věku sedmdesáti let.
Zaujme však jedna drobnost. Farář ji nezapsal jako Čermákovou, ale jako Sedliskou.
Proč, dnes už nevíme. Je možné, že Jiřík Čermák byl v té době již po smrti. Stejně tak nelze vyloučit, že ji okolí i po desetiletích spojovalo především s prvním manželem, po jehož smrti dokázala udržet mlýn i rodinu v nejtěžším období jejich života.
Prameny na tuto otázku neodpovídají.
Přesto právě podobné drobné detaily připomínají, že gruntovní knihy a matriky nejsou jen soupisem majetku a dat. Jsou také kronikou lidských osudů. A někdy stačí jediný zápis, aby po více než třech stech letech znovu ožil příběh lidí, kteří by jinak zůstali zapomenuti.
.
Co mi tento příběh připomněl? Život našich předků se neskrývá jen v datech narození, sňatků a úmrtí. Skutečné příběhy se často ukrývají v gruntovních knihách, svatebních smlouvách nebo poručenských spisech. Právě tam se z rodokmenu stává vyprávění o lidech z masa a kostí – o jejich odvaze, chybách, ztrátách i nadějích. A právě proto mě genealogie nepřestává fascinovat.
