Článek
Jsou věty, které jako rodiče říkat smíme. A pak jsou ty, které si raději necháváme pro sebe.
„Bude mi po nich po prázdninách smutno“ patří do první skupiny. „Díkybohu, že už zítra vypadnou do školy“ do té druhé.
Přitom mám podezření, že právě dnes běhá Českem nezanedbatelné množství matek a otců, kteří své děti opravdu milují, v červenci s nimi jeli k moři, v srpnu absolvovali výlety, koupaliště, tábory, návštěvy babiček a možná i několik těch báječných „obyčejných letních dnů“, které máme podle sociálních sítí tolik milovat. A přesto včera večer při pohledu na připravenou aktovku pocítili něco, co se do obrázku šťastného rodičovství úplně nehodí.
Úlevu.
Ne dojetí nad tím, jak ty děti zase vyrostly. Ne smutek, že společné léto tak rychle uteklo. Prostě obyčejnou lidskou úlevu, že dnes ráno někdo jiný na několik hodin převzal jejich děti.
A vzápětí možná přišlo něco dalšího. Výčitka. Protože milující máma se přece nemá těšit, až její dítě zmizí za dveřmi školy. Správný táta by přece neměl v duchu odpočítávat poslední srpnové dny. A pokud jsme se na první září těšili možná ještě o trochu víc než naše děti, je lákavé položit si otázku, kterou si rodiče pokládají až podezřele často: Co to o mně říká?
Možná vůbec nic z toho, čeho se bojíme.
Mnohem zajímavější je totiž jiná otázka: proč jsme z potřeby nebýt neustále se svými dětmi udělali něco, za co se má rodič stydět?
U partnera nám připadá naprosto normální, že ho můžeme milovat a současně s ním nechceme trávit každou volnou minutu. Dokonce považujeme za zdravé mít vlastní práci, přátele, zájmy a čas bez něj. Nikdo vám nejspíš neřekne: „Tak proč sis ho brala?“, když oznámíte, že chcete strávit víkend sama.
Zkuste ale stejnou logiku použít na děti.
„Už jsem ráda, že jdou do školy.“
A téměř automaticky máme potřebu něco dodat.
„Samozřejmě je miluju, ale…“
A právě to ale mě na celé debatě o konci prázdnin zajímá možná nejvíc.
Proč vlastně potřebujeme dokazovat, že člověk, který chce mít několik hodin denně bez svých dětí, je pořád miluje?
Dobrý rodič se přece na vlastní děti těší. Pořád
Možná se za úlevu z prvního září nestydíme proto, že by na ní bylo něco špatně. Možná se stydíme proto, že jsme přijali velmi zvláštní představu o tom, jak má vypadat dobrý rodič.
Dobrý rodič chce být se svými dětmi. Rád s nimi tráví čas. Vymýšlí společné zážitky, zajímá se, rozvíjí je, naslouchá jim a především si to všechno užívá. Protože děti jsou malé jen jednou. Protože jednou nám ty společné výlety budou chybět. Protože jednou budeme vzpomínat na dobu, kdy ještě chtěly být s námi.
Všechny ty věty jsou vlastně pravdivé. A možná právě proto dokážou být tak nesnesitelné.
Udělali jsme totiž zvláštní rovnítko mezi láskou k dítěti a množstvím času, který s ním chceme trávit. Čím víc své děti milujeme, tím víc bychom logicky měli toužit být s nimi. A pokud se po několika týdnech prázdnin přistihneme, že místo nostalgie při pohledu na kalendář počítáme dny do školy, něco v té rovnici přestává vycházet.
Jenže možná je špatně samotná rovnice.
Dítě se v posledních desetiletích posunulo mnohem blíž do centra rodinného života. A spolu s tím se proměnila i představa, co všechno je úkolem dobrého rodiče. Nestačí dítě nakrmit, obléct, zajistit mu bezpečí a být mu dostupný. Máme podporovat jeho potenciál, hlídat jeho psychickou pohodu, rozvíjet jeho talent, vytvářet podnětné prostředí, regulovat technologie, budovat vztah, respektovat emoce a ideálně mu ještě vytvořit dětství, na které bude jednou s láskou vzpomínat.
O prázdninách je tahle představa vidět možná nejlépe.
Dítě má dva měsíce volna. Rodič dostane dva měsíce, které musí nějak vyřešit.
