Hlavní obsah
Psychologie a seberozvoj

Rozumějí si i beze slov. Jenže co když jeden z nich už žádné slovo nemá? Jak to vidí psychologie?

Foto: Pexels

Některé páry jsou tak sehrané, že za sebe dokončují věty. Jiné už natolik, že jeden z partnerů nemusí začínat vůbec. Navenek dokonalé soužití. Jenže co když se za touhle sehraností skrývá něco, čeho si ani jeden nechce všimnout?

Článek

„Ona si dá to samé co já.“

Číšník se přitom ptal jí. Ale její muž má jasno. Ví, že nemá ráda houby, nesnáší koriandr a poslední dobou se snaží jíst zdravě. Ona se usměje, přikývne a objednávka je vyřízená.

Možná si opravdu chtěla dát totéž. Možná jí vyhovuje, že se o podobné věci nemusí starat. A možná měla chuť na něco úplně jiného, jen se jí nechce vysvětlovat proč. Zvlášť když už dopředu tuší, že by se z obyčejného oběda mohla stát zbytečná debata.

Na celé situaci je zajímavé, že zvenčí všechny tři možnosti vypadají úplně stejně. Jako dobře sehraný pár, který se zná natolik, že už spolu skoro nemusí mluvit.

A právě v tom může být problém. Dokonalá znalost partnera totiž ještě nemusí znamenat, že mu skutečně nasloucháme.

Nedávno jsem v podcastu Mezi rolemi mluvila se stand-up komikem Liborem Macháčkem. Zajímalo mě, co všechno dokáže o lidech vypozorovat z pódia. Když totiž před sebou máte publikum a začnete s ním komunikovat, občas se dozvíte víc, než byste čekali.

Libor popisoval situace, kdy položí otázku ženě v publiku a odpovědi se okamžitě ujme její partner. Musí ho zastavit, protože se přece neptal jeho. A někdy se na svého muže podívá samotná žena, jako by čekala, že to za ni vyřeší.

Samozřejmě může jít o obyčejnou trému. Ostatně Libor sám připustil, že jeho manželka by možná v podobné situaci pomoc ocenila. Jenže jako psychoterapeutku mě na tom zaujalo něco jiného. Jak snadno si dva lidé mohou vytvořit vztah, ve kterém jeden mluví za oba, a přitom ani jeden nemusí mít pocit, že je něco špatně.

Psychologie pro to má název. A s láskou se to nevylučuje

Americký psychiatr Murray Bowen, jeden z významných představitelů rodinné systémové terapie, pracoval s pojmem diferenciace self. Zjednodušeně jde o schopnost zůstat s druhým člověkem v blízkém vztahu, aniž bychom přestali být sami sebou.

Člověk s dobře rozvinutou diferenciací dokáže partnera milovat, potřebovat, brát na něj ohledy a současně s ním nesouhlasit. Nepotřebuje kvůli vlastnímu názoru utíkat ze vztahu ani se ho vzdávat, aby si vztah udržel.

A právě to může být pro některé páry překvapivě obtížné.

Bowen popisoval také emoční splývání, kdy se hranice mezi vlastním prožíváním a prožíváním blízkého člověka stávají méně zřetelnými. Nejde o to, že by partneři museli mít stejné názory. Spíš mohou být natolik citliví na vzájemný souhlas a nesouhlas, že se jejich vlastní rozhodování začne řídit tím, jak na ně zareaguje ten druhý.

Představte si ženu, která chce přijmout pracovní nabídku. Její muž z ní nadšený není. Nezakazuje jí to, jen opakovaně upozorňuje na komplikace, které by změna přinesla. Žena začne pochybovat. Postupně už ani neřeší, jestli tu práci chce. Přemýšlí hlavně nad tím, jak přesvědčit partnera, že její rozhodnutí neohrozí jejich vztah.

A někdy se nakonec rozhodne nabídku odmítnout.

Navenek šlo o její vlastní rozhodnutí. Jenže kolik prostoru v něm skutečně dostalo její přání?

Tohle je jedna z otázek, které považuji v párové terapii za důležité. Nejen kdo rozhodl, ale také co se mezi partnery dělo, než k rozhodnutí došlo.

Výzkumy diferenciace self přitom ukazují souvislost mezi schopností udržet vlastní identitu v blízkém vztahu a kvalitou partnerského soužití. Samotná blízkost tedy není problém. Potíž může nastat, když se vlastní odlišnost začne prožívat jako ohrožení vztahu.

Když za vás někdo rozhoduje, nemusí vám to vůbec vadit. Alespoň zpočátku

Bylo by pohodlné udělat z muže, který za partnerku mluví, manipulátora a ze ženy oběť. Jenže v řadě vztahů taková dynamika vzniká mnohem nenápadněji.

