„Nejsem křehká,“ říká Vlastina Svátková. A možná tím odhaluje něco, co si namlouvají i jiné ženy.

Je zvláštní sledovat, jak rychle ženy oceníme za jemnost, zranitelnost a „křehkost“. A jak málo se ptáme, zda to je skutečný člověk — nebo jen způsob, jak přežít vztahy a očekávání.

Vlastina o tom mluví otevřeně. Lidé o ní prý často říkají, že je křehká, něžná a zranitelná. A ona přiznává, že se tak nikdy nechtěla tvářit — jen nechtěla vyvolat reakci, které se bála. „Občas jsem radši nedala nic znát, protože jsem měla strach, že to bude špatně,“ říká. A žena, která se bojí reakce, se velmi rychle naučí nepřekážet.

Tohle není portrét herečky.
Tohle je anatomie role, která už nefunguje.

Jedno z nejpřesnějších míst rozhovoru přichází ve chvíli, kdy mluví o svém „hodném“ já. O tom, jak dlouho bojovala s pocitem, že být méně přizpůsobivá znamená být horším člověkem. Že když řekne „ne“, bude vypadat tvrdě. Nebo nepřístupně. Nebo nepříjemně.

Vypráví o strachu, že pokud se přestane přizpůsobovat, lidé ji přestanou mít rádi. Že si budou myslet, že je namyšlená. Že už není „ta milá“. V každém jejím slově je ten známý tlak: dělej to správně, a správně znamená tiše.

V terapii tomu říkáme příliš drahá loajalita.
V běžném životě tomu ženy říkají normální.

Vlastina mluví o dvou letech, kdy byla poprvé skutečně sama. Ne proto, že by o samotu stála, ale protože byla jednodušší než vztah, ve kterém už nechtěla opakovat staré vzorce.

Přiznává, že dřív chodila ze vztahu do vztahu — s pocitem, že „hledá životního partnera“. Ale až když byla sama, pochopila, že některé její vztahové volby nebyly touhou po lásce, ale strachem být sama se sebou. Sama si onemocnění diagnostikovala přesněji než většina příruček.

A pak řekne větu, kterou ženy většinou neřeknou veřejně: být sama je někdy jednodušší než být ve vztahu, ve kterém se pořád něco vysvětluje, opravuje, nebo zachraňuje.

Samota jako terapie není populární téma.
Ale funguje.

Když začne mluvit o svých dětských tématech — o sebehodnotě, o strachu z opuštění — vyznívá to skoro vědecky. Jako někdo, kdo přesně ví, co v ní žije a proč. Ale zároveň neupadá do iluze, že to jde „vyřešit“.

Říká to rovnou: člověk často věří, že už má něco zpracované. A pak to vynoří v momentě, kdy to nejmíň čeká. Dospělost není odstranění ran, ale způsob, jak se s nimi naučit žít.

Tady se přestává mluvit o Vlastině jako o celebritě.
Tady se mluví o ženě, která pochopila, že opravování sebe sama není životní cíl — a že někdy je řešením přestat se snažit být „hotová“.

Jedna z nejzajímavějších pasáží přichází, když se bavíme o tom, jak ji lidé vnímají.
Někomu působí dojmem, že je „moc duchovní“. Jiní ji vidí jako někoho „mimo realitu“.
A přitom její popis světa je extrémně konkrétní: pozná, kdy je vztah nemocný, kdy muž není připravený, kdy je energie vztahu destruktivní, a kdy to není láska, ale závislost.

Někdy to vypadá, že ženy vnímáme jako křehké jen proto, že nevíme, co dělat s jejich silou.
Tak ji radši přejmenujeme.

A pak jsme překvapení, že tu sílu mají celou dobu.

Nakonec říká něco, co v tom rozhovoru visí od začátku:
že už nechce zachraňovat vztahy, muže ani příběhy.
Nechce být „ta hodná“.
Nechce hrát křehkost, která jí nesluší.

A v tu chvíli se ukazuje, o čem ten rozhovor vlastně je.

Nejde o herečku.
Nejde o kariéru.
Nejde ani o lásku.

Jde o odvahu vystoupit z role, kterou nám svět napsal — a přestat doufat, že za to dostaneme potlesk.

Možná je to celé mnohem jednodušší, než se zdá.
Možná Vlastina není výjimečná tím, čím si prošla.
Možná je výjimečná tím, že o tom mluví nahlas.

A možná nás to zneklidňuje proto, že ukazuje něco, co se týká mnohem víc žen:
že křehkost byla často jen způsob, jak přežít.

A že když ji žena odloží, neoslabí ji to.
Jen se konečně ukáže.

Jestli chcete slyšet, jak ta „křehká“ herečka mluví, když už nic nehraje,
rozhovor najdete v mém podcastu Mezi rolemi i tady na Seznamu.
Free verze je na Spotify, Apple Podcasts i na YouTube.
A tam, kde padají všechny role, pokračujeme na HeroHero.