Článek
Vyrůstali jsme v době, kdy „nebreč“ byla rada, ne výčitka. Kdy se síla měřila tím, kolik toho člověk vydrží, ne tím, jestli dokáže říct, že už nemůže. A pak přišla generace, která to odmítla. Otevřeně mluví o úzkostech, o hranicích, o tom, že se někdy bojí. A my, dospělí, jim za to říkáme sněhové vločky – jako by schopnost pojmenovat bolest byla projev slabosti.
„Nejsou křehcí,“ říká psycholožka Bára Pšenicová, která o mladých, rodičích i učitelích mluvila v podcastu Mezi rolemi. „Jsou jen první, kdo se nebojí říct, že jim není dobře.“ Podle ní nejde o zhýčkanost ani o módní trend duševního zdraví. Jde o to, že se poprvé učíme slyšet jazyk, kterým se mluví o emocích – a že ten jazyk zvládají mladí mnohem dřív než my.
Křehkost není nemoc, ale nová forma odvahy
„Křehkost se stala sprostým slovem,“ říká Bára Pšenicová. „Když někdo řekne, že je unavený, vyhořelý nebo že má úzkosti, často slyší: musíš být silnější. Jenže to není síla, to je popření.“
Podle ní se v posledních letech nezměnili mladí – změnila se společnost kolem nich. Dospělí, kteří byli zvyklí mlčet a vydržet, dnes narážejí na generaci, která už mlčet nechce. „My jsme se učili přežít, oni se učí žít,“ dodává. „A to je obrovský rozdíl.“
Když mladý člověk řekne, že nezvládá školu, práci nebo vztah, neznamená to, že selhává. Znamená to, že se snaží pojmenovat, kde je jeho hranice. A právě tahle schopnost, která se nám může zdát přehnaná, je podle Pšenicové klíčem k odolnosti – ne jejím opakem.
Učitelé na hraně
Pokud má být dětem dobře, musí být dobře i dospělým kolem nich. „Nemůžeme chtít, aby učitelé rozpoznávali, že je dítě v krizi, když sami sotva zvládají svůj den,“ říká Pšenicová.
Podle ní jsou právě učitelé skupina, na kterou se v debatách o duševním zdraví zapomíná. „Když jedeme na školu, často slyšíme: ‚My bychom taky potřebovali prevenci, ale není čas.‘ Jenže to je začarovaný kruh. Když je vyčerpaný učitel, nemůže být podpůrný,“ dodává.
Péče o duševní zdraví by podle ní neměla být „něco navíc“, co se jednou za rok odškrtne ve školním plánu. „Když se o prevenci mluví jako o projektu, který se musí splnit, ztrácí to smysl. Prevence není kolonka. Je to způsob, jak žít a pracovat tak, abych se zítra vůbec mohla zvednout z postele,“ říká.
Rodiče, kteří chtějí zachránit všechno
„Rodiče chtějí, aby se jejich děti měly dobře,“ říká Pšenicová. „Jenže někdy tím, jak moc je chtějí ochránit, jim berou šanci naučit se, že zvládnout těžké chvíle je součást života.“
Popisuje fenomén tzv. helicopter parents – rodičů, kteří nad dětmi neustále „krouží“ a odrážejí každý možný pád, dřív než nastane. „Když dítě nikdy nespadne, nikdy se nenaučí vstát,“ dodává.
Podle ní je důležité, aby dítě mohlo bezpečně zažít i frustraci, neúspěch nebo konflikt. „My jako rodiče to často nezvládáme ne proto, že bychom byli špatní, ale protože nedokážeme unést jejich bolest,“ říká. „Vidíme, že trpí, a chceme to zastavit. Ale právě v těch chvílích potřebuje dítě naši přítomnost, ne naše řešení.“
A pak dodává něco, co rezonuje daleko za hranice rodičovství:
„Učíme děti, že když pláčou, není to slabost. Že když mají strach, je to v pořádku. A že odvaha není o tom, že se nebojím, ale že se i přes strach pohnu dál.“
Puberta jako zrcadlo, ne válka
„Dospívání je období, kdy se dítě potřebuje vymezit – vůči rodičům, škole, světu,“ říká Bára Pšenicová. „A to nutně znamená konflikt. Jenže konflikt není selhání, je to trénink vztahu.“
Podle ní puberta testuje nejen dospívající, ale i jejich rodiče. „Možná to není krize dítěte, ale zkouška toho, jestli rodič unese, že už není středem jeho světa,“ říká. „A to bolí. Protože ztrácíme roli, na kterou jsme byli roky zvyklí.“
Zároveň upozorňuje, že revolta dospívajících je zdravý vývojový krok, ne hrozba. „Všichni si v určitém věku potřebujeme vyzkoušet, kdo jsme, co odmítáme a čemu věříme. Jenže my, dospělí, to často vnímáme jako útok. A místo, abychom je doprovázeli, snažíme se je zlomit.“
Pšenicová dodává, že to, co dnešní puberťáci hledají, není anarchie, ale autenticita. „Nevymezují se proto, že by chtěli rozbíjet svět. Vymezují se, protože chtějí vědět, jaký v něm mají místo.“
Když jazyk bolí i léčí
„Nemyslím si, že dnešní mladí jsou křehčí,“ říká Bára Pšenicová. „Jen používají jiný jazyk. Když řeknou mám depresi, často tím nemyslí nemoc, ale smutek, který neumí jinak popsat.“
Podle ní jsme svědky generačního posunu – v tom, jak mluvíme o sobě. „Ne každý těžký den je deprese a ne každá nejistota je úzkost. Ale to, že o nich mluvíme, je důležité. Protože mlčet nás zničilo víc než jakékoli diagnózy.“
Mnozí dospělí se prý děsí, že z mluvení o úzkostech se stal trend. Pšenicová ale připomíná, že právě to byl dlouhá léta cíl prevence: aby se o duševním zdraví mluvilo. „A i kdyby to byl trend – no tak co? Vždyť je to konečně trend, který může zachraňovat životy.“
Podle ní nejde o pózu, ale o novou formu citlivosti. „Možná jsme jen zapomněli, že citlivost je taky druh inteligence. A že síla bez empatie není odolnost, ale obrana.“
Odvaha říct dost
„Když se o duševním zdraví učíme jen teoreticky, nic to nemění,“ říká Pšenicová. „Prevence musí být zážitek. Něco, co se nás dotkne tak, že si to zapamatujeme tělem.“
Možná právě proto mladí lidé tolik provokují – nechtějí být tiší a poslušní. Učí nás, že skutečná síla se nepozná podle toho, kolik toho vydržíme, ale podle toho, jestli dokážeme říct dost.
A že mlčet o tom, co bolí, není hrdinství.
Je to jen jiná forma strachu.
🎧 Celý rozhovor s Bárou Pšenicovou si můžete poslechnout v podcastu Mezi rolemi – na Spotify, Apple Podcasts nebo na YouTube kanálu Mezi rolemi.
