Michaela Salák: „Úspěch manžela je i úspěchem ženy.“ Jaký pohled na to má dnešní psychologie vztahů?

„Úspěch muže je automaticky i úspěch ženy.“

Věta, která dnes zní téměř jako provokace. V době, kdy se partnerství stále častěji poměřuje rovností, nezávislostí a individuálními zásluhami, může podobné tvrzení působit jako návrat o několik desetiletí zpátky. Není proto překvapivé, že když ho vysloví žena, rozděluje veřejnost téměř okamžitě.

Jenže možná právě tady děláme jednu zásadní chybu. Celou debatu totiž vedeme, jako by existovaly jen dvě možnosti. Buď se žena obětovala ve prospěch mužovy kariéry, nebo si zachovala vlastní identitu a nezávislost. Současná psychologie vztahů ale naznačuje, že tahle černobílá představa realitu dlouhodobých partnerství vůbec nevystihuje.

Ve chvíli, kdy se mluví o úspěšném páru, začínáme téměř automaticky počítat. Kdo vydělával víc. Kdo ustoupil ze své kariéry. Kdo se staral o děti. Kdo se vzdal svých ambicí. Kdo komu co dluží. Jako bychom partnerství přestali vnímat jako vztah a začali ho posuzovat jako účetnictví, ve kterém musí na konci všechno přesně sedět.

Proto vzbudila takovou pozornost věta Michaely Salák, že „úspěch muže je automaticky i úspěch ženy“. Pro část lidí je symbolem nerovnosti a ženského sebeobětování. Pro druhé naopak připomínkou, že dlouhodobý vztah není soutěž dvou jednotlivců, ale společný projekt.

Ani jedna z těchto interpretací nejde dostatečně do hloubky. Protože psychologie vztahů si už dlouho nepokládá otázku, komu patří větší zásluha. Mnohem víc ji zajímá něco jiného: co se děje s partnerstvím ve chvíli, kdy ho jeho aktéři začnou sami vnímat jako systém individuálních zásluh, zisků a ztrát.

Když psychologové mluví o dlouhodobě spokojených partnerských vztazích, překvapivě mezi jejich hlavními znaky nenajdete dokonale rozdělené povinnosti ani přesně vyčíslený podíl každého z partnerů.

Naopak. Výzkumy už několik desetiletí ukazují, že nejstabilnější vztahy fungují podle úplně jiné logiky. Američtí psychologové Margaret Clarková a Judson Mills ji označují jako communal relationship – vztah založený na společném zájmu obou partnerů, nikoli na průběžném vyrovnávání účtů.

V takovém partnerství si lidé průběžně nepočítají, kdo dnes udělal víc, kdo vydělal víc nebo kdo komu něco dluží. Ne proto, že by na tom nezáleželo, ale proto, že oba předpokládají, že v dlouhém horizontu budou jednou dávat více oni a jindy ten druhý.

Právě v tom se zásadně liší od vztahů založených na výměnném principu. Tam totiž vzniká tiché účetnictví. Každá oběť, každá služba i každý kompromis se ukládá do pomyslné tabulky. A čím déle se body sčítají, tím větší je pravděpodobnost, že se jednou promění ve větu: „Po tom všem, co jsem pro tebe udělal…“

To samozřejmě neznamená, že zdravý vztah má stát na jednostranném obětování nebo ekonomické závislosti. Právě naopak. Psychologie dlouhodobě ukazuje, že problém nevzniká ve chvíli, kdy jeden z partnerů dočasně investuje do společného cíle víc než druhý. Problém vzniká tehdy, když jeden z nich přestane mít pocit, že je jeho přínos viděný, oceňovaný nebo dobrovolný.

Ve veřejném prostoru se dnes často mluví o finanční nezávislosti, jako by byla jedinou zárukou svobody. Je to logická úvaha. Člověk, který vydělává vlastní peníze, může kdykoliv odejít. Nemusí se na nikoho ohlížet. Nemusí se nikoho doprošovat.

Jenže právě poslední věta je důležitější než všechny předchozí. Protože člověk se nemusí doprošovat ze dvou úplně odlišných důvodů. Buď proto, že nikoho nepotřebuje. Nebo proto, že žije ve vztahu, ve kterém ho druhý nikdy nenechá pocítit závislost. To není slovíčkaření. To je zásadní psychologický rozdíl.

V rozhovoru Michaela Salák opakovaně nepopisuje, kolik měla vlastních peněz nebo jak velký byl její finanční podíl na chodu rodiny. Mluví o něčem jiném. O pocitu, že nikdy nemusela prosit. Že všechno bylo jejich. Že její role měla stejnou hodnotu jako role jejího manžela.

