Před cizím člověkem se svlékneme. Před partnerem zhasínáme. Co radím klientům na párových terapiích?

Když jsem začala dělat párové terapie, poměrně rychle jsem pochopila, že se budu muset naučit mluvit o sexu stejně samozřejmě jako o penězích, dětech nebo domácích povinnostech. Dnes už se na intimní život ptám naprosto otevřeně. A vlastně si nevzpomínám na mnoho párů, se kterými bychom se k tomuto tématu dříve nebo později nedostali.

Zajímavé přitom je, jak často spolu lidé dokážou poměrně věcně řešit praktické problémy vztahu, ale jakmile přijde řeč na to, co se mezi nimi odehrává v posteli, začnou hledat slova. Někdy mluví o nedostatku sexu, jindy o rozdílné chuti nebo o tom, že už to mezi nimi není jako dřív. Teprve když se začneme bavit konkrétněji, dostáváme se k věcem, o kterých spolu dosud nemluvili.

Třeba k tomu, že jeden z nich během sexu přemýšlí, jak vypadá. Že se mu některé doteky nelíbí, ale nikdy to neřekl. Nebo že by chtěl něco jiného, jenže si není jistý, jak by na to partner reagoval. Nemusí jít o žádné mimořádné sexuální fantazie. Někdy je obtížné říct i úplně obyčejnou věc, například že je člověku určitá poloha nepříjemná nebo že by potřeboval víc času.

A právě tady mě zajímá jeden rozpor. Délka vztahu totiž automaticky neznamená větší otevřenost v intimitě. Dva lidé spolu mohou žít patnáct let, znát svoje každodenní zvyky, zdravotní problémy i rodinnou historii, a přesto se ostýchat zeptat, co má ten druhý rád při sexu. Nebo mu říct, co se nelíbí jim samotným.

Často se předpokládá, že stud souvisí především s tím, jak jsme spokojení se svým tělem. Jenže v intimním vztahu nejde pouze o vzhled. Důležité je také to, jaký význam přikládáme partnerovu hodnocení. Co pro nás znamená, když nás odmítne, když nereaguje podle našich představ nebo když se dozví něco, co jsme mu dosud neřekli.

Psychologicky je v tom podstatný rozdíl. Hodnocení od cizího člověka může být nepříjemné, ale obvykle na něm nestojí naše představa o budoucnosti vztahu. U partnera se k případnému studu může přidat obava ze ztráty přitažlivosti, odmítnutí nebo změny toho, jak nás vnímá. A čím důležitější pro nás jeho názor je, tím větší pozornost někdy věnujeme tomu, jak před ním působíme.

Samozřejmě to neplatí pro každého. Někdo se před partnerem cítí podstatně svobodněji než před kýmkoli jiným. A někdo si nejistotu kolem vlastního těla přináší už z dospívání, takže by se podobně cítil téměř v jakékoli intimní situaci. V terapii je proto důležité rozlišovat, co člověk očekává od partnera na základě jeho skutečného chování a co si do vztahu přináší ze svých předchozích zkušeností.

Protože někdy nás při sexu neomezuje ani tak to, co si o nás partner skutečně myslí, jako naše představa o tom, co si myslí. A právě tuhle podobu sebekontroly jsem začala znovu promýšlet po rozhovoru s fotografkou Alžbětou Jungrovou.

Když jsem si do podcastu Mezi rolemi pozvala fotografku Alžbětu Jungrovou, bavily jsme se mimo jiné o tom, jaké to je fotografovat ženy, které před objektivem odkládají oblečení. Alžběta má za sebou práci válečné fotoreportérky, fotografovala lidi v extrémních životních podmínkách, později se začala věnovat vlastní umělecké tvorbě a dnes mimo jiné fotí také pro Playboy.

Zajímalo mě, co potřebuje, aby se žena před jejím objektivem přestala hlídat. Zeptala jsem se jí, co by měla při fotografování odložit jako první.

„Sebekontrolu,“ odpověděla.

Alžběta tak popisovala něco, co znám z úplně jiného prostředí. Z párové terapie. Mluvila o tom, že i ženy, které se nechávají fotografovat nahé, mohou být stydlivé a že velkou roli při focení hraje důvěra. To, že je někdo ochotný se svléknout před objektivem, ještě neznamená, že se přestal zabývat tím, jak vypadá.

A podobné je to při sexu. Člověk může svého partnera milovat, přitahovat ho, mít chuť na intimitu, a přesto během ní věnovat značnou část pozornosti vlastnímu vzhledu nebo výkonu. Místo toho, aby se soustředil na to, co prožívá, přemýšlí, jak asi působí na druhého.

