Proč od toho násilníka neodejde? Protože vy byste neodešla taky. Vysvětluje právnička Lucie Hrdá.

V terapiích vídám ženy, které se za to stydí.
Ve společnosti vídám lidi, kteří to nechápou.

A na soudech vídám systém, který oběť nutí dokazovat, že si pomoc zaslouží.

Lucie mi říká větu, která musí změnit způsob, jak o tom mluvíme:

„Průměrná oběť odchází po sedmém pokusu.“

A já se ptám proč.
A ona pokračuje:

„Domácí násilí vás zbavuje kompetencí.“

Žena neodchází, protože je slabá.
Ona odchází a vrací se, protože násilí je cyklus, který ji nejdřív odloupne z vlastní identity, a pak ji nechá věřit, že odejít nezvládne.

Domácí násilí není eskalace hned první měsíc.
Je to pozvolný proces:

A pak už není kam jít.

Lucie Hrdá v podcastu popisuje tři důvody, proč oběti neodejdou:

Když žena nemá kam jít, systém se tváří, že selhala.
Ale ve skutečnosti selhal systém.

Selhal už dávno předtím, než zaťukala na dveře policie.

U soudu se očekává:

Jenže trauma není powerpoint.

Trauma je chemie.
Trauma je přežití.

A pak přijde věta, která by měla viset na každém oddělení policie:

„To, že se vám tady neskládá a nebrečí, je projev toho, že je úplně zničená.“

Takže když oběť mluví klidně, je „podezřele vyrovnaná“.
Když brečí, je „hysterická“.

Neexistuje správně.

Neexistuje „dost dobré“ chování, kterým se oběť vejde do očekávání soudu nebo policie.

V podcastu Lucie říká větu, která vysvětluje, proč soudy často uvěří agresorovi:

„Manipulátoři bývají velmi sociálně zdatní, bohatí, mají sociální kapitál.“

A takto to na soudě vypadá:

Kdo působí důvěryhodněji?

A komu věříme radši?

Je to jednoduché:
věříme tomu, kdo vypadá „normálně“.

Jenže oběť domácího násilí už normálně nepůsobí.

Ne proto, že by přeháněla.
Ale proto, že nese následky.

Lucie říká: „Každé čtvrté dítě žije v rodině, která je zasažena domácím násilím.“
A zákony? Nemyslí na ně. Doslova: „Ty zákony vůbec nemyslí na to, že nějaké dítě je obětí domácího násilí.“
Dítě není „svědek“. Dítě je oběť. Jen v systému nemá hlas.

Tohle není rétorická figura. V praxi to znamená, že dítě dlouhé měsíce až roky vyrůstá v prostředí, kde se střídá napětí, výbuch, omluvy a ticho. Učí se číst atmosféru dřív než text v čítance. Trénuje strategie, které mu mají zajistit přijetí: mlčet na správných místech, potvrdit „správnou verzi“, nedráždit, nezdržovat, nezpochybňovat. Zvenčí to může vypadat jako přizpůsobivost nebo vyspělost. Ve skutečnosti je to strategie přežití.

Lucie k tomu v rozhovoru říká větu, která je pro pochopení dětského chování zásadní:
„Dochází k rozštěpení dítěte… říká každému rodiči něco jiného. Je to úniková strategie. Snaží se přežít.“
To „rozštěpení“ není charakterová vada ani lež ze zlomyslnosti. Je to jazyk, kterému se dítě naučí ve světě, kde pravda není bezpečná měna. Dítě se stává tlumočníkem přání dospělých a svůj vlastní hlas odkládá, protože mu znovu a znovu bylo potvrzeno, že není k ničemu.

V ideálním světě by změna uspořádání rodiny po odchodu oběti znamenala uvolnění napětí. V realitě domácího násilí ale agresor často neztrácí moc, jen si hledá nový kanál. Lucie to popisuje přesně: „Dítě je prostředkem kontroly, která tam byla předtím.“ Znamená to, že i po rozchodu může pokračovat postseparační násilí – skrze předávání dětí, domluvy o jejich rozvrhu, „komunikaci o škole“, neustálé korekce a spory o detaily, které vytvářejí permanentní tlak. Dítě se v tom stává nosičem zpráv a záminkou ke kontaktu. Formálně „jde o péči“, ve skutečnosti jde o pokračování moci.

V tomhle prostředí pak dává krutý smysl další věta, kterou Lucie v rozhovoru říká:
„Je pro něho jednodušší být u rodiče, který mu koupí poníka.“
Nejde o rozmazlenost. Jde o to, že bezpečí je abstraktní, zatímco výhoda je konkrétní. Dítě má krátkodobý horizont – a pokud jeden rodič nabízí okamžité úlevy (žádné povinnosti, dárky, volnost), zatímco druhý navrací řád a vyžaduje limity, je z hlediska krátkodobého stresu lákavější volba jasná. Zvenčí to může vypadat jako „svobodné přání dítěte“. Ve skutečnosti je to volba v kontextu tlaku.