A právě tady se veřejná debata často zjednodušuje. Máme tendenci předpokládat, že pokud jeden partner vydělává a druhý se několik let stará o domácnost nebo děti, moc je automaticky rozdělená nerovnoměrně. Jenže psychologie vztahů upozorňuje, že moc nevzniká z výše příjmu. Vzniká ze způsobu, jakým spolu partneři zacházejí.

Jsou vztahy, ve kterých oba vydělávají stejně, a přesto jeden z partnerů neustále cítí, že musí obhajovat každou svou potřebu. A existují vztahy, ve kterých ekonomicky přispívá převážně jeden člověk, ale druhý nikdy neztratí pocit vlastní důstojnosti ani právo spolurozhodovat.

Rozdíl totiž není v číslech na účtu. Rozdíl je v tom, jestli se z peněz stane nástroj moci. Nebo jen prostředek společného života.

Na dnešní debatě o partnerských vztazích je něco zvláštního. Na jednu stranu toužíme po hluboké blízkosti, bezpečí a pocitu, že na život nejsme sami. Na druhou stranu jsme si začali budovat představu, že psychicky zdravý člověk by měl být na druhém co nejméně závislý. Mít vlastní peníze, vlastní kariéru, vlastní zázemí, vlastní plán B.

Jako by se ideálem moderního vztahu stali dva lidé, kteří se vlastně vůbec nepotřebují. Jenže právě tady se podle mě veřejná debata začíná rozcházet s tím, co o lidských vztazích ví psychologie.

Největším znakem zralého partnerství totiž není absolutní nezávislost. Je jím schopnost unést, že život jednoho nevyhnutelně ovlivňuje život druhého. Právě to psychologové označují jako interdependenci – vzájemnou závislost. Ne ve smyslu bezmoci nebo podřízenosti, ale ve smyslu přijetí, že skutečná blízkost vždy znamená určitou míru vzájemné odkázanosti. To je zásadní rozdíl.

Protože závislost, před kterou odborníci varují, nevzniká ve chvíli, kdy jeden partner vydělává více peněz nebo kdy druhý na čas upozadí vlastní kariéru. Vzniká tehdy, když jeden z partnerů ztratí možnost rozhodovat o svém životě, když se bojí projevit nesouhlas nebo když je jeho hodnota ve vztahu odvozována od toho, kolik právě přináší na účet.

Ve zdravém vztahu ale nejde o to, jestli na sobě budou dva lidé do určité míry závislí. Ta pointa je někde úplně jinde a to v tom, co se s touto závislostí stane.

V tom je mezi zdravým a nezdravým partnerstvím mnohem větší rozdíl než v tom, kdo zrovna vydělává víc.

V celém rozhovoru mě nakonec nejvíc nezaujala věta o tom, že úspěch manžela je i úspěchem ženy. Mnohem víc mě zaujala jiná. Že se nikdy nemusela prosit. Že všechno bylo jejich. Že nikdy neměla pocit, že by ve vztahu měla menší hodnotu jen proto, že zrovna nevydělávala stejně jako její muž.

Co když tady leží největší omyl dnešních debat o partnerských vztazích? Příliš často totiž mluvíme o svobodě, ale ve skutečnosti řešíme kontrolu. Mít vlastní příjem, vlastní účet nebo vlastní plán B může být nesmírně důležité. Jenže kontrola sama o sobě nevytváří pocit bezpečí. Pouze zvyšuje naši schopnost zvládnout situaci, kdy se vztah rozpadne.

Psychologie si ale klade ještě jednu otázku:

Co vytváří bezpečí ve vztahu, který se rozpadnout nemá?

Psychicky zralý člověk není ten, kdo nikoho nepotřebuje. Psychicky zralý člověk je ten, kdo se umí o druhého opřít, aniž by měl pocit, že tím ztrácí sám sebe. Je fajn si tak v partnerství všímat něčeho mnohem hůře měřitelného. Jestli se jeden z partnerů musí doprošovat svého místa ve vztahu. Jestli má pocit, že jeho hodnota závisí na výkonu. Nebo jestli oba vědí, že jejich důstojnost není předmětem každodenního vyjednávání.

Celý rozhovor s Michaelou Salák, který tuto debatu otevřel, si můžete poslechnout v podcastu Mezi rolemi. Možná zjistíte, že některé výroky znějí úplně jinak, když slyšíte celý příběh, a ne jen jednu větu vytrženou z kontextu.