Článek
Už několik hodin jsem sledovala rodovou větev a oči se mi zastavily u zápisu:
Zárubová Františka…
To bylo všechno. Narození. Sňatek. Úmrtí. Žádná fotografie. Žádný příběh. Jen inkoust.
A pak…
—
Nízká chalupa s tmavou světnicí a studenou síní. Když jsem vstoupila dovnitř, ženy už seděly kolem stolu v černých šátcích.
„Přišla ta příbuzná z města,“ zašeptá někdo. Nikdo se neptá, odkud opravdu jsi. Příbuzní se tehdy objevovali i po letech a vesnice byla zvyklá přijímat lidi podle rodiny, ne podle vysvětlování.
Františka ležela na posteli pod oknem.
Ve mé době by tělo dávno odvezla pohřební služba. Tady ale mrtvý zůstával doma až do pohřbu. Rodina se s ním loučila několik dní.
U postele hořely dvě svíce.
Jedna starší žena právě opatrně zavazovala Františce pod bradou bílý šátek, aby ústa zůstala zavřená. Jiná jí uhlazovala rukávy svátečních šatů.
Znala jsem zvyky jen z článků a kronik. Ale skutečnost byla jiná — mnohem fyzičtější.
Cítila jsem pach vosku, studené vody a vlhké hlíny na botách lidí, kteří přicházeli na modlitby. Slyšela jsem šustění černých sukní a vrzání rakve, když ji truhlář přinesl do světnice.
„Pomůžeš nám?“ zeptala se Rozálie. Podala mi plátěnou košili určenou pro mrtvou.
Zaváhala jsem.
Ve své době jsem se dotýkala jen starých dokumentů. Teď jsem se měla dotknout člověka, který byl pro mne dosud jen jménem v rodokmenu.
Věděla jsem z knih, že mrtvé oblékaly ženy z rodiny nebo sousedky. Ale teprve teď jsem viděla, jak samozřejmé to pro ně je. Žádný strach. Spíš soustředění a úcta.
Podívala jsem se na hodiny na polici. Zastavili je v hodině Františčiny smrti, jako by se spolu s nimi zastavil i její čas. „Tak se to dělá odjakživa,“ řekl starý hospodář.
Večer přišlo bdění.
To mě překvapilo nejvíc. Ne ticho — ale život. Lidé přicházeli a odcházeli, modlili se růženec, seděli na lavicích podél stěn a potichu mluvili. Děti spaly v komoře, muži venku oklepávali bláto z bot a ženy v kuchyni vařily kávu z cikorky.
Smrt nebyla oddělená od domácnosti. Byla její součástí.
Vedle mne seděla Františčina sestra a vyprávěla:
V noci, než zemřela, prý u nich na dvoře houkal sýček. A to nikdy nevěstí nic dobrého. Měla těžký život, chuděra. Však si pamatuju, jaká byla za mlada, jaká to byla krasavice… Teď už je v zemi, a nám nezbývá než se modlit, aby dožila klidu. Černou na ni musíme nosit dlouho, zaslouží si to. Byla to dobrá duše.“
Poslouchala jsem ji a uvědomovala si něco zvláštního - matriky zachytí narození, svatbu a smrt. Ale nezachytí, jak o člověku mluví rodina po setmění.
Pak se zvenku ozval zvon. Umíráček. Ve vsi tak oznamovali úmrtí. Podle počtu úderů lidé poznali, jestli zemřel muž, žena nebo dítě.
„Teď už to ví všichni,“ řekla mi Rozálie.
Druhý den přijel truhlář. Rakev přinesli do světnice a postavili ji na dvě židle. Byla černě natřená, jednoduchá, jen s malým křížkem na víku.
Do rakve vložili Františce modlitební knížku a růženec. Boty jí ale nedali. „Ty se ještě unosí,“ poznamenala jedna žena prostě. Ta věta mě zarazila.
Ve mé době je smrt často obklopená estetikou a odstupem. Tady byl život příliš tvrdý na zbytečný přepych. I pohřeb měl své hospodářské hranice.