Soudy a orgány péče o dítě často posuzují „důvěryhodnost“ podle dojmu: kdo působí klidně, věcně, připraveně. Jenže to je metr, který trestá důsledek traumatu. Agresor je – jak Lucie popisuje – často „sociálně zdatný, bohatý, se sociálním kapitálem“. Působí přesně tak, jak systém očekává: kontrolovaně a racionálně. Oběť naopak působí roztřeseně, úzkostně, někdy chaoticky. A dítě? Dítě se snaží udržet stabilitu aspoň v jedné z domácností – a tomu přizpůsobí výpověď. Ne proto, že by „lhalo“. Proto, že vyvažuje. Systém, který toto nevidí, odměňuje výkon (prezentaci, charisma, klid) a trestá realitu (narušenost, únava, ambivalence).

V oblasti péče o děti to pak vede k dohodám, které „by jinde neprošly“. Lucie v rozhovoru zmiňuje příklad s předáváním dětí „na fotbalovém hřišti na půlící čáře“. Ta scéna je pro systém možná elegantní: přesná, „spravedlivá“, formálně neutrální. Pro dítě je to ale rituál moci: choreografie, kde jedna strana demonstrativně odchází, druhá přichází, všichni „dodržují pravidla“, a dítě se učí, že jeho city jsou mimo protokol. Dohoda je papír. Bezpečí je proces. A ten u nás chybí.

„Ty zákony vůbec nemyslí na to, že nějaké dítě je obětí domácího násilí,“ říká Lucie. V praxi to znamená, že mimo trestní řízení neexistuje robustní logika ochrany dítěte jako primární oběti tam, kde „jenom bylo přítomno“. V opatrovnických sporech se násilí často překládá do jazyka „konfliktu rodičů“, a tím ztrácí klíčový rozměr: asymetrii moci. Pak je přirozené, že se tlačí na „dohodu“ a „komunikaci“, i když je jedna strana z definice zranitelnější. A bez procesů následné kontroly (kdo sleduje, jak se dohodnuté podmínky osvědčují? kdo včas koriguje selhání?) systém nechrání děti, ale statistiku.

Blízcí často čekají na „jasný signál“. Dítě ho dá málokdy. Poznáte spíš vzorce: dítě, které střídá vyprávění podle toho, s kým z dospělých mluví; dítě, které se chová „dospěle“ a vyřizuje zprávy mezi rodiči; dítě, které najednou odmítá dřív milované aktivity, protože „u mámy/táty se to neřeší“. V těch chvílích má smysl odlehčit dítěti roli tlumočníka („nemusíš nic vyřizovat“) a volit neutrální otázky, které nevyžadují loajalitu („Co ti poslední dobou víc pomáhá?“ místo „U koho je ti líp?“). A pokud jsou přítomné známky zastrašování nebo manipulace skrze dárky a výhody, je na místě odborná pomoc – ne proto, abychom „rozhodli, kdo je lepší rodič“, ale abychom vrátili dítěti právo nebýt prostředkem moci.

Děti nejsou „budoucí dospělí“. Jsou současní lidé. To, co dnes systém vyhodnotí jako „rodičovský konflikt“, se zítra může proměnit ve vzor vztahů, který si dítě odnese do dospělosti. Lucie v rozhovoru připomíná, že dopady se mohou objevit za tři až čtyři roky, nejen „za dvacet“. Proto je iluze „počkejme, až si dítě samo řekne“ nebezpečná: dítě se učí mluvit jako ten, kdo je zrovna u moci. Bezpečí dítěte není věc proklamací. Je to soustava rozhodnutí, která berou vážně asymetrii, tlak a povahu manipulace.

A znovu: „Každé čtvrté dítě…“ To není číslo pro kampaně. To je popis reality. Pokud právní rámec dítě nevidí jako oběť, budeme dál „vyrábět“ dospělé, kteří se naučili, že přežít znamená mlčet a vyhovět.

Po dvou hodinách rozhovoru s Lucií sedím ve studiu a mám jednu myšlenku:

Možná jsme si zvykli na představu, že spravedlnost je čára v zákoně.
Ale spravedlnost není čára.
Je to člověk, který tu čáru drží v ruce.

Lucie v podcastu říká:

„Otázka spravedlnosti je u nás štěstím na soudce. Je to loterie.“

A když se ptám, jestli je rodina po výkonu trestu konečně v bezpečí, odpověď zní:

„Nikdo nekontroluje, jestli se pachatel po výkonu trestu vrátí do té rodiny.“

V tu chvíli do sebe všechno zapadne:

Možná je čas přestat se ptát:

„Proč neodejde?“

Správná otázka je jiná:

„Proč ji necháme odejít sedmkrát?“

Free verze je zadarmo tady na Seznamu (Podcasty → Mezi rolemi).
Spotify nebo YouTube či Apple Podcastech.

V placené části na HeroHero / mezirolemi pokračujeme rubrikou Tak to ne!
a jdeme ještě hlouběji do témat: