Článek
Léto roku 1714.
Tma, jakou dnes už neznáme… A pak přijde voda. Ne jako déšť. Jako síla. Řeka se zvedá, bere s sebou mosty, lávky i kusy lidské jistoty. V Jimramově strhává všechny tři mosty a sahá až k obecní kašně. A nedaleko, na vodním toku závislý víc než kdokoli jiný, stojí mlýn.
Mlýn Jiříka Sedlišťského.
***
Dětství ve světě přeživších
Jiřík se narodil 10. ledna 1669 do světa, který se teprve vzpamatovával z třicetileté války. Nebyla to doba hrdinů, ale přeživších. Venkov se znovu nadechoval – pomalu, opatrně a s vědomím, že jistoty jsou křehké. Ale už o deset let později zasáhla české země ničivá morová epidemie. Ačkoliv nemoc přicházela tiše, zanechávala za sebou prázdné domy, osiřelé děti a celé vesnice poznamenané strachem. Smrt nebyla výjimkou – byla součástí každodennosti.
Jiřík byl jedním z jedenácti dětí. Už to samo o sobě znamenalo, že jeho život nebude jednoduchý. V takových rodinách neexistoval prostor pro slabost – každý měl své místo, svou práci, svou roli.
Když mu bylo devět let, matka zemřela při porodu. Dnes bychom řekli tragédie. Tehdy to byla krutá norma.
Místo v rodině není volba
Mlýn nepřechází na toho, kdo by si ho přál. Přechází na toho, kdo je v pořadí. A tak jej po smrti otce převzal nejstarší syn Matěj. Jiřík ve mlýně zůstal. Ne jako dědic, ale jako pracovní síla. Pacholek.
Šlo o typický model novověké rodiny: majetek se koncentroval do jedněch rukou, aby zůstal životaschopný, a mladší sourozenci se museli přizpůsobit – službou, sňatkem nebo odchodem.
Jiřík si svou cestu našel sňatkem. Roku 1698 se oženil s Alžbětou Honcovou původem z Oldříše.
Odešli do vsi Sádku. Tam Jiřík začal znovu – od nuly, s nadějí, že jednou bude hospodářem.
Děti přicházely rychle. Jedna dcera za druhou: Veronika (*14. 12. 1698), Alžběta (*30. 3. 1700), Marie (*18. 6. 1704) a dvojčata Anna a Kateřina (*19. 3. 1706).
A tady se dostáváme k jemnému, ale důležitému detailu: v tehdejší společnosti nebyly děti jen radostí, ale i ekonomickou veličinou. Dcery znamenaly budoucí výdaje – věno nebylo symbolické, ale reálné zatížení hospodářství.
Den, kdy se stal mlynářem
Zlom přišel roku 1707.
Bratr Matěj zemřel. A Jiřík se v den svých narozenin stal mlynářem.
Za 900 kop grošů míšeňských převzal mlýn – ale spolu s ním i celou kopu závazků. Nešlo jen o budovu, pole a nářadí. Převzal i lidi. Osiřelé děti, vdovu, rodinné dohody.
Vdova Marie Terezie si vymínila, aby nový hospodář převzal starost o Matějova syna z prvního manželství „do vejrostu, pokud by sobě kus chleba zasluhovati nemohl,“ dále aby hocha „liternímu umění dáti cvičiti a dle možnosti ošacovati … , když by však nětco zasluhovati mohl a on jeho déle při sobě míti chtěl, jemu za práci co by zasluhoval placen býti má.“ Alžbětu, druhé Matějovo dítě z prvního manželství, si vzal na starost její poručník, poličský konšel Karel Pečený. Jiřík jí měl až do jejího provdání ročně sít po 1 čtvrtku lněného semena ( tj. asi 180 m2) a první dva roky ještě 2 korce žita (tj. asi 0,5 ha). Matějově vdově a jejímu synovi Františku Antonínovi vydal ihned při koupi mlýna 3 korce žita (tj. asi 279 litrů).
Každý detail byl přesně určen: kolik žita komu připadne, kdo se o koho postará, kdo dostane výbavu při svatbě. Každý ze svobodných sourozenců, dětí Tomáše Sedlištského, tzn. Václav, Tomáš, Filip, Daniel, Pavel, Josef a Kateřina i děti po Matějovi: Alžběta, Jiřík a František Antonín měli "pokudž by toho potřebovali, „k vejpravě“ – tedy věnem při svatbě - 2 korce žita, půl korce pšenice, 1 kus hovězího dobytka.
Tohle není jen rodinný příběh. To je ukázka toho, jak už na počátku 18. století tvořily právo, zvyk a ekonomika jeden celek. Pro Jiříka bylo vypořádávání závazků na dlouhá léta nepřestavitelnou zátěží.
Mlýn byl tehdy víc než statek. A mlynář nebyl jen rolník – byl technik, obchodník i manažer v jednom. Musel rozumět vodě, mlýnskému mechanismu i lidem. Právě proto existovaly cechy, které chránily kvalitu řemesla i jeho členy. Jiřík vstoupil roku 1716 do mlynářského cechu v Poličce. Jako vstupní poplatek odevzdal libru vosku – a stal se součástí profesního světa, který měl svá pravidla i prestiž.
A pak přišla ta voda
Rok 1714 nebyl jen tichou epizodou. Dvě náhlé povodně ve dnech 12. června a 31. července znamenaly pro mlýn existenční hrozbu. Poškozené kolo. Zanesené náhony. Přerušený provoz.
Každá taková událost rozhodovala o tom, zda hospodář obstojí – nebo se zadluží a ztratí vše. Jiřík tvrdě pracoval a obstál.
Jedenáct dětí
Rodina rostla dál. A pořád jen děvčata… Nejprve Johana (* 16.04.1708, + 23.08.1709), okolo roku 1709 Terezie, dále znovu Johana (* 04.09.1710). Potom se Jiřík konečně dočkal dědice. Narodil se Václav (* 27.07.1713), po něm ještě Josef (* 24.01.1716) a nakonec zas děvčátko Marie Dorota (* 05.08.1718, + 23.04.1719). Celkem jedenáct dětí.
To číslo dnes působí neuvěřitelně. Jistota i velká starost zároveň. Více rukou znamenalo více vykonané práce – ale také více hladových krků.
Jiřík na sedlišťském mlýně dlouho a dobře. Podílníci dostávali své peníze pravidelně. Jen roku 1726 Jiříkovi vrchnost placení pro neúrodu prominula.
V říjnu 1723 zemřela první manželka Alžběta, jež porodila jedenáct dětí - devět dcer a dva syny.
15. ledna 1726 se Jiřík oženil podruhé.
Manželka Marina roz. Votřelová přivedla na svět jediného syna pojmenovaného po otci Jiřík.
Tichá léta
Následovala léta, o nichž se kroniky často mlčí. Ne proto, že by byla prázdná – ale protože byla naplněná tím, co se považovalo za samozřejmé. Každodenní práce, péče o rodinu, splácení závazků, dohled nad mlýnem. Právě tato „tichá“ období tvoří podstatu tehdejšího života, i když po sobě zanechávají jen málo záznamů.
Jiřík dál hospodařil na sedlišťském mlýně a udržoval majetek, který kdysi převzal. I se závazky vůči rodině a vrchnosti – závazky, které trvaly skoro po celý život.
Konec jednoho života
Starému Jiříkovi se ulevilo teprve poté, co 9. dubna 1736 prodal mlýn synu Josefovi.
Když starý hospodář 8. června 1740 zemřel, bylo mu sedmdesát jedna let.
Na tehdejší poměry dlouhý život. Nezanechal po sobě velké činy. Zanechal mlýn. Rodinu. Stopu.
A právě v tom je jeho význam. Protože dějiny nejsou jen o bitvách a panovnících. Jsou o lidech, jako byl Jiřík – kteří drželi svět v chodu, aniž by o tom kdo psal.
Až dosud.
***
předchozí díly:
