Článek
O Pavlově cestě do Ankary se nerozhoduje v NATO, ale v Praze. Podle Ústavy České republiky prezident v článku 63 zastupuje stát navenek, jenže stejný článek vyžaduje kontrasignaci, tedy spolupodpis premiéra nebo člena vlády. A právě vláda v článcích 67 a 68 vystupuje jako vrcholný orgán výkonné moci.
Poslední slovo nemá Hrad, ale kabinet
To není teorie.
Z jednání vlády z 3. července 2024 plyne bod o vyslání delegace vedené Petrem Pavlem na summit NATO, tedy vrcholnou schůzku hlav států a vlád členských zemí Aliance, do Washingtonu. Kabinet k němu přijal usnesení vlády č. 455, prostě formální rozhodnutí kabinetu. Macinka tak může být hlasitým aktérem, ale poslední slovo mu nedává ani precedent, ani Ústava.
Proto jsme oddělili dvě věci, které se teď schválně směšují. Akreditace je technické a protokolární zajištění účasti, ne automaticky nejvyšší politické rozhodnutí, a pozvánka z NATO ještě neřeší českou domácí proceduru.
Bez vlády je Pavlova cesta prakticky velmi těžko prosaditelná, i když ne automaticky právně nemožná. Jestli je tedy klíčem vláda, je potřeba ukázat, jak ten mechanismus funguje a kde se zasekl právě teď.
Mechanismus je ve skutečnosti nudně přímočarý. Delegace, tedy oficiální česká výprava na summit, nevzniká dopisem z Hradu, ale materiálem, který míří přes diplomacii na vládu a po jejím projednání končí usnesením.
Postup ostatně potvrzuje jak veřejný precedent z roku 2024, tak i výklady Jakuba Landovského a Jana Lipavského.
Dva paralelní příběhy o jedné cestě
Právě proto dnešní spor nevypadá jako protokolární drobnost. Pražský hrad 8. dubna 2026 oznámil, že prezident poslal premiérovi dopis a hodlá se summitu zúčastnit v čele delegace v souladu se svým ústavním postavením.
Jenže už 4. dubna vláda podle veřejných zpráv počítala se sestavou Babiš, Macinka a Zůna a s Pavlem nepočítala. A detail z Hradu spor ještě přiostřil: připojený dokument u oznámení 14. dubna otevíral jiný soubor.
To už není tichý střet za zavřenými dveřmi. Po novoročním obědě 7. ledna 2026 Hrad mluvil o koordinaci a vzájemném informování v zahraniční a bezpečnostní politice i o koordinaci zahraničních cest.
O tři měsíce později ale Hrad poslal dopis, kabinet venku skládal jiný seznam a veřejnost sledovala dva paralelní příběhy o jedné cestě. V tom nevidíme dvorskou etiketu, ale domácí chaos.
Jakmile je jasné, že nejde o dvorskou etiketu, zbývá poslední otázka: proč na tom Babiš vůbec tolik trvá?
Ve hře není fotka, ale pět procent HDP
Sázky jsou vyšší, než vypadá ze sporu o sedačku v letadle. Podle haagské deklarace NATO mají spojenci do roku 2035 směřovat k 5 procentům HDP ročně, z toho nejméně 3,5 procenta na základní obranné požadavky a 1,5 procenta na související bezpečnostní a infrastrukturní výdaje.
A Hrad po březnovém jednání Pavla s Babišem sám uvedl, že prezident premiérovi připomněl právě tuto agendu.
Tady se láme symbol od moci. Zvyklost, tedy nepsané pravidlo, říká českému publiku, že prezident na NATO stát tak nějak automaticky reprezentuje.
Jenže Ústava říká něco střízlivějšího a politická realita ještě víc: vláda drží odpovědnost i páky. Babiš navíc už v březnu veřejně tvrdil, že o zastoupení na summitu rozhodne vláda.
Prezident tedy má zvyklost a symboliku, ale bez premiéra a kabinetu svou účast velmi těžko protlačí.
Právě proto se teď nerozhoduje o tom, kdo bude lépe vypadat na společné fotce, ale kdo ponese český závazek před spojenci.
Z toho vychází jediný poctivý závěr: jestli Pavel do Ankary nepojede, nebude to triumf Macinky, ale demonstrace, že v obraně a zahraniční politice drží poslední páku vláda.
A v téhle chvíli platí prostší a nepříjemnější věta: bez Babiše si prezident na summitu NATO prakticky neškrtne.
