Článek
1697, z Chvojence, dne 7. 9b. (listopadu) in eccl. s. Martini ve dvě hodiny na noc pokřtěno robátko otce (vynecháno) Blazka, matky (vynecháno), které, poněvadž otec, který je na koni přivezl, neuměl pověděti, syn-li neb dcera je, ujmenováno nebylo. Až jestli pozůstane, znovu při vykonání ceremonií se jméno mu dá…[1]
Ten zápis z holické matriky roku 1697 působí skoro groteskně. Otec v noci přiveze novorozeně ke křtu, ale nedokáže říct, jestli se mu narodila dcera, nebo syn. Dítě zůstane beze jména a farář poznamená, že pokud přežije, dostane ho později.
Při prvním čtení jsem se musela usmát. Zmatený táta, který spolu s farářem snad ze studu nerozbalí zavinuté nemluvně, aby se nepřesvědčili dodatečně. Jenže čím déle jsem nad zápisem přemýšlela, tím méně byl komický.
Na přelomu 17. a 18. století totiž panoval z nepokřtěných dětí skutečný strach.
Nekřtěňátko podle tehdejší víry nemělo nárok na pohřeb v posvěcené půdě. Nekončilo mezi ostatními na hřbitově, ale někde za zdí — spolu se sebevrahy, zločinci nebo nevěřícími.
Matriky to potvrzují až mrazivě věcným jazykem:
„1692 dne 22. augusti tu kdež místo vykázané jest, pochováno jest na Vysokém Chvojně nekřtěné robě Martina Nikla…“
Nebo ještě stručněji:
„Ao 1693 … nekřtěně pochováno na místě obyčejném.“
Pro dnešního člověka těžko představitelné. Pro tehdejší rodiče však šlo o osud dětské duše na věčnosti.
Těmto dětem se podle církve nedostalo spasení. Lidová tradice zas podporovala přesvědčení, že nekřtěňátka se stanou na sedm let bludičkami. Naopak křest podle pověr chránil novorozeně před zlými duchy. Hrozila-li maličkému smrt dříve, než by s ním došli do kostela, jistá možnost záchrany jeho duše přece jen existovala. Církev uznávala tzv. křest v nouzi, který mohla provést porodní bába pokud bylo dítě živé[2]. Ovšem pokřtila-
A právě tady začínal další problém.
Matriky občas zachycují i zoufalé pokusy pokřtít už mrtvé novorozeně. Církev takový obřad neuznávala.
„Ao 1694 … nekřtěně pochováno Jiříka Vojtěcha z Poběžovic již mrtvé od baby nerozumné křtěno neb že prý z něho andílek boží přece bude.“
Ta krátká poznámka v sobě skrývá obrovské lidské drama. Porodní bába se zřejmě pokusila zachránit dítěti alespoň spásu. Farář její čin odmítl jako nerozumný.
U Blažků to nejspíš proběhlo jinak. Možná u porodu žádná bába nebyla. Možná šlo o překotný porod uprostřed noci. Otec proto neřešil „syn-li neb dcera“. Popadl sotva zrozené děťátko, zabalil a uprostřed noci spěchal za farářem, aby maličkému zajistil království nebeské.
A tehdejší lidé se nebáli jen zatracení. Těla nepokřtěných dětí bývala podle dobových představ spojována i s černou magií. V lidových pověrách a soudních spisech se objevují děsivé zmínky o vykopávání nekřtěňátek a jejich zneužívání při kouzlech.
Historik Václav Schulz zveřejnil v časopise Český lid výpověď z roku 1590, ve které odsouzenci popisují výrobu „kouzelných“ svící z těl nepokřtěných dětí či sypání jejich popela do studní, aby škodili dobytku.
Dnes tyto výpovědi působí spíš jako směs pověr, strachu a fantazie. Pro lidi raného novověku však byly součástí světa, který považovali za zcela skutečný.
A teď suďte….
Ve světle tehdejšího myšlení už otec Blažek nepůsobí směšně. Jen smrtelně vyděšeně.
*
zdroje:
[1] SOA Zámrsk, matrika Holice 1670-1704 sign. 445 N, fol. 174
[2] Pokud dítě přežilo, konal se po křtu v nouzi ještě další, oficiální: „12.03.1690. Téhož dne okolo hodiny třetí ráno narozeno dítě jménem Jan otci Janovi Holubovi, matce Dorotě, které jakožto mdlé, od baby Salomeny Sykový pokřtěno a na ráno skrze ceremonie křtu svatého v chrámu Páně svatého Martina v měst. Holicích křtěno bylo a tu za kmotry se mu postavili Jakub Richter, soused městys Holic, druhý Tobiáš Pajkr, soused města Rychnova, třetí Anna Kutnohorská, ten čas v službě zůstávající u velebného pana pátera… (SOA Zámrsk, matrika farnosti Holice 1670-1704 sign. 445 N fol. 107)
[3] Český lid VIII., str. 177: „Tento výpis zločinného vyznání vydán jest od práva města Kostelce nad Černými lesy z kněh smolnejch … Z něho poznáváme všecka lotrovství, která Jan Škoda s dvěma druhy svými tropil a za která od práva uznáno, že má čtvrcen a na šibenici rozvěšen býti. …Vykopali Vlček jinak Vítek, který se mnou vzat jest, a já s nimi to nekřtěňátko u Božích muk u Lipan. Spálili sme je na prach a sypali sme jej do studnic, do vod, kde koňům vodu brali. Tak sme dobytky trávili a sušili tu, kdež se nám dobře líbilo; i u pana Kutovce do studnice. Suchej u Adama krčmáře v Vrbčanech, Kroupa u Chrousta, Petr pohůnek u Kříže…. Z toho neviňátka u Lipan žilky vyřezávali a z nich svíčky dělali. Pokud ta svíčka horala, když sme do nějaký komory vešli, žádný nemohl procítiti a nás jíti. Nějaký starý Beneš pacholek tomu nás naučil…Josefovi ovčákovi, kterej v Vežertích bejval, prodávali sme prachy z nekřtěňátek, z Božího umučení a z holení pálených. Za to nám dobře platil.“