V psychologii sexuality pro tento způsob sebepozorování existuje označení spectatoring. Pojem zavedli sexuologové William Masters a Virginia Johnsonová při popisu některých sexuálních obtíží. V zásadě jde o situaci, kdy člověk přestává být pouze účastníkem intimního kontaktu a současně se stává jakýmsi pozorovatelem sebe sama.

Nejde přitom jen o to, jestli máme ploché břicho nebo jestli se nám líbí vlastní tělo. Sebekontrola může mít i podobu neustálého vyhodnocování, zda reagujeme správně, zda je partner spokojený, jestli nejsme příliš aktivní, nebo naopak málo. U mužů se může týkat například erekce, u žen vzrušení či vlastních tělesných reakcí. A samozřejmě se tyto obavy nemusí řídit žádným jednoduchým rozdělením podle pohlaví.

Problém nastává zejména tehdy, když nám takové přemýšlení začne odvádět pozornost od samotného sexuálního prožitku. Vzrušení totiž nesouvisí pouze s tím, co se děje s naším tělem, ale také s tím, čemu věnujeme pozornost a jak situaci vyhodnocujeme. Pokud se intenzivně soustředíme na to, jestli všechno probíhá správně, můžeme si tím prožitek komplikovat. A když si všimneme, že se nedokážeme uvolnit nebo že vzrušení slábne, snadno se objeví další otázka: Co je se mnou špatně?

Tím se může rozběhnout nepříjemný kruh. Člověk se začne hlídat, aby něco nepokazil, ale právě zvýšená kontrola mu může bránit v tom, co se snaží zajistit.

Samotné přemýšlení o vlastním vzhledu během sexu samozřejmě není žádná porucha. Rozdíl je v tom, jestli jde o občasnou myšlenku, nebo o něco, co se opakuje, zaměstnává nás natolik, že si sex přestáváme užívat, případně se některým intimním situacím začneme vyhýbat.

A tady bych se ještě jednou vrátila k Alžbětě Jungrové. Když jsme mluvily o tom, odkud se bere stud za vlastní tělo, zmínila výchovu a společnost. Právě to je důležitá součást celého tématu. Naše představy o tom, jak máme vypadat, co je přitažlivé a co už bychom raději neměli ukazovat, totiž nevznikají až v partnerském vztahu. Vytvářejí se mnohem dřív. A někdy si je přineseme i do vztahu, ve kterém nás partner nikdy za vzhled nekritizoval.

Jenže někdy je situace opačná. Partner už něco zraňujícího řekl, opakovaně odmítal intimitu nebo se mezi dvojicí odehrálo něco, co narušilo důvěru. V takovém případě není namístě vysvětlovat veškerou nejistotu jen jako problém v hlavě jednoho člověka.

Proto se v párové terapii neptám pouze na to, za co se člověk stydí. Zajímá mě, kdy se začal stydět, před kým a co se podle něj stane, když se přestane kontrolovat. Právě v odpovědích na tyto otázky se často začne ukazovat, jestli pracujeme především s jeho vlastními obavami, nebo s něčím, co se skutečně odehrává mezi partnery.

Když se v párové terapii dostaneme k tomu, že se jeden z partnerů při sexu necítí dobře, nezačínám otázkou, jak zvýšit jeho sebevědomí. Zajímá mě především, co přesně mu brání cítit se vedle druhého uvolněně. Protože za podobným chováním mohou být dost odlišné příčiny. A pokud je nerozlišíme, můžeme se snažit napravovat něco, co ve skutečnosti problém vůbec není.

Představte si, že se během sexu partner na chvíli odtáhne nebo změní polohu. Jeden člověk tomu nepřikládá žádný význam, druhý už přemýšlí, jestli udělal něco špatně. Jestli se partnerovi přestal líbit, jestli ho něco odpuzuje nebo jestli už o něj nemá takový zájem jako dřív.

Takové úvahy nejsou nijak výjimečné. Náš mozek se totiž neustále snaží chování ostatních interpretovat. A pokud nám na něčím názoru hodně záleží, můžeme být na sebemenší změny jeho chování citlivější.

V kognitivní psychologii se pro jeden z podobných způsobů uvažování používá označení čtení myšlenek. Člověk si vytvoří představu o tom, co si druhý myslí, a začne s ní zacházet jako s faktem. Nejde přitom nutně o vědomé rozhodnutí. Někdy nám určitá interpretace připadá natolik samozřejmá, že nás ani nenapadne ji zpochybnit.

V terapii proto pracuji s rozlišením mezi tím, co se skutečně stalo, a tím, jaký význam jsme tomu přisoudili.

Je rozdíl mezi větami „Partner se během sexu odtáhl“ a „Partner se ode mě odtáhl, protože už ho nepřitahuju“. První popisuje situaci. Druhá obsahuje vysvětlení, které může, ale nemusí být pravdivé.

Co můžete vyzkoušet doma? Až vás příště partnerova reakce znejistí, zkuste si nejdřív uvědomit, co přesně jste viděli nebo slyšeli a co už je vaše domněnka. Nemusíte to řešit přímo během sexu. Někdy je mnohem jednodušší vrátit se k tomu později a zeptat se: „Když ses včera odtáhl, napadlo mě, jestli ti něco nevadilo. Bylo to tak?“

Možná zjistíte, že partner vůbec netušil, jak jste jeho chování pochopili. A možná zjistíte něco, o čem jste spolu dosud nemluvili. Obojí je užitečnější než další týdny přemýšlet, co si asi myslí.

Tady je potřeba udělat důležité rozlišení. Ne každá obava z partnerova hodnocení je výsledkem přehnané sebekontroly nebo zkresleného uvažování.

Někdy člověk velmi dobře ví, proč se před partnerem hlídá. Pamatuje si konkrétní poznámku o svém těle, nepříjemnou reakci na sexuální přání nebo opakované odmítání, o kterém spolu nikdy pořádně nemluvili. Někdy do intimního života zasáhla nevěra. Jindy se z doteků postupně stala situace, ve které jeden z partnerů očekává pokračování k sexu a druhý už předem přemýšlí, jak případné odmítnutí vysvětlí.

V takových případech nemá příliš smysl doporučovat člověku, aby se přestal zabývat tím, co si o něm partner myslí. Pokud se totiž opakovaně setkává s kritikou, nátlakem nebo výčitkami, jeho obezřetnost může být pochopitelnou reakcí.

V párové terapii proto zjišťuji nejen to, co jeden z partnerů prožívá, ale také jak na jeho nejistotu reaguje ten druhý. Jestli se o ní vůbec mohou bavit. Jestli jeden druhému naslouchá, nebo okamžitě začne vysvětlovat, proč by se tak cítit neměl.

Typická může být situace, kdy žena řekne, že se stydí za své tělo, a partner ji začne ujišťovat, že je přece krásná. Myslí to dobře. Jenže ona mu třeba vůbec neříká, že potřebuje slyšet kompliment. Možná se snaží vysvětlit, proč se jí nelíbí určitý způsob doteků nebo proč jí vadí, když ji při převlékání komentuje.

Co můžete vyzkoušet doma? Pokud vám partner řekne, že se při sexu nebo před vámi za něco stydí, zkuste ho nejdřív nepřesvědčovat o opaku. Zeptejte se, jestli se tak cítil vždycky, nebo jestli se něco změnilo. A hlavně jestli je něco ve vašem chování, co jeho nejistotu zhoršuje.

Stejně důležité je připustit, že odpověď nemusí být příjemná. Můžete se dozvědět, že si partner pamatuje poznámku, kterou jste dávno zapomněli. Nebo že některé vaše reakce vnímá úplně jinak, než jste zamýšleli.

To ještě neznamená, že jeho interpretace je jediná správná. Znamená to ale, že máte konečně možnost mluvit o konkrétní věci místo toho, abyste řešili obecný problém s jeho sebevědomím.

A pokud je ve vztahu přítomný nátlak, zastrašování nebo opakované překračování hranic, není řešením další komunikační cvičení. Nejdřív je potřeba řešit bezpečí.

Při rozhovorech s páry mě někdy překvapí, jak dlouho spolu mohou lidé žít, aniž by si řekli poměrně základní věci o svých sexuálních potřebách. Ne proto, že by o nich nikdy nepřemýšleli. Spíš si zvykli předpokládat, že partner přece musí vědět, co jim vyhovuje.

Jenže naše sexuální preference nejsou neměnné. To, co nám bylo příjemné před deseti lety, nemusí být stejné dnes. Mění se tělo, zdravotní stav, životní okolnosti i samotný vztah. A pokud o těchto změnách nemluvíme, může každý z partnerů dál vycházet z představ, které už dávno neodpovídají skutečnosti.

Do toho vstupuje ještě jedna věc: obava z odmítnutí. Říct partnerovi, co bych chtěla vyzkoušet, může znamenat riskovat, že se mu to nebude líbit. Říct mu, že mi něco nevyhovuje, zase může vyvolat obavu, že ho zraním nebo že si bude myslet, že dosud dělal všechno špatně.

A tak někdy raději nic neřekneme. Jenže partner nemá možnost reagovat na potřebu, o které neví.

Co můžete vyzkoušet doma? Zkuste si někdy mimo ložnici položit jednu otázku: „Je něco, co při sexu děláš nebo neděláš hlavně proto, že nevíš, jak bych na to reagoval/a?“

Doporučuji nezačínat tím, co by měl ten druhý změnit. Začněte u sebe. Třeba tím, že přiznáte vlastní nejistotu nebo řeknete něco, o čem se vám dosud mluvilo obtížně.

A pak je důležité zvládnout i odpověď.

Pokud vám partner svěří sexuální přání, neznamená to, že jste povinni ho splnit. Pokud vám řekne, že mu něco není příjemné, nemusí to znamenat, že vás odmítá jako člověka. A pokud zjistíte, že máte v něčem odlišné preference, nemusíte hned hledat kompromis, který bude vyhovovat oběma.

Někdy úplně stačí, že o tom konečně víte.

Právě možnost mluvit o sexu bez automatického očekávání souhlasu, výkonu nebo následné hádky může postupně změnit to, jak se vedle sebe partneři cítí.

V párové terapii se proto nesnažím přesvědčit lidi, aby se za každou cenu zbavili studu. Zajímá mě, jestli mají ve vztahu dost prostoru říct, co chtějí, co nechtějí a čeho se obávají. Protože teprve potom můžeme rozlišovat, které nejistoty si člověk přináší sám a které vznikají nebo přetrvávají v konkrétním vztahu.

Pokud jste se v některé z předchozích situací poznali, zkuste si s partnerem udělat jeden malý experiment. Ideálně někdy, kdy jste oba v pohodě, nikam nespěcháte a zrovna po sobě nic nechcete. Rozhovor o sexu totiž nemusí probíhat v posteli. A někdy je dokonce lepší, když neprobíhá.

Každý si nejprve sám odpovězte na tři otázky:

Potom si vyberte jednu odpověď, o které chcete společně mluvit. Nemusíte si přečíst všechno a nemusíte hned hledat řešení. Zkuste si nejdřív ověřit, jestli jste správně pochopili, co vám ten druhý říká.

A ještě jedna věc. Pokud vám partner svěří něco, co vás překvapí, zkuste odolat potřebě okamžitě vysvětlovat, proč to tak nemá. Můžete s jeho pohledem nesouhlasit, můžete mít úplně jinou zkušenost, ale nejdřív je užitečné zjistit, jak k němu dospěl.

Cílem není, abyste po dvaceti minutách měli vyřešený sexuální život. Zajímavější je zjistit, jestli se o některých věcech dokážete bavit jinak než dosud. A jestli vám partnerova odpověď náhodou neukáže, že jste si o sobě navzájem něco dlouho jen domýšleli.

Když mi Alžběta Jungrová v podcastu řekla, že při fotografování potřebuje, aby žena odložila především sebekontrolu, zůstala mi ta odpověď v hlavě. Ne proto, že bych si myslela, že bychom měli při sexu přestat přemýšlet nebo se za každou cenu uvolnit. Ale protože sebekontrola má v intimním životě zvláštní postavení. Někdy nám pomáhá chránit vlastní hranice, jindy nás zaměstnává natolik, že se nedokážeme soustředit na to, co sami chceme a prožíváme.

A právě proto v párové terapii nehledám způsob, jak někoho přimět, aby se přestal stydět. Zajímá mě, co by se muselo změnit, aby už neměl potřebu se tolik hlídat.

Alžběta Jungrová v podcastu Mezi rolemi

S fotografkou Alžbětou Jungrovou jsme se nebavily jen o nahotě, ženském těle a sebekontrole. Probraly jsme také její zkušenosti z válečné fotografie, přechod od reportáží k umělecké tvorbě, fotografování pro Playboy i to, kde pro ni při práci s lidmi leží hranice, kterou nechce překročit kvůli žádnému snímku.

Pokud vás zajímá, jak o ženské nahotě, studu, kráse a důvěře přemýšlí žena, která má za sebou tolik odlišných fotografických zkušeností, poslechněte si náš společný rozhovor v podcastu Mezi rolemi.

Zkrácenou verzi najdete na Spotify a YouTube, celý rozhovor je dostupný na HeroHero.