Když pak rakev zavírali, všechny ženy vstaly. Jedna po druhé přistoupily k rakvi, dotkly se víka a pokřižovaly se. Žádné velké divadlo. Jen poslední rozloučení člověka s člověkem.
Pohřeb se konal třetí den.
Brzy ráno začal znovu zvonit umíráček a před domem se pomalu scházeli lidé. Muži v tmavých kabátech, ženy v černých šátcích a dlouhých sukních. Některé nesly modlitební knížky zabalené v kapesníku.
Rakev vynesli z domu nohama napřed. To byl důležitý zvyk — mrtvý se neměl „ohlížet“ zpět do domu.
Před prahem se kněz krátce pomodlil latinsky a pohřební průvod se dal do pohybu. V čele šel kostelník s křížem. Za ním ministranti s lucernami, potom kněz v černém pluviálu a čtyři muži nesoucí rakev na márách. Držela jsem se mezi ženami. Nikdo příliš nemluvil. Bylo slyšet jen kroky v mokrém blátě a občasné zakašlání.
Když průvod došel k prvnímu křížku u cesty, zastavil se. Kněz sejmul biret a začal se modlit.
Takových zastavení bývalo cestou několik. Byly to chvíle krátké modlitby za zemřelého i připomenutí Kristova utrpení. Pohřební cesta tak nebyla jen přesunem na hřbitov, ale poslední poutí člověka krajinou, v níž prožil celý život. A teď po ní jde naposledy.
Když dorazili ke kostelu, rozezněly se zvony silněji.
Rakev postavili doprostřed lodi na katafalk obklopený svícemi. Vzduch byl těžký kadidlem a zimou, která se držela ve starých zdech.
Muži stáli vpředu, ženy vzadu nebo podél stěn.
Mše plyne… Odpočinutí věčné dej jim, Pane…
Kněz několikrát pokropil rakev svěcenou vodou a okouřil ji kadidlem. Věřící při tom klečeli na studené kamenné podlaze. Nikdo nepospíchal. Smrt měla svůj pevný řád.
Po mši se průvod vydal na hřbitov kolem kostela.
Hrob už byl vykopaný v mazlavé zemi. Když rakev spouštěli dolů pomocí popruhů, ženy začaly tiše plakat do šátků. Muži stáli strnule, s klobouky v rukou.
Kněz pronesl poslední modlitby. Pak vzal hrst hlíny a hodil ji na rakev. Dutý zvuk se rozlehl celým hřbitovem. Po něm udělali totéž i nejbližší příbuzní.
Rozálie vedle mne zašeptala: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Hrobník začal pomalu zasypávat hrob.
Lidé ještě chvíli postávali, křižovali se a modlili, ale zároveň už mezi sebou potichu mluvili o cestě domů, o dobytku a o práci, která je čeká.
Po návratu z hřbitova se nejbližší rodina a několik sousedů znovu sešlo ve Františčině chalupě. Ve světnici už bylo tepleji, kamna hučela a ženy mezitím prostřely stůl.
Na stůl postavili polévku, chléb, vařené maso a koláče od sousedek. Nalévala se kořalka i cikorková káva.
Seděla jsem trochu stranou a poslouchala. Lidé už nemluvili tolik o smrti. Spíš o Františce.
O tom, jak chodila každou neděli první do kostela. Jak uměla šít lépe, než ostatní ženy. Jak v hladových letech půjčovala mouku chudším sousedům.
Pak se vedle mne posadil starý muž. „Ty zapisuješ rodinu?“ zeptal se.
Zarazila jsem se. „Jak to víte?“
Usmál se. „Pořád se ptáš na jména mrtvých.“
Podal mi malou modlitební knížku. Uvnitř byly mezi stránkami zapsaná porodní data dětí, svatby i úmrtí — rodinná paměť dávno před úředními archivy.
„To si nech,“ řekl. „Jednou se bude hodit.“
V tu chvíli jsem si uvědomila něco zvláštního. Nejsem v minulosti proto, abych ji pozorovala. Jsem jedna z těch, kdo ji mají uchovat.
