Článek
Neumírala hned.
Ležela už několik dní v koutě chléva na staré slámě, studené a nasáklé potem.
Tělo měla zkroucené bolestí. Oči otevřené — ne proto, že by chtěla vidět, ale protože už neměla sílu je zavřít.
Dívala se vzhůru. Nikdo nevěděl na co.
Dýchala mělce, přerývaně. Každý nádech jako by byl poslední — a přece nebyl.
V domě se kolem ní chodilo. Ne potichu. Ne s úctou. Prostě se chodilo.
„Ještě žije?“ zeptal se jednou hospodář, aniž by se na ni podíval. Děvečka pokrčila rameny. „Už se chystá.“ To slovo viselo ve vzduchu. Ne jako naděje. Jako čekání na konec.
Jenže konec nepřicházel dost rychle.
„Tak to ne,“ utrhl se hospodář, když druhý den seděli u stolu. „Tady mi nedochcípá.“ Ta věta nebyla výkřikem. Byla rozhodnutím. „Peníze po ní nejsou. Ještě bych jí měl pohřeb platit?“ pokračoval tvrdě. Pak se naklonil blíž: „Ať tě nikdo nevidí. Vezmi trakař. Ke kostelu. Tam ji slož.“
Bylo rozhodnuto.
Nevíme, jestli ještě vnímala, když ji zvedali. Jestli cítila chlad rána, když ji vezli ven. Jestli slyšela skřípění kol nebo vlastní dech, který se jí ztrácel někde hluboko v hrudi.
Možná ano. Možná ne.
Pod hruškou u kostela svatého Víta ji složili do trávy. Ne mrtvou. Ještě ne.
Ležela tam dlouho. Lidé chodili kolem. Zpomalili krok. Podívali se. Zase šli dál. Každý věděl, co vidí. Nikdo nechtěl být tím, kdo se zastaví.
Mouchy se slétaly k jejím rtům, k očím, k rukám, které už se nedokázaly bránit. Slunce stoupalo a zase klesalo. Stíny se posouvaly přes její tělo. A přece ještě dýchala.
Nakonec se přece jen někdo zastavil. Zavolal faráře.
Přišel. Podíval se na ni. Poznal, že je ještě mezi živými — a přitom už téměř pryč. Udělal, co bylo třeba. Slova modlitby, poslední pomazání, viatikum. Víc nikdo udělat nemohl.
Zemřela tam. Pod hruškou. Zůstalo po ní jen pár vět v matrice:
„Z Kolína, dne 24. května 1727 usnula v Pánu Magdalena, rodilá od Dimokur, dvakrát zmrahaná, zde v Kolíně několik let sloužící, byvše nemocná, pod hrušku k sv. Vítu přivežena a pod širým nebem zanechána, opatřena svátostmi, viatikem i posledním pomazáním, stáří okolo 40 let. Zanechala po sobě dcerušku.“
zápis
A tím to skončilo. Stačilo pár slov — a bylo hotovo. Žádné vyšetřování. Žádná vina. Žádná otázka, jestli to muselo být právě takhle.
Nikdo nenapsal, kdo si vzal dítě.
Nikdo nenapsal, kde vyrůstalo.
Nikdo nenapsal, jestli vůbec vyrostlo.
Jen zápis.
Magdalena.
Bez příjmení. Bez jména, které by si někdo mohl nést dál.
