Článek
Voda tekla po kameni v tenkém pramínku. Zesláblá Alžběta namočila z posledních sil cíp špinavých šatů do studené stružky a pak látku pomalu přitiskla ke rtům. Nasákla sotva pár kapek.
Umírala…
Před očima se jí míhaly uplynulé roky. Žila by vcelku bezstarostný život, nebýt rezavého hřebíku. Zavadila o něj; krev skoro netekla… ale rána na noze, místo zhojení, nabrala časem podobu mokvajícího, zapáchajícího vředu.
Pro ten zápach ji vyhnali ze služby.
Pak se nějaký čas toulala městem. Pár žebráků, bídných jako ona, se s ní dělilo o občasné jídlo. Sdíleli s ní kůrky chleba, zbytky, občas slovo. Byla jednou z nich. Jenže i mezi těmi nejchudšími existuje hranice. Když ji překročíte, zůstanete sami.
Jednoho dne ji pro nesnesitelný puch odehnali i oni.
Z posledních sil se složila k městské bráně. Chodit už nedokázala. Žila z odpadků a z toho, co jí kdo pohodil. Pustla. Špinavá, neučesaná v letním vedru zapáchala sama o sobě a rána puch zdvojnásobila.
Katovi pacholci ji bili holemi, aby ji ode zdi odehnali. Marně. Naplněni „křesťanskou láskou“ k ní zavolali kněze. Ten se k ní s pocitem mučedníka naklonil; šeptal slova, která ji měla vypravit na poslední cestu. Pomazal ji, jak bylo třeba. Učinil to, co svět ještě mohl udělat.
Pak už nic.
Víc Alžběta nevnímala. V posledních vteřinách žití snila o Království nebeském.
matriční zápis
