Článek
Zápis do matriky zemřelých odhaluje zdrcující, syrově lidskou pohnutku jeho činu: „pro necudnou tlamu“ své manželky.
Oběsil se…
Jan Prokopec se narodil se do jara, jedenáctého dubna 1856, jako syn váženého rolnického rodu. Otec Václav a matka Anna, rozená Doležalová z nedalekých Českých Libchav, mu dali dobrou výchovu. Zdědil po rodičích nejen dobře vedený grunt, ale především nesmlouvavý smysl pro čest a povinnost. Na jeho slovo bylo spolehnutí, jeho rozsudek v sousedských sporech byl přijímán jako spravedlivý. Lidé k němu vzhlíželi s respektem, který pramenil z úcty, ne ze strachu.
Avšak jeho soukromý život byl nesnesitelným peklem. Vše, co venku tak pracně budoval – důstojnost, poklid, dobrou pověst – doma podkopávala nezkrotná, necudná tlama jeho ženy, jak krtek trávník.
Její jazyk byl jako bič, který se nevyhnul nikomu: sousedce s nemanželským dítětem, radnímu s údajnou zpronevěrou, faráři s příliš dlouhými kázáními. Každý její výpad byl ranou především jemu. „Promiňte jí, má těžkou hlavu. ..víte, jaká je. Odpusťte, sousede.“ Jeho omluvy byly jako drobné kamínky, které házel pod kola jejího vozu plného urážek, aby aspoň trochu ztlumil rachot. Styděl se. Styděl se v kostele, když se za něj lidé ohlédli, sotva jeho žena pronesla nějakou ostrou poznámku. Styděl se na zasedání výboru, když se doneslo, co zase řekla o ženě radního. Styděl se za svou neschopnost zkrotit tu hlučnou, nekontrolovatelnou sílu, která ničila, co on celý život budoval – respekt, čest, pokoj. „Starosto, to vaše ženská zase…“ začínali sousedé, a on sklopil oči. Starosta měl řešit spory o meze, o vodní právo, o povinnosti k obci, jenomže jeho hlavní a neřešitelný spor se týkal manželčina jazyka a sousedských uší. Stal se neustálým prosebníkem, který musel chodit od dveří ke dveřím a napravovat, co jeho žena zničila. Každé „Promiňte jí“, ho pálilo jako žhavé železo. Byl vězněm vlastního postavení – jako starosta musel být příkladem, ale jako manžel téhle ženy byl jen terčem veřejného soucitu a skrytých posměšků. Ta propast mezi veřejnou ctí a soukromou hanbou se prohlubovala s každým dalším skandálem. Zoufalství v něm rostlo jako plevel, který dusí ušlechtilou setbu.
Tu noc z 19. na 20. října 1892 to v něm prasklo. Všechny ty omluvy, všechny ty poklonky sousedům, všechno to nahromaděné ponížení… Už nebyl starosta Prokopec. Byl jen Jan, muž, který selhal tam, kde to mělo být nejsamozřejmější: před svou vlastní ženou.
Ráno v sedm, když se říjnová mlha vinula jako chladný rubáš mezi doškovými střechami Hnátnice, vystoupil po trámovitých schodech na půdu ve své chalupě. Obklopilo ho ticho – hutné, hmatatelné, po letech nekonečného křiku téměř ohlušující. V tom mlčenlivém prostoru, vonícím zatuchlinou, slámou a zapomenutím, sevřel do rukou provaz. Nebyl to jen nástroj smrti. V té chvíli to byla poslední možnost, jak konečně přestat slyšet – přestat slyšet její slova, jež jako kyselina rozleptávala vše, co jako muž, starosta a dědic pokládal za svaté: čest, poklid a dobré jméno rodu. Byla to zoufalá, definitivní uzávěra pro uši, která už nemohla snést jediné další slovo z „necudné tlamy“, jež ničila svět, jehož pořádek se on celý život snažil bránit.
A pak přišel boj o jeho posmrtnou čest. Církevní řád byl neúprosný: samovrah. Měl být bez obřadu, jen za přítomnosti faráře, zahrabán do neposvěcené země jako výstraha. Ale celý obecní výbor se postavil na odpor. Tito muži, kteří znali Jana jako poctivého starostu, kterého jeho žena svým jazykem zle poznamenala, se nenechali umlčet. Jejich nátlak byl tak jednotný a silný, že musela zasáhnout až diecézní konzistoř v Hradci Králové. Nastal těžký, pokřivený vyjednávací proces.
Farář Matěj Jičínský, svázán pravidly, našel únikovou cestu: almužnu. Vdova, jejíž slovo Jana dohnalo na půdu, musela nyní mluvit penězi. Na farářovo naléhání „dala ke kostelu 50 zlatých chudým na rozdělenou a na fundaci 130 zlatých.“ Bylo to obrovské množství, výkupné za trochu slitování. A slitování, byť okleštěné, přišlo.
Farář Jičínský, sám snad rozpolcený mezi úřad a soucit, nakonec ustoupil. Pohřeb vypravil, ale „zcela jednoduchý“. Tělo zemřelého starosty nesmělo překročit posvátný práh kostela. Bez kadidla, bez zpěvu, bez požehnání bylo uloženo do hrobu na kraji hřbitova. Zápis váhavě dodává: „na neposvěceném místě (neb však vysvěceném).“ Snad drobná úlitba, nejasná formulace, která měla zmírnit ostří věčného zavržení.
Tak byl pochován Jan Prokopec. Ne jako hrdina, ale jako člověk, který podlehl tíze života. Jeho příběh zůstal sevřen v několika řádcích matriky – svědectví o neštěstí, které překonalo hranice jedné usedlosti, o síle komunity, jež se vzepřela dogmatu, a o věčné lidské snaze najít slitování i tam, kde ho pravidla zapovídají.
Mlha nad Hnátnicí* se ten den rozplynula, ale tíha těch slov – „pro necudnou tlamu“ – visela ve vzduchu ještě dlouho.
*obec Hnátnice v okrese Ústí nad Orlicí
