Článek
„Jsem ta nejúbožejší z úbohých,“ říká ironicky Lenka Helena Koenigsmark, matka dvou synů. Ten mladší, Max, se narodil s těžkým postižením. A když s ním jde po ulici, lidé se dívají. Jedni uhýbají pohledem, jako by ji vymazali z prostoru. Druzí koukají s přehnanou účastí: ježiš, to je chudinka. „A vy si po desátém takovém pohledu říkáte, jestli by nebylo lepší skočit z mostu,“ dodává.
Jenže ona neskáče. Sdílí. A říká nahlas to, co se jiní bojí vyslovit.
Lítost je horší než postižení
Max váží třicet pět kilo a vyžaduje péči jako miminko. „Už deset let mám vlastně doma nemluvně,“ popisuje Lenka. „Jenže to miminko se překládá, polohuje, rehabilituje. Bolí vás záda, mění se tělo, mizí energie. Ale nezmizí život.“
Největší stigma podle ní není vozík. Je to lítost. „Nelituju se. Nechci, aby mě litovali ostatní. V zranitelnosti je statečnost. Bojím se, ale překonám to.“
Druhý bratr – a skleněné děti
Druhé dítě v rodině s postiženým sourozencem často bývá „to přehlížené“. Ben, starší syn Lenky, měl ale štěstí. Jako první dítě dostal v útlém věku absolutní pozornost – a pak se naučil o ni říkat. „On si přijde a zaklepe: Mami, věnuj se mi. A dokud to neudělám, nepřestane,“ směje se Lenka.
Pro ni to byl důležitý signál: vztahy se musí pěstovat i v chaosu. „Budujte je, když je dobře. Ne až v průšvihu. Vztahy jsou rezerva, ze které pak čerpáte.“
Tělo, které všechno nese
Péče o syna není jen psychická. Je to i dřina těla. Kyčle, páteř, ruce, které zvedají třicetikilové dítě. Perimenopauza a únava, která se nedá vyspat. „Najednou zjistíte, že máte ramena kulturisty. Už si neobléknete šaty, které jste nosila před deseti lety. Ale mám na výběr: buď si stěžovat, nebo cvičit, běhat a chodit na fyzio. Radši budu naštvaná než smutná.“
Její motto zní: „Co neměníš, to si vybíráš.“
Manželství není o vděčnosti
Podle statistik většina vztahů narození postiženého dítěte neustojí. Muži často odcházejí. Lenka ale odmítá postoj „mám štěstí, že můj manžel zůstal“. „Proč bych měla být vděčná? Je to jeho dítě stejně jako moje. On je rodič. Ne hlídač.“
Na jejich vztahu oceňuje jedno: jsou tým. Ale zároveň každý stojí pevně i sám. „Vztah musí mít jedince, kteří se umí postavit spolu – ale taky každý zvlášť. Jinak to nefunguje.“
Nejsem oběť. Můj život nekončí.
Lenka ví, jak snadno se člověk ztratí ve výkonu a péči o druhé. „Dlouho jsem vnímala svou hodnotu skrz to, co kde zařídím, co pro koho udělám. Ale kde jsem já? Kde je moje vlastní hodnota?“
Dnes už nechce hrát roli plastelíny, která se přizpůsobí všem. „Je mi padesát a odmítám hrát hry. Síla není v tom unést všechno. Síla je v tom umět se zlomit, říct si o pomoc a přiznat slabost. Protože právě tam začíná statečnost.“
Konec role oběti. Začátek statečnosti.
Lenka Helena Koenigsmark ukazuje, že zranitelnost není slabost, ale hranice, kde se rodí skutečná síla. Nehrát oběť neznamená popírat bolest. Znamená to odmítnout žít podle scénáře, že když máte těžce nemocné dítě, váš život končí.
Její příběh je důkazem, že tělo může bolet, vztah může praskat pod tlakem a okolí vás může litovat – a přesto to není definice vaší identity. Identita nezačíná tam, kde se hroutíte. Začíná tam, kde si dovolíte říct: tohle už je moc, potřebuju pomoc – a neztratíte při tom sami sebe.
🎧 Celý rozhovor s Lenkou Helenou Koenigsmark najdete v podcastu Mezi rolemi.
Free verze na Spotify a Apple Podcasts · Plná verze na HeroHero.
