Z gruntovní knihy do života: příběh Matěje mlynáře

2. díl

Rodinné dějiny se někdy skládají z velkých událostí, jindy z tichého, vytrvalého života jednoho člověka. V prvním pokračování jsme sledovali Pestrý život Jana Mrhala – muže, jehož osud otevřel příběh rodu Sedliských.

Tentokrát se posuneme o generaci dál - do mlýna v Sedlištích. Do času, kdy se svět pomale ale neúprosně měnil.

Na konci 16. století nebyl mlýn jen místem, kde se mlelo obilí. Byl to hospodářský uzel, místo obchodu, setkávání i sporů. A také zdroj obživy – někdy jistý, jindy velmi křehký.

Druhé pokračování rodové historie patří Matějovi mlynáři – muži, který spojil jméno Sedliských s mlýnským kolem, vodou a trpělivostí.

Zdá se, že Matěj byl synem Jana Mrhala a Markéty a narodil se po roce 1561 v Sedlištích. Pokud je tato domněnka správná, vyrůstal v rodině, která měla v obci jisté postavení.

Za manželku si vzal Alžbětu. Společně měli pět dětí: Kašpara, Jiříka, Jana, Václava a Zuzanu.

Roku 1587 převzal Matěj do nájmu mlýn v Sedlištích. Jeho cena byla stanovena na 900 kop grošů míšeňských. Obrovská suma. Matěj složil 130 kop hotově – zbytek měl splácet každý rok o svatém Václavu po 20 kopách.

Hotově složil 130 kop. Zbytek měl splácet po 20 kopách ročně, vždy o sv. Václavu. Každý rok stejný rytmus: září, účet, zápis do gruntovní knihy. Žádné zpoždění. Žádná omluva. Mlýn musel běžet, voda téct a pytle s obilím se musely točit mezi kameny.

Matěj mlynář

má mlejn svůj po Vítkovi mlynáři za 900 kop míš. Zavdal 130 kop míš., úroky placení při sv. Václavě po 20 kop míš.. Vyplnil za něj k obci poličské čtrnácterých peněz s létem 1602 po 20 kopách míš., totiž 280 kop míš. a od Vítka mlynáře skoupil Jiřík Boček do Bystřice 130 kop míš., celkem 510 kop míš. A tak po létu 1602 má dopláceti ještě k obci poličské 360 kop míš., celkem 900 kop míš.

Ve skutečnosti mu mlýn ještě dlouho nepatřil. Patřil vrchnosti. Matěj měl jen právo jej užívat – dokud splácel. Je však třeba dodat: ani po úplném zaplacení by se nestal „svobodným mlynářem“. Zůstal by poddaným poličské vrchnosti a byl povinen platit jí každoroční úroky. Mlýn tedy nebyl majetkem v dnešním slova smyslu, ale spíše závazkem na celý život.

Na velikonoce roku 1601 se ve mlýně nezačalo jen mlít. Začala se tu prodávat sůl.

Sůl byla zlato všedního dne. A kdo měl právo ji prodávat, měl moc. Když poličská vrchnost otevřela prodej soli právě zde, ozvalo se sousední panství Bystré. Zřejmě po mnoha bezvý­sledných jednáních poličských a bysterských měšťanů se do sporu vložil sám majitel bysterského panství Jan Bezdružický z Kolovrat, když 31.8.1602 zaslal městu Poličce ostrý list - tzv. „ceduli řezanou“, v níž žádal poličské měšťany, aby :„trh a prodávání soli vaší obecní, nemajíce na to od jeho milosti královský žádnejch vejsad a obdarování, čehož nikde od starodávna ani za paměti lidské v té vsi Sedlištích nebejvalo, nově u Matěje Mlynáře, poddaného svého, sobě zarazili…. v předešlej starodávný způsob zase uvedli a mně pokutu pro­padenou dvaceti kop grošův českých odeslali.“

Z toho je patrné, že v sedlišťském mlýně se sůl prodávala nejméně jeden a půl roku.

Matěj se ocitl uprostřed sporu, který přesahoval jeho svět mouky a vody. Mlýn byl najednou politikum. Spor dokládá, že i venkovský mlýn mohl mít významnou roli v hospodářské politice regionu. Sůl se tu přes všechny dohady prodávala nejméně rok a půl.

Matěj byl rovněž současníkem velkého požáru, který postihl Poličku 9.10.1613. Shořelo tehdy mj. 166 domů, 3 městské brány plné obilí a 11 hradebních bašt. Po požáru přišla další pohroma, krupobití a následná povodeň, která zničila úrodu v mnoha vsích nejen na poličském panství.

Byla to doba, kdy hranice mezi jistotou a pádem byla tenká.

Matěj zemřel mezi dvěma zářími – po svatém Václavu 1614 a před svatým Václavem 1615. Toho roku už úrok zaplatila „mlynářka“.

Neodešel bez přípravy. Zanechal kšaft – závěť, z které se bohužel dochovala jen obálka. Z gruntovní knihy vyplývá, že manželka i děti měly stanoveny podíly a budoucím dědicem mlýna byl ustanoven nejstarší syn Kašpar.

Po otci zůstal také dluh 20 kop grošů, které měly být vyplaceny jistému Janovi. Příjmení v zápisu chybí, a tak se nabízí domněnka, že mohlo jít o člena rodiny – snad Matějova bratra, tedy Kašparova strýce. Pokud by tomu tak skutečně bylo, opět by to posilovalo předpoklad, že Matěj byl synem rychtáře Jana, jehož prvorozený syn nesl stejné jméno.

Alžběta ještě roku 1616 zaplatila splátku. Pak se znovu provdala – za Nykodéma, později zvaného Kopecký. Ten několik let splácel dál.

Dne 15. července 1620 převzal mlýn syn Kašpar. A právě tehdy se svět znovu zlomil. Po bitvě na Bílé hoře se krajina změnila. Víra, jistoty i mocenské poměry.

Brzy poté si Nykodém koupil obecní grunt v Sedlištích, ale již 1. května 1621 jej prodal. Důvody jsou nejisté. Mohly to být rodinné neshody, smrt mladého hospodáře nebo nové pracovní příležitosti.

Roku 1649 odkázal Nykodém z Alžbětina podílu 20 kop grošů k záduší. Před válkou bylo venkovské obyvatelstvo převážně nekatolické; po roce 1624 bylo katolictví vyhlášeno jediným povoleným náboženstvím. Přestupy byly často jen formální.

Byl to projev víry? Nebo snaha obstát v nové době, kdy katolictví bylo jediným povoleným vyznáním? Těžko říci. Lidé často věřili jinak, než bylo psáno v úředních knihách.

Když dnes čteme suché zápisy v gruntovní knize – 130 kop, 20 kop ročně, 360 kop zbývá doplatit – vidíme čísla.

Ale za těmi čísly stál muž, který každé září věděl, že musí obstát. Že pokud selže, přijde o všechno.

Matěj nebyl šlechtic ani měšťan. Nebyl hrdina kronik. Byl mlynář. Jeho příběh je dokladem houževnatosti. Čtrnáct let splácel dluh, pravidelně a bez prodlení. Přestál hospodářské spory, přírodní katastrofy i neklidnou dobu před třicetiletou válkou.

A právě skrze něj pokračoval rod na mlýně v Sedlištích dál – přes válku, požáry i změny víry.

Mlýn se točil. A s ním i dějiny jednoho rodu.

Příjmení Sedliský zatím nenosil. Ten přijala až třetí generace.