Článek
Když se rozchod nestane bitevním polem
Většina lidí má po konci vztahu jasno: buď ho vymažou, nebo o něm roky mluví jako o jizvě.
Jana Bernášková nepatří ani do jedné skupiny.
Rozchod s manželem popisuje klidně – jako rozhodnutí, které neudělalo z nikoho nepřítele.
„Já to mám tak, že vydržím, dokud to jde. Ale když cítím, že už tam nic není, nevracím se,“ říká.
Nepůsobí ani tvrdě, ani unaveně. Spíš jako člověk, který přestal věřit na nutnost trpět, aby vztah „vydržel“.
„My jsme si dali, co jsme si měli dát. Obohatili jsme se. A pak jsme oba cítili, že už to prostě nejde.“
Žádné drama, žádná kampaň za pravdu. Jen přijetí, že někdy se láska prostě vyčerpá – a že to neznamená, že nebyla skutečná.
Možná proto vypadá spíš spokojeně než zlomeně.
Žádný vnitřní soud, žádná snaha hrát si na hrdinku.
Když vypráví o svém konci, mluví o něm jako o uzavření etapy, která měla smysl.
A tak působí i ve chvíli, kdy o tom mluví se mnou v podcastu Mezi rolemi – klidná, vyrovnaná, bez potřeby dokazovat, že má navrch.
Možná právě proto její věta „Umlátím je láskou“ nezní jako ironie, ale jako životní strategie.
Vztahy, které přežijí i po konci
Většina lidí po rozchodu potřebuje rituál: spálit mosty, smazat fotky, najít viníka.
Jana Bernášková ne.
Rozchod s bývalým manželem vyřešila jednoduše – zůstali bydlet v jednom bytě.
Jen na střídačku.
V zemi, kde se i po dvaceti letech řeší, kdo má komu vrátit hrníček, působí tenhle model jako z jiné planety.
Jenže u ní to není manifest, spíš důsledek způsobu, jak přemýšlí o vztazích.
Ne o těch dokonalých, ale o těch, které přežijí i po konci.
Vypráví o střídavé péči bez obviňování, mluví o dohodě, ne o zradě.
Vysvětluje, že se s bývalým manželem střídají po týdnu, protože nechtěli, aby se děti stěhovaly.
„Děti by se neměly stěhovat. Stěhujeme se my,“ říká.
Nejprve kvůli dětem, později i kvůli sobě.
Z jejího vyprávění cítíte spíš klid než nostalgii.
Nevede válku, jen nastavila nové hranice.
„My jsme pořád rodina. Jen v jiném uspořádání,“ dodává.
A možná právě proto vypadá spokojeněji než většina lidí, kteří o svém rozchodu mluví v minulém čase.
Když o tom se mnou mluvila v podcastu Mezi rolemi, bylo jasné, že tohle není póza, ale dovednost – zůstat lidský i po konci.
Odvaha odejít není selhání
Na otázku, jestli je rozvod selhání, reaguje bez potřeby se obhajovat.
„Myslím, že je to blbost. Kdyby to fungovalo, tak by tam každý rád zůstal.“
Místo viny mluví o naplnění.
„Dali jsme si všechno, co jsme si měli dát,“ říká prostě.
Tím je řečeno víc než v jakékoli větě o odpuštění.
Protože přiznat si, že něco skončilo, neznamená prohrát.
Znám to i z terapie – lidé se často snaží vztah „vydržet“, jen aby se necítili jako ti, co to vzdali.
Jenže někdy je větší odvaha přestat bojovat.
Psaní jako prostor, kde se dýchá
Jana Bernášková je známá jako herečka, ale stejně přirozeně dnes mluví i o psaní.
Když vyšla její první kniha, ozvaly se obvyklé reakce: že herečky píšou, když nemají práci, nebo když potřebují zviditelnění.
Jenže její začátek byl jiný.
K psaní se dostala ve chvíli, kdy onemocněl její otec.
Zrušila práci, zůstala s ním doma a hledala způsob, jak zůstat v kontaktu s tvořivostí.
„Nebyl to plán. Byla to spíš forma úniku,“ říká.
Psaní se stalo místem, kde mohla být nezávislá na rolích, scénářích i hodnocení.
„U psaní jsem sama za sebe. Papír unese všechno.“
O svých knihách mluví stejně jako o vztazích – bez přikrášlení.
Nepíše proto, aby pobouřila, ale aby věci popsala tak, jak jsou.
„Erotika je součást vztahu stejně jako ticho nebo hádka,“ říká.
V jejích knihách se to všechno míchá dohromady – láska, nevěra, touha i trapnost.
Ne jako senzace, ale jako přesný obraz toho, co v lidech zůstává, když odejde pozlátko.
Nevěra bez soudů
Téma její poslední knihy by snadno mohlo skončit jako klišé.
Nevěra, milenectví, trojúhelníky.
Jenže Jana Bernášková se k nim staví jinak než většina.
Nepíše o vinících a obětech, ale o lidech, kteří se ocitli v pasti vlastních citů.
„Chtěla jsem se na to podívat jinak než přes odsouzení,“ vysvětluje.
Zkušenosti sbírala nejen z vlastního života, ale i z příběhů, které slyšela od lidí kolem sebe.
„Mnoho žen, které se ocitly v trojúhelníku, trpí. Ne proto, že by chtěly někomu ublížit, ale protože nevědí, co s láskou, která přišla ve špatný čas.“
V jejím pohledu není nevěra morální selhání, ale zkouška – vztahu, hodnot, i odvahy podívat se pravdě do očí.
Neomlouvá ji, jen ukazuje, jak složité může být říct „ne“ ve chvíli, kdy všechno v člověku říká „ano“.
Co zůstane po konci
V rozhovoru s Janou Bernáškovou se nemluví o koncích, ale o proměnách.
O vztazích, které neskončí rozvodem, ale změnou tvaru.
O lidech, kteří dokážou odejít bez zlosti – a tím možná zůstat blíž, než kdy byli.
Možná i proto působí Jana Bernášková klidněji než většina, kdo o rozchodu mluví.
Nesnaží se nic přikrášlit ani vysvětlit.
Jen ukazuje, že i v chaosu se dá zachovat důstojnost.
A že někdy není potřeba vítězit.
Stačí neútočit.
Rozhovor s Janou Bernáškovou najdete i zde v podcastech pod názvem Mezi rolemi.