Tábory. Babičky. Příměstské tábory. Dovolená. Kdo bude s dětmi příští týden. Kdo si vezme home office. Kam pojedeme o víkendu. Co budeme dělat, když bude pršet. A co budeme dělat dnes.
A pak přijde jedna z nejnevinnějších vět dětského slovníku:
„Mami, já se nudím.“
Je zajímavé, jak snadno ji současný rodič dokáže slyšet jako reklamaci.
Jako by dítě právě neoznámilo momentální stav své mysli, ale podalo stížnost na kvalitu poskytovaných rodičovských služeb.
A tak hledáme koupaliště, výlet, tvoření, hernu, kamaráda, program na víkend. Kontrolujeme čas na tabletu a zároveň přemýšlíme, čím ho nahradit. Protože nechat dítě tři hodiny bloumat po bytě a opakovat, že se nudí, působí v éře intenzivního rodičovství skoro podezřele.
Možná jsme se totiž postupně přestali považovat jen za rodiče.
Stali jsme se také manažery dětského času, kurátory zážitků a trochu i animátory vlastních dětí.
A animátor má jeden problém: když se jeho publikum nebaví, má pocit, že svou práci nedělá dobře.
První září neznamená méně práce. A přesto se nám uleví
A právě tady podle mě leží důvod, proč může být začátek školního roku tak překvapivě příjemný i pro rodiče, kteří budou už za pár dní nadávat na ranní vstávání, svačiny, úkoly a kroužky.
Škola totiž nepřebírá jen dítě.
Přebírá na několik hodin denně i odpovědnost za jeho čas.
Najednou je zase někdo jiný, kdo řekne: teď matematika, potom svačina, pak čeština, oběd, družina. Rodič nemusí od osmi ráno odpovídat na nekonečnou otázku, která se během prázdnin vrací v různých podobách pořád dokola: „A co budeme dělat potom?“
To je důležitý rozdíl. Protože začátek školy paradoxně nemusí znamenat, že rodiči ubude práce.
Naopak.
Vrátí se budíky, ranní spěch, svačiny, zapomenuté přezůvky, úkoly, kroužky, třídní skupiny, Bakaláři a legendární oznámení ve 21:47, že dítě zítra potřebuje čtvrtku, šest kaštanů a fotografii rodiny.
Přesto můžeme cítit úlevu.
Ne proto, že bychom dostali zpátky bezstarostný život před dětmi. Ten se prvním zazvoněním kupodivu nevrací.
Vrací se něco mnohem méně romantického a možná mnohem důležitějšího: struktura.
Pondělí zase vypadá přibližně jako pondělí. Ráno se někam jde, odpoledne se někdo vrátí a večer existuje poměrně přesvědčivý argument, proč se musí jít spát. Část dne má pevný začátek, konec a pravidla, která tentokrát nevymyslel rodič.
A možná právě proto věta „už aby byla škola“ vůbec nemusí znamenat „už nechci být se svými dětmi“.
Může znamenat něco mnohem méně skandálního.
„Už nechci být dva měsíce člověkem, který musí pořád vědět, co bude dál.“
Jenže právě tuhle větu si dovolíme mnohem hůř, než bychom čekali.
Problém není, že se těšíme. Problém je, že se za to stydíme
Mnohem zajímavější než otázka, proč se tolik rodičů těší na začátek školního roku, je to, proč máme potřebu svou radost okamžitě obhajovat.
„Už jsem ráda, že jdou do školy. Ale samozřejmě je miluju.“
Jako by jedno zpochybňovalo druhé.
Rodičovskou lásku jsme si zvykli měřit podivnou jednotkou: množstvím vlastní svobody, které jsme ochotni bez reptání odevzdat. Čím méně nám vadí být neustále k dispozici, tím lépe ve své rodičovské roli údajně obstojíme.
Jenže láska k dítěti se neměří počtem hodin, které s ním chceme strávit. A potřeba času bez vlastních dětí není výpovědí o kvalitě vztahu k nim.
Takže jestli jste dnes ráno sledovali svoje dítě mizet za dveřmi školy a vedle dojetí přišla i pořádná dávka úlevy, není potřeba ji rychle přebít pocitem viny ani k ní přidávat omluvu.
Miluju svoje děti. A jsem zatraceně ráda, že už zase chodí do školy.
Bez „ale“.
