Článek
Dítě si samo vybere kroužek. Několik týdnů o něm mluví, těší se, rodiče zaplatí pololetí, koupí vybavení a přizpůsobí mu rodinnou logistiku. O dva měsíce později přijde s tím, že už tam chodit nechce.
„Sama sis to vybrala.“ „Zaplatili jsme to.“ „Nemůžeš pokaždé něco vzdát.“ „Do konce pololetí tam chodit budeš a pak se uvidí.“
Vlastně těžko něco namítat. Život také nebude pokaždé zábavný, člověk se musí naučit něco vydržet a při první překážce se neutíká. Žádný rodič nechce vychovat dítě, které v září začne s tenisem, v listopadu chce keramiku, v lednu koně a v březnu zjistí, že jeho jedinou skutečnou vášní je telefon.
Jenže stejnou rodičovskou větou můžeme dítě naučit dvě úplně rozdílné věci. Buď že první frustrace není důvodem všechno zahodit. Anebo že jednou učiněné rozhodnutí je závazek i ve chvíli, kdy už má nové informace a přestalo mu dávat smysl.
Když jsem stejnou situaci nabídla ve své anketě na Instagramu a schválně nechala jen dvě možnosti, 72 procent lidí zvolilo „Dokončíš, co sis vybral/a“. Jen 28 procent „OK, můžeš skončit“. Té většině docela rozumím. Jenže v anketě schválně chyběla odpověď, která mě zajímá nejvíc: Co se stalo mezi „strašně tam chci“ a „už tam nechci“?
Právě tam totiž začíná podstatnější část celého problému.
Jedno „nechci“ může znamenat úplně jiné věci
Dítě může chtít skončit proto, že zjistilo, že není nejlepší. Po prvním nadšení přišel trénink, opakování a nuda. Ostatním něco jde rychleji. Trenér ho opravil před skupinou. Neúspěch je nepříjemný a nejrychlejší způsob, jak už ho nezažívat, je odejít.
V takové situaci může být rodičovské „ještě chvíli vydrž“ přesně to, co dítě potřebuje. Frustrace není důkaz špatného rozhodnutí, nepohodlí není automaticky signál k odchodu a motivace je příliš proměnlivá na to, abychom jí svěřili všechna dlouhodobá rozhodnutí.
Jenže úplně stejné „už tam nechci“ může znamenat, že dítě po dvou měsících zjistilo něco, co při přihlašování vědět nemohlo. Aktivita ho skutečně nebaví. Atmosféra mu nesedí. Je přetížené. Bojí se trenéra. Chodilo tam kvůli kamarádovi, který odešel. Nebo byla představa jednoduše lepší než realita.
To není slovíčkaření. V prvním případě může odchod fungovat jako úleva od frustrace. Ve druhém jako legitimní přehodnocení rozhodnutí.
Psychologie motivace proto už dávno nestaví zdravou seberegulaci pouze na schopnosti vytrvat. Výzkum Carstena Wrosche a jeho kolegů ukazuje význam takzvaného goal disengagement, tedy schopnosti odpoutat se od cíle, který se stal nedosažitelným nebo přestal být smysluplný, a následně energii investovat jinam. Schopnost pustit některé cíle není psychologickým opakem vytrvalosti. Může být její nutnou korekcí.
Zdravá seberegulace tedy není „nikdy to nevzdej“. Je podstatně komplikovanější: dokázat investovat úsilí tam, kde má stále smysl, a přestat ho investovat tam, kde už smysl ztratilo.
A právě to je dovednost, kterou po dětech paradoxně chceme až mnohem později.
„Už jsme za to zaplatili“ je pochopitelné. Ale není to odpověď
Do rozhodování se navíc velmi rychle připlete ještě něco dalšího. Zaplacené pololetí, drahé vybavení, čas strávený rozvážením. Byla by přece škoda to teď zahodit.
Tahle úvaha má v psychologii rozhodování velmi známou dospělou podobu: efekt utopených nákladů. Čím víc jsme do něčeho už investovali, tím těžší bývá přestat, protože odchod subjektivně proměňuje dosavadní investici ve ztrátu.
Jenže minulou investici už dalším pokračováním nezískáme zpět. Rozhodnutí se ve skutečnosti netýká předchozích dvou měsíců, ale těch následujících.
V dospělosti už stejný mechanismus nevypadá jako zaplacený fotbal. „Nemůžu odejít, deset let jsem si tady budovala pozici.“ „Dodělám tu školu, co bych jinak dělala s předchozími třemi roky?“ „Po patnácti letech přece vztah jen tak nezahodím.“
Těch patnáct let ale nikdo nezahazuje. O těch už je rozhodnuto. Rozhoduje se o šestnáctém.
Právě proto je podle mě problematické hodnotit vytrvalost sama o sobě jako ctnost. Délka úsilí ještě nevypovídá o jeho smysluplnosti. Stejně jako odchod sám o sobě nevypovídá o neschopnosti něco vydržet.
Člověk může skončit příliš brzy. A může také pokračovat příliš dlouho.
Místo „ano, nebo ne“ potřebujeme zjistit „co by muselo být jinak“
A tady mi dává mnohem větší smysl přestat se s dítětem přetahovat o verdikt a začít pracovat s tím, co by potřebovalo zjistit.
Solution focused přístup je v tomhle užitečný právě tím, že nemusíme několik hodin analyzovat, jestli je dítě „typ, který věci vzdává“. Zajímá nás konkrétní situace, rozdíly a to, za jakých podmínek problém mizí nebo slábne.
Místo „Tak chceš tam chodit, nebo nechceš?“ se dá začít úplně jinak.
Kdybys měl chuť chodit na kroužek ohodnotit od nuly do deseti, kde jsi teď? A kde jsi byl první měsíc? Co se mezi tím změnilo? Je nějaký den, kdy se ti tam pořád chce? Co je ten den jinak? Kdybychom mohli změnit jednu věc a zbytek zůstal stejný, co by ti nejvíc pomohlo? Podle čeho bys za dva týdny poznal, že má cenu pokračovat? A podle čeho bys naopak poznal, že už jen oddalujeme rozhodnutí, které stejně přijde?
Najednou se nebavíme o charakteru dítěte. Zjišťujeme podmínky.
A někdy z toho skutečně vyjde: nechce se mi tam, protože mi to nejde. V tom případě můžeme hledat způsob, jak dítěti pomoci projít frustrací, místo abychom ji odstranili odchodem.
Jindy zjistíme: kdyby tam nebyl konkrétní trenér, chtěl bych pokračovat. Pak možná není tématem vytrvalost, ale změna skupiny.
Nebo: kdybych neměl čtyři kroužky, tenhle bych si nechal. Pak neřešíme „vzdávání“, ale kapacitu.
A někdy ani po těchto otázkách nenajdeme nic, co by dítě chtělo zachránit. Neexistuje menší změna, po které by chtělo pokračovat. Představa dalšího půlroku mu nedává smysl ani bez aktuálního vzteku či jednoho špatného tréninku.
Pak už máme podstatně více informací než na začátku.
Nemusíme rozhodnout navždy
Ještě jedna věc se v podobných situacích osvědčuje: neudělat z rozhodnutí rozsudek.
Dospělí mají tendenci postavit dítě před dvě definitivní varianty. Buď teď vydržíš do června, nebo končíš.
Přitom mezi tím existuje spousta malých experimentů.
Můžeme se domluvit na dalších třech trénincích a pak situaci znovu vyhodnotit. Můžeme na dva týdny změnit skupinu. Můžeme si předem říct, co přesně budeme sledovat. Můžeme dítě požádat, aby samo navrhlo, co by chtělo ještě vyzkoušet před konečným rozhodnutím.
To není ústupek ani nedůslednost. Je to způsob, jak z dítěte neudělat pasivního příjemce rodičovského verdiktu, ale spoluautora rozhodnutí a jeho důsledků.
A současně tím neříkáme, že každý momentální pocit má rozhodovací pravomoc.
Když dítě řekne po špatném tréninku „končím“, nemusíme okamžitě rušit členství. Můžeme říct: dnes o tom rozhodovat nebudeme. Vrátíme se k tomu v sobotu, až nebudeš naštvaný. Pokud to budeš chtít stejně, podíváme se proč.
Tohle je podle mě podstatně užitečnější lekce do dospělosti než samotné „vydrž“.
Učí totiž dítě, že rozhodnutí lze přehodnocovat, ale není nutné je měnit při každé emoci.
V dospělosti už nám trenér pololetí neurčí
Když jsme se Štěpánkou Cimlovou v novém díle podcastu Mezi rolemi bavily o dětech, škole, výkonu a výchově, právě tady pro mě to téma přestalo být jen tématem dětí.
Protože za pár let už nebudeme rozhodovat, jestli mají do června chodit na kroužek. Budou rozhodovat samy, jestli dají další rok škole, práci, projektu nebo vztahu.
A tam bych chtěla, aby měly k dispozici víc než dvě naučené reakce: „je to těžké, uteču“ a „už jsem začal, musím vydržet“.
Možná je užitečnější třetí:
Co přesně se změnilo? Co z toho ještě můžu ovlivnit? Co by muselo být jinak, aby pokračování dávalo smysl? Jak dlouho jsem ochotný to ještě zkoušet? A podle čeho poznám, že nastal čas odejít?
To už není poučka o vytrvalosti.
Je to schopnost zacházet s vlastními rozhodnutími tak, aby nás jedna volba z minulosti nedržela jako rukojmí dalších deset let.
Protože samozřejmě nechci vychovat dítě, které při první překážce všechno vzdá.
Ale stejně málo bych chtěla vychovat dospělého, jehož největší životní dovedností bude vydržet i to, co už dávno nemá důvod vydržet.
