Článek
Vláda Andreje Babiše si v programovém prohlášení z ledna 2026 dala za cíl zastropovat věk odchodu do důchodu na 65 letech, obnovit štědřejší valorizaci navázanou na inflaci a polovinu růstu reálných mezd, přidat nejstarším seniorům věkové bonusy a lépe odměnit ty, kdo pracují i po dosažení důchodového věku (vlada.gov.cz). Každé z těchto opatření má srozumitelnou logiku a každé z nich má i srozumitelnou cenu, jen ta se neplatí hned a neplatí ji ten, kdo slib dostává.
Věk odchodu do důchodu není technický detail, ale jeden z nejdražších parametrů celého systému
Podle dnes platné reformy se důchodový věk pro lidi narozené po roce 1965 postupně zvyšuje nad 65 let tempem jeden měsíc ročně, až na 67 let. Ročník 1989 má dosáhnout důchodového věku 67 let v roce 2056 (mpsv.cz). Zastropování na 65 letech se tedy netýká dnešních čerstvých důchodců, ale právě těch, kteří jsou dnes ve třiceti nebo čtyřiceti. Národní rozpočtová rada ve své informační studii z dubna 2026 spočítala, že samotné zvýšení věku nad 65 let zlepšuje dlouhodobou bilanci důchodového systému až o 1,2 % HDP (rozpoctovarada.cz). Vrátit tuto úsporu zpět znamená někde jinde najít stejně velkou díru.
Data jsou neúprosná: Česko rychle stárne a během jedné dekády odejde do důchodu silná generace tzv. “Husákových dětí”. Nejde jen o důchody. Jde o to, kdo bude učit, pracovat, pečovat a držet společnost pohromadě. Demografická změna zásadně dopadne na školství, zdravotnictví,… pic.twitter.com/ic0Nu7fahf
— Jana Berkovcová (@JBerkovcova) January 12, 2026
Valorizace není jednorázové přidání, ale trvalé nastavení motoru výdajů
Spor o valorizační vzorec vypadá jako technická záležitost, ale v průběžném systému se každá změna vzorce propisuje do výdajů na desítky let dopředu. Štědřejší valorizace navázaná na polovinu růstu reálných mezd znamená, že penze porostou rychleji než při konzervativnějším nastavení, a to trvale, ne jednorázově. Úprava výpočtu nově přiznávaných důchodů přitom podle NRR zlepšuje saldo systému o dalších 0,8 % HDP (rozpoctovarada.cz). Bez reformních opatření posledních let by schodek penzijního systému na přelomu padesátých a šedesátých let dosahoval téměř 4 % HDP; se zachováním reforem má podle projekce NRR klesnout k hranici 1,5 % HDP (rozpoctovarada.cz). Sliby z roku 2026 tento výhled mění.
Demografická matematika nehraje pro odklad
Ke konci roku 2024 žilo v Česku 2,367 milionu příjemců starobního důchodu a lidé ve věku 65 a více let tvořili 20,7 % populace (csu.gov.cz). Do poloviny tohoto století má jejich podíl vzrůst na 29 %. Kolem roku 2040 připadne na 100 dětí ve věku do 14 let přes 200 seniorů 65 a starších (csu.gov.cz). Průběžný systém stojí na tom, že pracující platí důchody těm, kdo pracovat přestali, a tato rovnice se s každým rokem zhoršuje. Na úrovni celé EU klesl počet pracujících připadajících na jednoho seniora za dvě dekády z téměř čtyř na méně než tři (ec.europa.eu), a Česko v tomto trendu nijak nevybočuje.
Problém, který politika raději nezmiňuje
OECD ve svém hodnocení českého penzijního systému z roku 2025 píše přímo: pokud vítěz voleb svůj slib vrátit věk z 67 na 65 let naplní, bude nutné buď zvýšit příspěvky, nebo dále snížit penze (oecd.org). Přitom efektivní příspěvková sazba 31,3 % už patří k nejvyšším v celé OECD, takže prostor pro další zvyšování odvodů není bezbolestný. Zbývá tedy třetí cesta: vyšší dluh, který se přesouvá do budoucna. Tato nejistota, nižší penze, vyšší odvody, nebo větší dluh, politická komunikace kolem důchodových slibů zpravidla nezmiňuje, protože žádná z jeho větví není volební.
Tento komentář není o tom, zda si senioři zaslouží vyšší důchody. Zaslouží. Jde o to, že slib bez přiznaného financování není sociální politika, ale přesun účtu na ty, kteří dnes ještě nevolí nebo teprve začínají pracovat. A právě ročník 1989, který měl podle reformy odejít do důchodu v 67 letech v roce 2056, bude jedním z těch, kdo si tuto politickou aritmetiku jednou spočítá na vlastní výplatní pásce.
