Článek
„My se známe od základky.“
Všimněte si, jak dobře tahle věta zní. Jako reference. Skoro jako punc kvality. Tohle není nějaká kamarádka, tohle je kamarádka od základky. Ta, která ví. Byla u prvního kluka, prvního průšvihu, první opice, možná svatby, rozvodu, dětí. Má od vašeho života klíče, které už nově příchozím nevyrábíte.
Jenže kdybyste si dnes měli vybrat člověka, se kterým chcete trávit čas, svěřovat se mu, pouštět ho blízko a zajímat se o jeho život, vybrali byste si ji znovu?
To už je trochu méně romantická otázka.
Přátelství má jednu zvláštní výhodu. Skoro se nemusí obnovovat
Partnerství průběžně kontrolujeme. Jsme spolu šťastní? Funguje nám sex? Máme si co říct? Chceme totéž? A když odpovědi dlouhodobě nevycházejí, minimálně připouštíme, že vztah může skončit.
U přátelství jsme podstatně velkorysejší.
Stačí, že bylo kdysi dobré.
A tak máme lidi, které označujeme za nejbližší přátele, přestože se s nimi vídáme ze zvyku, po hodině nám docházejí témata a cestou domů si říkáme, že příště zase až za půl roku.
Ale známe se dvacet let.
Tahle matematika je sama o sobě fascinující. Čím déle vztah trvá, tím víc minulosti nahromadí. A čím víc minulosti nahromadí, tím obtížnější je připustit, že právě přítomnost už za moc nestojí.
Někdy se netěšíte na člověka. Těšíte se na vlastní minulost
Starý přítel má jednu konkurenční výhodu, kterou nový člověk nemůže dohnat. Byl u toho.
Nemusíte mu vysvětlovat, kdo byl Petr. Ví, proč je legrační jedna věta z roku 2006. Pamatuje si vás před dětmi, před kariérou, před rozvodem, před tím vším, čím jste se mezitím stali.
A právě tady se může blízkost začít trochu plést s nostalgií.
Někdy totiž nechybí konkrétní člověk. Chybí svět, ke kterému patří. A hlavně člověk, kterým jsme v tom světě byli my.
Proto dokáže být setkání se starým kamarádem tak intenzivní, i když si s ním dnes vlastně moc nerozumíme. Na dvě hodiny se otevře archiv. Staré historky, starý humor, staré role. Vrátíme se někam, kam už se jinak vrátit nedá.
To je cenné.
Ale je to ještě přátelství v přítomném čase?
„Ty ses změnila.“ No, doufejme
Ještě zajímavější jsou přátelství, která fungují bezvadně do chvíle, než se jeden člověk opravdu změní.
Ne že si ostříhá vlasy nebo začne běhat.
Přestane dělat to, co v tom vztahu dělal vždycky.
Ta, která poslouchala, už nechce pokaždé dvě hodiny poslouchat. Ta, která zachraňovala, přestane zachraňovat. Ta, která byla vždycky k dispozici, začne mít vlastní program. Ta, která se přizpůsobovala, začne být nepříjemná tím, že má hranice.
A přijde klasika:
„Ty už vůbec nejsi jako dřív.“
To může být samozřejmě pravda. Mnohem zajímavější je, proč je to problém.
Protože změna jednoho člověka mění i místo toho druhého. Když přestanu potřebovat rady, vy už nejste ten, kdo mi radí. Když přestanu zachraňovat, vy už nejste ten, koho zachraňuji. Když přestanu všechno tolerovat, vy najednou musíte počítat s tím, že něco tolerovat nebudu.
Občas tedy netruchlíme nad tím, že se změnil kamarád.
Truchlíme nad tím, že vedle něj už nemůžeme být tím, kým jsme byli zvyklí být my.
A to už se poslouchá o něco hůř.
Musí vám něco udělat, abyste směli odejít?
Když skončí staré přátelství po zradě, máme alespoň pořádek.
Udělala něco strašného. Zklamala mě. Lhala. Podrazila mě.
Rozumíme tomu. Okolí tomu rozumí. Máme příběh s příčinou, následkem a ideálně i viníkem.
Mnohem méně společensky elegantní je říct:
„Nic mi neudělala. Jen už ji vlastně nechci mít tak blízko.“
To zní hnusně, že?
A tak možná i proto tak rádi hledáme toxicitu. Manipulaci. Narcismus. Překračování hranic. Něco dostatečně závažného, co nám vystaví povolenku k odchodu.
Přitom některé vztahy nejsou toxické.
Jen jsou dávno po záruce.
A nikdo si toho nechce všimnout, protože se přece známe od základky.
Kamaráda vám vesmír opravdu negarantuje
Právě o tomhle jsme se dostaly k debatě v novém díle podcastu Mezi rolemi se Štěpánkou Cimlovou.
„Kamarád je mýtus. Kamarád není garantovanej vesmírem. Kamaráda si někdo klidně najde až ve 31,“ říká v rozhovoru.
Na první dobrou cynické. Na druhou vlastně docela úlevné.Jelikož možná není žádná výhra mít ve čtyřiceti pořád nejlepší kamarádku ze sedmé třídy.
Výhra je mít ve čtyřiceti kolem sebe lidi, se kterými chcete být ve čtyřiceti.
A jestli jste je potkali ve třinácti, jednatřiceti nebo minulý čtvrtek, je z hlediska kvality vztahu poměrně podružná informace.
Stejně jako není selhání, když někdo, kdo byl zásadní ve dvaceti, není zásadní ve čtyřiceti.
Nemusíme kvůli tomu zpětně znehodnotit dvacet společných let. Nemusíme z něj udělat špatného člověka. Nemusíme dokonce ani zjistit, kdo za to může.
Můžeme připustit mnohem obyčejnější a současně nepříjemnější možnost:
Ten vztah byl dobrý. A už není.
A pak zbývá otázka, kterou bych u některých dlouholetých přátelství považovala za užitečnější než počet společných let:
Kdyby vám toho člověka dnes někdo představil poprvé, chtěli byste se s ním vidět ještě podruhé?
