Článek
Právnička Hana Suková připravila své klienty o více než 160 milionů korun z advokátních úschov. Byly to peníze na byty, na jistotu, na budoucnost rodin. Peníze, které měly chránit – a místo toho zmizely.
Od té chvíle lidé čekají, že stát najde cestu k odškodnění. Čekají, protože věřili, že právo je pojistka, když selže jednotlivec. Ale nový návrh zákona říká: odškodnění jen pro budoucí případy. Ti, kdo byli okradeni dřív, mají zůstat bez pomoci.
Za těmi 160 miliony nejsou čísla. Jsou tam konkrétní lidé: rodiny, které přišly o střechu nad hlavou, o úspory celého života, o důvěru v to, že systém funguje. A teď jim stát vzkazuje, že jejich příběh se už nepočítá.
Jak se asi cítíte, když slyšíte, že vaše bolest je „neaktuální“? Že to, co jste prožili, je příliš staré na to, aby se tím někdo zabýval? To není právní nuance. To je rozhodnutí, které rozděluje oběti na dvě kategorie: jedni mají nárok, druzí mají mlčet.
A právě tady se rodí nová nespravedlnost. Ne od jedné podvodnice, ale přímo ze zákona.
Když právo počítá, kdo se ještě počítá
Nový návrh stanoví hranici: odškodnění jen pro budoucí případy. Kdo byl okraden dřív, má smůlu. Na papíře jde o technickou úpravu. Ve skutečnosti je to věta adresovaná lidem: vaše bolest už neexistuje.
Právní řeč tomu říká „retroaktivita“. Jenže v překladu to znamená: minulost se nepočítá. A s ní se nepočítá ani s těmi, kdo v ní uvízli. Není to neutrální rozhodnutí. Je to aktivní vymazání.
Psychologický dopad je jasný. Člověk není jen poškozený. Stává se přítěží, kterou je snazší odstranit z tabulek než uznat. To je druhý zločin – z oběti se stává chyba v systému. A chyby se neřeší, chyby se mažou.
Co to dělá s člověkem
Představte si, že přijdete o peníze, které jste šetřili celý život. To je rána, kterou unese málokdo, ale pořád se dá žít s vírou, že jednou přijde spravedlnost. Že existuje rámec, který vás ochrání. Roky se držíte té představy. A pak se dozvíte, že zrovna vy do toho rámce nepatříte.
Takový zásah člověka zlomí jinak než samotná ztráta peněz. Krádež je útok zvenčí. Ale když vám instituce řekne, že vaše bolest je „mimo hru“, je to útok zevnitř systému, který měl chránit. A to je daleko horší.
Psychologicky to znamená přechod od hněvu k rezignaci. Hněv vás ještě žene dopředu, chcete se bránit. Rezignace vás odpojí. Začne to drobně: „Nemá cenu psát, nemá cenu žádat.“ Postupně se z toho stane nový filtr světa – přesvědčení, že spravedlnost je iluze. Tak vzniká vnitřní cynismus, který není obrana, ale jizva.
Když lidem vezmete důvěru, vezmete jim i budoucnost. Protože bez důvěry se nedá plánovat, nedá se riskovat, nedá se růst. Člověk se naučí být neviditelný. A neviditelnost je přesně to, co se od něj očekává.
Když spravedlnost selektuje
Nový návrh rozdělí oběti na dvě skupiny. Jedni mají nárok, druzí ne. Ne podle výše škody, ne podle viny, ale podle data. Tohle není spravedlnost. Tohle je selekce.
Když se spravedlnost začne chovat jako účetní tabulka, lidé se ocitají ve dvou realitách: ti první ještě věří, že systém chrání. Ti druzí už vědí, že ne. A tahle propast je horší než samotná krádež, protože zrazuje i poslední zbytky důvěry.
Jako psychoterapeutka vím, jak hluboko se taková zrada zapisuje. Nejsilnější traumata nevznikají z toho, že vás poškodí cizí člověk. Vznikají, když vás zradí ti, kterým jste měli důvěřovat. Stát, právo, instituce. Místo bezpečí cítíte opovržení. Místo slyšení cítíte vymazání.
A osobně cítím vztek i empatii zároveň. Vztek nad tím, že někdo nazve lidské utrpení „neaktuální“. A empatii k těm, kteří teď sedí doma a čtou tuhle zprávu s pocitem, že jejich život nemá cenu ani pro zákon, ani pro společnost.
Když bolest dostane datum spotřeby
Nejde jen o peníze. Když stát řekne, že vaše ztráta se nepočítá, vysílá vzkaz, že bolest má datum spotřeby. Že příběh člověka se může stát neplatným jen proto, že se odehrál příliš brzy. Tohle není právní nuance. Je to brutální lekce: tvůj život je položka, kterou lze vyškrtnout.
A já si dovolím říct nahlas to, co si možná mnoho lidí myslí tiše. To je druhý zločin. Ne ten, kdy vám někdo ukradne peníze z účtu. Ale ten, kdy vám instituce ukradne důvěru, že vůbec má cenu doufat ve spravedlnost.
Spravedlnost jako obchodní položka
Tohle není jen právní příběh. Je to ukázka, jak se pomalu přepisují pravidla. Buď věříme, že spravedlnost je pro všechny – i když je nepohodlná. Nebo akceptujeme, že spravedlnost je obchodní položka, kterou lze kdykoli odepsat.
A já jako terapeutka vidím, jak hluboko se tohle zapisuje. Ne v akademických debatách, ale v životech lidí. V cynismu, který se usazuje pod kůží. V tom, jak přestanete důvěřovat, plánovat, riskovat. V tom, jak se naučíte být neviditelní, protože vám systém ukázal, že neexistujete.
Tohle není „jen kauza Suková“. To je lakmusový papírek celé společnosti. Pokud přijmeme, že oběti se dají rozdělit na „počítají se“ a „nepočítají se“, pak jsme přijali něco horšího než korupci. Přijali jsme, že nespravedlnost je oficiálně povolená.
A to je moment, kdy už nejde o advokátku ani o peníze. Jde o to, jestli ještě věříme, že právo má chránit slabší – nebo jestli jsme se smířili s tím, že právo chrání hlavně samo sebe.
