Článek
„Já sem mu na to odpověděla, že si ho nesmím vzít skrz lidi, protože by lidi byli rádi měli dobrého kováře v obci…“ přiznala děkanu Ulrichovi dvacetiletá Anna Šípková.
Stála roku 1815 před rozhodnutím, které za ni už dávno udělali jiní. Po smrti otce zůstala v Nekoři osiřelá kovárna — a obec potřebovala nového kováře. Ne milence. Ne lásku. Kováře.
A tak se Anna 25. června 1815 provdala z donucení za pětadvacetiletého Kiliána Dytrta.
Na první pohled obyčejná venkovská svatba z časů, kdy se city často podřizovaly potřebám hospodářství. Jenže pak přijde matrika narozených — a příběh se začne rozpadat.
Sedm měsíců po svatbě, 7. ledna 1816, porodila Anna syna Aloise. Nic zvláštního, řeknete si. Jenže dítě nemá uvedeného otce. A matka? Farář ji zapsal pod dívčím jménem Šípková, jako by žádná svatba nikdy neexistovala.
Teprve tehdy člověku dojde, že matriky někdy nevyprávějí příběhy. Jen schovávají stopy.
„Je nejlepší s několikama držet“
Rozuzlení nepřinesl farářský zápis, ale několikastránkový protokol uložený mezi písemnostmi velkostatku Kyšperk.
A tam už se před námi otevírá drama jako z venkovského románu.
Anna totiž ještě před svatbou chodila s Ignácem Kopeckým, synem oudoleckého rychtáře. Podle jeho výpovědi spolu byli déle než rok a půl a Anna mu slibovala, že si nevezme nikoho jiného.
Jenže pak přišel kovář.
Když jí Ignác vyčítal novou známost, odbyla ho prý se škádlivým úsměvem:
„Je nejlepší s několikama držet.“
Věta, která po více než dvou stech letech zní překvapivě živě.
Ignác se ale nevzdával. Tvrdil, že ho kvůli vztahu s Annou nekořští vyhnali ze šenku „jako kluka“. Psával sokovi v lásce dopisy, dokonce poslal peníze za výlohy, jen aby si Annu mohl vzít sám.
Marně. Obec chtěla kováře.
A Anna se podvolila.
Když se ženich dozví pravdu
Krátce po svatbě začal Kilián Dytrt slýchat nepříjemné řeči. Lidé v obci si šeptali, že jeho žena už byla před svatbou těhotná.
„Poněvadž mě to smrtedlně zabolelo a uleklo,“ vypověděl později, „ptal sem se hned ženy na to, zdaliž to pravda jest neb není.“
Anna prý s velikým uleknutím a zarděním přiznala, že dítě je Ignácovo. Kilián pak odmítl novorozeného syna uznat za vlastního, dokud se celá věc nevyšetří.
A Anna?
Ta tvrdila, že o těhotenství nevěděla. Ignác jí sice říkal, že je „obtěžkaná“, ale ona mu nevěřila. Myslela si, že si všechno vymyslel, aby ji od kováře odradil.
Možná lhala. Možná jen zoufale doufala.
Pater semper incertus est
Staří Římané znali zásadu: Pater semper incertus est. Otec je vždy nejistý.
Právě tato věta se vine celým případem. Farář vyslýchal jednoho svědka za druhým. Každá výpověď odporovala jiné. Jedni tvrdili, že Anna s Ignácem tajně udržovala poměr i po zásnubách. Druzí říkali opak.
Pravdu už tehdy nikdo spolehlivě určit nedokázal.
Jisté bylo jen jedno: dítě se narodilo ve špatnou chvíli.
Kilián žádal po Ignácovi sto zlatých jako náhradu škody. Tvrdil, že jeho žena nebyla po porodu schopná práce a dítě muselo být živeno a zaopatřeno.
Jenže Ignác byl nemajetný. A případ se rozplynul v nekonečném úředním dohadování.
Mezi andělíčky
V závěrečném shrnutí případu ze dne 2. července 1816 písař zapsal: „on nynější manžel Dytrt že s tím spokojen býti nemůže nebo jeho žena toho času k práci schopná nebyla, dítě musela sama živit a zaopatřit, což všechno otec, to jest Ignác Kopecký povinen jest zaopatřit. On Dytrt žádá 100 zl.…“
Na celém příběhu je nejtragičtější jedna drobnost. Když se úřady přely o otcovství malého Aloise, chlapec už byl mrtvý. Do matriky zemřelých farář poznamenal, že odešel „mezi andělíčky“.
A přestože byl zplozen z lásky, zůstal v očích tehdejší společnosti jen panchartem.
Dvě stě let starý spor tak dnes nepřipomíná jen obyčejnou venkovskou aféru. Je to připomínka světa, kde o lidských osudech nerozhodovala jen láska, ale hlavně obec, majetek, pověst — a potřeba mít v Nekoři dobrého kováře.