Představme si ženu, která vyrůstala v rodině, kde se příliš nediskutovalo. Otec rozhodoval, matka se přizpůsobovala a děti se naučily, že některé názory je lepší nechat si pro sebe. Neznamená to, že z takové dívky automaticky vyroste submisivní partnerka. Může si ale odnést zkušenost, že nesouhlas stojí hodně energie.

A pak potká muže, který má na všechno odpověď. Ví, kam pojedou na dovolenou, umí vyřešit problém s autem, dokáže se pohádat s úředníkem a nebojí se říct, co chce.

Pro ni to může být nesmírně přitažlivé.

Konečně někdo, kdo rozhodne. Kdo se postará. Vedle koho nemusí pořád přemýšlet, jestli udělala něco špatně.

A on? Ten může být spokojený úplně stejně. Má vedle sebe ženu, která mu důvěřuje, oceňuje jeho schopnosti a nepotřebuje s ním o každé maličkosti vyjednávat.

Vznikne vztahové uspořádání, které oběma něco přináší.

V systemické terapii se na podobné situace nedíváme pouze otázkou, kdo za problém může. Zajímá nás také, jak se chování obou partnerů vzájemně ovlivňuje a proč se určitý vzorec opakuje.

Pokud muž pokaždé převezme rozhodování a žena mu ho pokaždé přenechá, oba svým jednáním tento způsob fungování upevňují. To ovšem neznamená, že za případnou kontrolu, zastrašování nebo zneužívání moci nesou stejnou odpovědnost.

A právě tady je důležité rozlišovat. Někdy jde o dobrovolné rozdělení rolí, jindy o dlouhodobé přizpůsobování a někdy už o skutečně kontrolující vztah.

Proč se některé páry hádají právě ve chvíli, kdy se jeden z nich začne měnit?

Zajímavé je, že podobné uspořádání může fungovat mnoho let. A problém se objeví teprve tehdy, když se jeden z partnerů rozhodne chovat jinak.

Žena, která dosud nechávala manžela plánovat dovolené, najednou chce jet sama s kamarádkami. Ta, která vždycky souhlasila s víkendovými návštěvami jeho rodičů, oznámí, že tentokrát zůstane doma. A žena, za kterou muž běžně odpovídal před přáteli, ho najednou požádá, aby ji nechal domluvit.

Muž může být upřímně překvapený.

„Co se s tebou poslední dobou děje? Dřív ti to přece nevadilo.“

A možná má pravdu. Dřív jí to opravdu nevadilo.

V systémovém přístupu se používá pojem homeostáza, kterým se popisuje tendence vztahového nebo rodinného systému udržovat zavedené uspořádání. Neznamená to, že by se rodina nemohla měnit. Spíš že změna jednoho člověka obvykle vyvolá reakci ostatních, protože narušuje něco, na co byli zvyklí.

Pokud žena přestane ustupovat, muž se musí naučit vyjednávat tam, kde dříve stačilo rozhodnout. Pokud muž přestane všechno organizovat, žena možná zjistí, že samostatné rozhodování je náročnější, než čekala.

Změna, po které jeden touží, tak může být pro druhého nepříjemná. A nemusí to být proto, že by svého partnera nemiloval.

Může prostě přicházet o něco, co mu dlouho poskytovalo jistotu.

Když je muž potřebný, má své místo. Co když ho žena přestane potřebovat?

Na celé dynamice mě zajímá ještě jedna věc, o které se podle mě mluví málo. Co vlastně získává muž tím, že je tím rozhodnějším, schopnějším a průbojnějším?

Někdy samozřejmě kontrolu. Ale jindy především pocit vlastní hodnoty.

Pokud muž vyrůstal s představou, že dobrý partner musí všechno zvládnout, zajistit a vyřešit, může pro něj být role rodinného organizátora důležitou součástí identity. Je to způsob, jakým projevuje lásku a současně získává potvrzení, že je pro rodinu nepostradatelný.

A pak jeho žena začne rozhodovat sama.

Z jeho pohledu to nemusí znamenat jen změnu praktického fungování. Může to vnímat jako ztrátu významu. Najednou už nepotřebuje jeho radu, jeho řešení ani jeho souhlas.

A pokud si vlastní hodnotu dlouho spojoval právě s tím, že je potřebný, může být partnerčina samostatnost překvapivě ohrožující.

Někdy se tak stává, že muž začne ženinu nezávislost zpochybňovat, i když by na ni za jiných okolností mohl být pyšný.

Podobný mechanismus samozřejmě není výhradně mužský. Také ženy si mohou svou hodnotu postavit na tom, že se bez nich rodina neobejde. A pak velmi těžko snášejí, když partner nebo děti začnou fungovat samostatně.

Podstatné je, že péče o druhého může být zároveň zdrojem blízkosti i způsobem, jak si udržovat vlastní důležitost.

A ne vždycky dokážeme tyto dvě motivace od sebe oddělit.

Co na to výzkumy partnerské moci?

