Článek
Už jsem to ve své praxi speciálního pedagoga zažila mnohokrát. Za všechny děti, které se díky své silné povaze „zaseknou“ a jejich základní rozvoj také, dnešní příběh Martínka.
V pěti a půl letech přišla maminka s Martínkem za mnou do poradny, protože ve školce i doma odmítal jíst. Chodil do logopedické školky, proto rodiče neřešili omezené vyjadřování, navíc pocházel z bilingvního prostředí. Domnívali se, že školka na všechno stačí. Ochota Martínka cokoliv se učit a spolupracovat byla nulová. Doma i ve školce. Nehnul se od maminky, zabořený obličej do její náruče, na mě se ani nepodíval, s maminkou vlastně ani nemluvil, jen vydával zvuky. O testu, který mám připravený pro předškoláky jsem si mohla nechat jenom zdát. I když tento projev a anamnéza úplně stačí, abychom začali trénovat. Třebaže požadavek byl „naučit chlapce jíst více než jedno jídlo“, začít se s ním obvykle nedá, pokud dítě nespolupracuje a ještě k tomu v pěti a půl letech nedá větu dohromady.
Ani tentokrát nemohu dát za pravdu nikomu z obou táborů, že na dítě stačí houknout a byl by pokoj nebo naopak, že děti nemáme do ničeho nutit a ke všemu samy dojdou. Učení a rozvoj dětí s vývojovými poruchami jsou opravdu mnohem složitější. Rodiče jsou milující, přiměřeně stimulující, ale na malého Martínka to nestačilo. Vrozená oslabení a přirozené nastavení využívat druhé, aby za něj vše udělali, jej zanechala příliš dlouho v náruči rodičů, a proto nepostupoval přirozeně do dalších vývojových stupňů. Přemlouvání, slibování, tlak ani nechat ho si na vše přijít sám, s ním prostě nehnuly.
Ale naše desetiminutová cvičení ano! Během půl roku natrénoval lepší sluchové vnímání i vyjadřování ve větách. Jeho mluvní apetit se zvýšil, ale pořád bylo cvičení i komunikace o velkém čekání než se „nahodí“ a začne spolupracovat. Na každé kontrole se dlouho odhodlával pozdravit, dalších 20 minut než se přes kňourání odhodlal ukázat, jak ve cvičení postoupili. Tak jsme na tom s maminkou zapracovaly a už tři kontroly za sebou mi vchází do poradny úplně jiné dítě, které hlasitě zdraví, podá mi bez zdráhání ruku a usmívá se na mě i na maminku. Ochotně mi ukazuje, co už umí a moc pěkně si popovídáme. I když má odklad školní docházky, zejména kvůli řeči, kde ještě zpoždění zcela nedotáhl, s tímto nasazením svůj počáteční handicap určitě překoná.
Někdo by mohl namítnout, že Martínek dozrál, ale po letech praxe opakovaně vidím děti, které k radosti učit se a objevovat svět samy nedojdou, musíme jim promyšleně pomoci. A tento zázrak pak vidím v každém věku – ve čtyřech, šesti i dvanácti, protože do té doby než jsme jim „nahráli“ potřebné synapse, prostě raději vše vzdaly a ve vývoji se stále více propadaly za svými vrstevníky.
A jak to dopadlo s jídlem? Jsou to často spojené nádoby, když u dítěte nastartujeme chuť učit se a spolupracovat a vnímat ostatní, jde začít s ochutnáváním nového. Postupujeme pomalu, ale repertoár jídel Martínek čím dál více rozšiřuje a maminka je šťastná, protože existuje cesta, aby její dítě rostlo a bylo zdravé. Zrající sýry, olivy a ančovičky zatím nejsou priorita.
