Článek
108 hlasů, předseda Sněmovny z SPD a volební sliby, které sahají od peněženek domácností až k pravidlům hry státu. Současná většina dokáže změnit hodně. Ne všechno ale zvládne sama, a právě na těchto hranách se ukáže skutečná odolnost systému.
Hegemonie ve Sněmovně: když čísla přebijí emoce
Po volbách 2025 drží třetí Babišova vláda ve Sněmovně 108 hlasů a Tomio Okamura má v ruce předsednické kladívko. Podle výsledků Českého statistického úřadu získalo ANO 80 mandátů, SPD 18 a Motoristé sobě 13, dohromady 111 křesel. Při hlasování o důvěře však koalice reálně opřela kabinet jen o 108 poslanců.
Jedná se o klasickou hegemonii dolní komory: taková většina dokáže prosadit téměř vše, co zákon označuje jako „běžný zákon“. Klíč neleží v emocích, ale v čisté matematice.
Informační materiál Senátu jasně popisuje, že pokud Sněmovna sežene 101 hlasů, přehlasuje zamítavé stanovisko Senátu a prosadí obyčejný zákon i proti jeho vůli, jak shrnuje oficiální materiál Senátu. Ústava však nastavuje úplně jiný režim pro ústavní zákony: vyžaduje 3/5 všech poslanců i 3/5 přítomných senátorů, tedy minimálně 120 hlasů ve Sněmovně a širokou shodu v horní komoře.
Senát tak nedokáže zastavit každodenní legislativní proud, ale stále drží brzdu u změn samotných pravidel hry. A právě tady přichází první reálný test: co se stane, když tato většina přenese sílu čísel do konkrétních institucí, které lidé vnímají každý den?
Televizní poplatky, ČEZ a VZP: kde má většina nejtvrdší páky
Zrušení koncesionářských poplatků vypadá jako jednoduchá úspora několika stokorun ročně. Ve skutečnosti ale přesouvá páku nad médii přímo do ruky vlády. Licenční poplatky dnes tvoří drtivou většinu příjmů ČT a ČRo, u České televize zhruba 6,7 miliardy a u Českého rozhlasu kolem 2,5 miliardy korun ročně. Po zrušení má těchto přibližně 11 miliard ležet v kapitole státního rozpočtu, kterou každý rok schvaluje vláda a prostá většina ve Sněmovně, v současnosti reprezentovaná 108 hlasy koalice ANO, SPD a Motoristů.
Koalice ANO, SPD a Motoristé sobě slibuje zrušení televizních a rozhlasových poplatků od ledna 2027 a nahrazení přímým financováním ČT a ČRo ze státního rozpočtu. Domácnost tak podle vládních plánů ušetří zhruba 2 460 korun ročně, protože dnešní poplatky činí 150 korun měsíčně za televizi a 55 korun za rozhlas. Mezinárodní organizace typu RSF však varují, že vláda tím získá rozpočtovou páku na veřejnoprávní média. Plánované „odlehčení“ peněžence je tak spíš výměna: méně plateb, více politické kontroly.
Stejná většina posouvá šachové figurky i v energetice. Stát dnes drží zhruba 70 % akcií ČEZ, zatímco volební programy ANO, SPD i hnutí Stačilo! mluví o ovládnutí až 90 % a vytěsnění zbytku minoritních akcionářů. Zákon o obchodních korporacích v § 375 takový squeeze-out umožňuje a nařizuje „přiměřené“ protiplnění. Ekonomické odhady mluví o částce v řádu 200 až 300 miliard korun podle ceny akcií. Tyto stovky miliard by dřív nebo později zaplatili daňoví poplatníci, takže abstraktní hegemonie Sněmovny dostává velmi konkrétní cenovku.
Nejcitlivější se však ukazuje zdravotnictví. Správní rada VZP 23. února 2026 na svém prvním jednání v novém složení bleskově odvolala dlouholetého ředitele Zdeňka Kabátka a dosadila Ivana Duškova. Zákon č. 551/1991 Sb. o Všeobecné zdravotní pojišťovně přitom svěřuje 20 z 30 členů rady Poslanecké sněmovně a 10 vládě.
Složení rady tak s každým volebním obdobím znovu odráží aktuální rozložení sil v dolní komoře a má potenciál přeladit kurz největší pojišťovny v zemi, která rozhoduje o úhradách a tím nepřímo i o čekacích dobách. Ministerstvo zdravotnictví zároveň otevřeně přiznává, že ministr může ředitele fakultních nemocnic měnit bez povinného výběrového řízení. To ej ten nejtvrdší důkaz: volební výsledek neformuje jen vládu, ale i to, jak rychle se člověk dostane na operaci. A pokud jedna většina během jediného období přepíše financování médií, vlastnictví ČEZ i vedení VZP, musí zákonitě přijít otázka, kde na své cestě narazí na ústavní strop.
Referendum, Senát a hranice moci jedné většiny
Velká část voličů dnes upíná naděje k referendu, které má podle představ mnohých rozhodnout o EU, NATO nebo dalších „osudových“ otázkách. Ministr spravedlnosti Jeroným Tejc však avizuje návrh ústavního zákona, který tyto oblasti z referenda výslovně vylučuje. I samotný zákon o referendu přitom musí projít ústavní většinou: 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů.
Koalice ANO, SPD a Motoristé sobě drží 108 hlasů, ale k přijetí referenda potřebuje alespoň 120 poslanců a část opozice. Slib „konečného hlasu lidu“ je tak politicky atraktivní, avšak ústavně silně omezený nástroj. Stejný nůž na krku většiny představuje i Senát.
Podobná deziluze vzniká kolem očekávání, že Senát zastaví zrušení televizních poplatků nebo jiné běžné zákony. Pravidla legislativního procesu mluví jasně: pokud koalice sežene 101 hlasů, Sněmovna Senát přehlasuje a zákon vstoupí v platnost bez jeho souhlasu, jak shrnuje již zmíněný materiál Senátu. Senátoři tak nedokážou zadržet rozpočtovou páku na ČT a ČRo, ale udrží možnost blokovat změny samotné ústavy nebo pravomocí kontrolních institucí.
Proto se skutečný boj o nezávislá média přesouvá k tomu, jak politická většina upraví roli Nejvyššího kontrolního úřadu. Aktuální návrhy počítají s rozšířením pravomocí NKÚ i na Českou televizi a Český rozhlas, což vyžaduje jak ústavní novelu, tak prováděcí zákon. Bez třípětinové většiny v obou komorách taková změna neprojde, ať v čele vlády stojí Andrej Babiš nebo kdokoli jiný.
Současná hegemonii ANO tak je paradoxně užitečný stresový test: odhaluje trhliny tam, kde politická většina snadno mění vedení VZP, financování médií či strategických firem, a zároveň potvrzuje, že Senát a ústavní většiny stále dokážou ochránit základní pravidla hry. Hegemonie jedné strany vždy skončí, ale změny v ústavě a institucích zůstanou, a právě na nich záleží, jak systém zkrotí příští silnou většinu, ať ponese jakékoliv jméno.