Psychologie se dlouhodobě zabývá tím, jak se mezi partnery rozděluje vliv na společná rozhodnutí.

Jedna ze studií publikovaných v roce 2021 v časopise Journal of Consumer Psychology zkoumala společné rozhodování, vnímanou moc a partnerskou spokojenost. Její výsledky ukázaly zajímavý paradox: lidé mohou vnímat větší vlastní vliv právě tehdy, když se o rozhodování s partnerem dělí, než když rozhodují sami.

Důležité totiž není jen prosadit svou. Roli hraje také to, zda se druhý člověk rozhodování účastní a bere náš názor vážně.

Výsledky se týkaly společných spotřebitelských rozhodnutí, takže z nich nelze automaticky vyvozovat závěry o všech podobách partnerské moci. Přesto připomínají něco podstatného: mít ve vztahu vliv nemusí znamenat mít poslední slovo.

V běžném životě to může vypadat docela jednoduše.

Partner navrhne dovolenou v Itálii. Druhý by raději do Rakouska. Nakonec pojedou do Itálie, protože našli výhodné ubytování a oba se na tom shodli.

Výsledek je stejný, jako kdyby jeden z nich rozhodl sám. Zkušenost obou lidí ale může být úplně jiná.

V prvním případě byl jejich názor součástí rozhodování. Ve druhém se jeden z nich možná jen přizpůsobil.

A právě podobné drobné rozdíly mohou v dlouhodobém soužití rozhodovat o tom, jestli se člověk cítí jako rovnocenný partner, nebo jako někdo, komu se společný život především oznamuje.

Ne každý, kdo mlčí, je umlčovaný. Ale ne každé mlčení je dobrovolné

Tady bych se ještě jednou vrátila k Liboru Macháčkovi a ženám, které se během jeho vystoupení obracejí na své partnery.

Bylo by velmi snadné vyvozovat z podobného chování závěry o jejich vztazích. Jenže samotný pohled na partnera nám neřekne, jestli se žena stydí, chce jeho pomoc, nebo je zvyklá nechat ho mluvit za sebe.

Psychologie nám může nabídnout vysvětlení určitých mechanismů, ale nemůže z několika vteřin veřejné interakce spolehlivě určit, jak konkrétní pár funguje doma.

Mnohem víc se dozvíme ve chvíli, kdy se zaběhnutý vzorec naruší.

Co se stane, když žena řekne něco jiného, než muž očekával? Dokáže ji vyslechnout? Nebo ji začne opravovat, zlehčovat a přesvědčovat, že přece ví, jak to myslela?

A dokáže ona sama nesouhlasit, aniž by se musela předem připravovat na jeho reakci?

Pokud se člověk bojí vyjádřit vlastní názor kvůli možnému ponižování, výhrůžkám nebo jiným trestům, už nejde o běžnou otázku partnerské sehranosti. Může jít o závažnou kontrolující dynamiku, kterou nelze vysvětlovat jen vzájemně naučenými rolemi.

V ostatních případech ale může být užitečné podívat se na něco méně nápadného. Na to, jestli oba partneři mají skutečnou možnost měnit své názory, potřeby a rozhodnutí, aniž by tím automaticky ohrožovali vztah.

Možná svou partnerku znáte dokonale. Ale kdy jste se jí naposledy opravdu zeptal?

Na dlouhodobých vztazích je zvláštní, jak snadno se z dobré znalosti druhého stane přesvědčení, že už o něm víme všechno.

Víme, jakou má rád kávu, jak reaguje na stres, co si myslí o našich přátelích a kam by nejraději jel na dovolenou. A protože jsme spolu prožili tolik let, často ani nepovažujeme za nutné si své představy ověřovat.

Jenže partner, kterého jsme poznali před patnácti lety, není nutně stejným člověkem dnes. Má za sebou nové zkušenosti, možná jiná přání a někdy i odvahu říct věci, které si dřív nechával pro sebe.

Bowenova teorie nám v tomhle nabízí docela zajímavou myšlenku. Blízký vztah nemusí vyžadovat, abychom se vzdávali vlastní odlišnosti. Naopak schopnost zůstat sami sebou a současně zůstat v kontaktu s druhým patří k důležitým předpokladům fungujícího partnerství.

A tak mě napadá, že možná největším důkazem partnerské sehranosti není schopnost dokončovat za sebe věty.

Možná je to chvíle, kdy partner řekne něco, co jsme vůbec nečekali, a my nemáme potřebu ho okamžitě opravit.

Autorka je psychoterapeutka a tvůrkyně projektu Mezi rolemi. O partnerských vztazích, mužském egu a tom, co všechno lze vypozorovat z publika, mluvila se stand-up komikem Liborem Macháčkem v podcastu Mezi rolemi. Rozhovor je dostupný zde na Podcastech na Seznamu, Spotify, Apple Podcasts, YouTube a v plné délce na HeroHero.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz