Článek
Půl roku může být strašně dlouho. A zároveň zatraceně krátká doba.
Zkuste si představit člověka, který dvacet let žije s přesvědčením, že není dost dobrý. Od dětství poslouchal, že je přecitlivělý, všechno moc řeší a měl by se konečně naučit něco vydržet. V dospělosti si najde partnera, vedle kterého má zase pocit, že je všechno jeho vina.
A pak přijde na terapii.
Po šesti měsících by chtěl mít konečně zdravé sebevědomí, umět říkat ne a přestat se bát, že ho každý opustí.
Rozumím tomu. Kdo by nechtěl?
Jenže dvacet let naučeného způsobu přemýšlení o sobě obvykle nezmizí po několika rozhovorech. Zvlášť když se člověk po každém sezení vrací do prostředí, které jeho stará přesvědčení dál přiživuje.
To ale neznamená, že se za půl roku nemůže změnit vůbec nic.
Možná se pořád bojí partnerovy reakce. Ale už mu dokáže říct, že s něčím nesouhlasí. Možná se pořád cítí provinile, když odmítne další povinnost. Ale tentokrát ji opravdu odmítne. Možná ještě nedokáže odejít ze vztahu, ve kterém je nešťastný. Ale poprvé si připustí, že v něm nemusí zůstat za každou cenu.
Zvenčí drobnosti. Pro někoho, kdo celý život fungoval podle očekávání druhých, docela zásadní změny.
A tady vzniká jeden z největších rozporů mezi tím, co klient od psychoterapie očekává, a tím, co se v jeho životě skutečně odehrává.
Klient čeká, až ho něco přestane bolet. Terapeut si všímá, že už kvůli té bolesti nedělá všechno stejně jako dřív.
Obojí může být pravda.
A obojí si zaslouží pozornost.
Protože schopnost postavit se za sebe ještě neznamená, že člověka přestalo bolet odmítnutí. Stejně jako to, že pořád prožívá úzkost, nemusí znamenat, že se v jeho životě nic neposunulo.
Jenže ani opačný extrém není v pořádku. Nemůžeme každou klientovu nespokojenost odbýt vysvětlením, že změny jsou zatím příliš malé, aby je dokázal vidět.
Psychoterapie přece nemá být soutěž v tom, kdo déle vydrží nepohodlí.
Pokud člověk přišel proto, že se každé ráno budí s nesnesitelnou úzkostí, nestačí mu po roce jen vysvětlovat, že už lépe rozumí svému dětství. Porozumění může být důležité. Ale samo o sobě nemusí stačit.
A právě proto by se terapeut s klientem měli průběžně vracet k tomu, proč spolu vlastně začali pracovat. Co se změnilo. Co ne. A jestli způsob jejich společné práce stále dává smysl.
Půl roku totiž není žádná magická hranice. Pro někoho může znamenat obrovský kus práce. Pro jiného teprve začátek. Záleží na povaze obtíží, jejich závažnosti, zvoleném přístupu i na tom, co se člověku mezitím děje v životě.
Čas sám o sobě ale nikoho neléčí. A už vůbec není důkazem, že psychoterapie funguje.
„Dejte tomu čas.“ A co když je to jen pohodlná odpověď terapeuta?
Představte si, že půl roku chodíte k fyzioterapeutovi s bolestí zad. Poctivě cvičíte, dodržujete doporučení, platíte za každou návštěvu. Jenže záda bolí pořád stejně. A když se zeptáte, jestli by nebylo dobré zkusit něco jiného, dozvíte se, že musíte být trpěliví.
Možná byste mu ještě nějakou dobu věřili. Ale nejspíš by vás dřív nebo později napadlo, jestli ví, co dělá.
U psychoterapie bývá situace zvláštnější.
Když se klient neposouvá, velmi snadno začneme hledat vysvětlení v něm. Možná se změně brání. Možná není připravený. Možná se dostatečně neotevírá. Možná ještě potřebuje čas.
Všechno to mohou být relevantní hypotézy. Ale také nemusí.
Co když terapeut zvolil přístup, který tomuto konkrétnímu člověku nevyhovuje? Co když přehlédl něco podstatného? A co když prostě neví, jak dál?
Ani terapeut není neomylný. Jeho vzdělání, výcvik a zkušenosti nejsou zárukou, že dokáže pomoci každému člověku, který si před něj sedne.
A přesto se o tom mluví překvapivě málo.
Klient totiž přichází do vztahu, ve kterém má druhá strana určitou odbornou autoritu. Často navíc ve chvíli, kdy sám sobě příliš nevěří. Když mu terapeut řekne, že změna potřebuje čas, proč by o tom měl pochybovat?
A tak chodí dál.
Někdy proto, že terapeutovi důvěřuje. Jindy proto, že už do terapie investoval tolik peněz a energie, že nechce připustit, že by mohl potřebovat něco jiného.
A někdy proto, že se bojí terapeuta zklamat.
Ano, i to se v psychoterapii může stát.
Člověk, který přišel pracovat na tom, aby se naučil říkat ne, najednou nedokáže říct ne ani vlastnímu terapeutovi. Bojí se, že bude působit nevděčně, nespolupracuje dostatečně nebo že jeho pochybnosti budou vyhodnoceny jako další projev problému, se kterým přišel.
A tady už se dostáváme na hodně tenký led.
Protože pokud se klient bojí otevřeně mluvit o tom, že mu terapie nepomáhá, přicházíme o jednu z nejdůležitějších informací pro další práci.
Dobrý terapeut by měl být schopný takovou pochybnost přijmout. Ne jako útok na svou odbornost, ale jako příležitost společně prozkoumat, co se vlastně děje.
Co klient od terapie očekával? Jaké změny už nastaly? Které obtíže přetrvávají? Dává současný způsob práce ještě smysl? Potřebujeme změnit postup, doplnit jiný typ odborné péče, nebo by klientovi mohl lépe pomoci někdo jiný?
To nejsou otázky, které by měly zaznít až ve chvíli, kdy klient po roce oznámí, že už nepřijde.
Patří do průběžné terapeutické práce.
A ještě něco. Psychoterapeut není člověk, kterému dlužíte věrnost za to, že vás vyslechl v nejtěžších chvílích vašeho života.
Nemusíte u něj zůstávat jen proto, že zná vaše dětství, manželství, nevěry nebo věci, které jste nikdy nikomu jinému neřekli.
Nemusíte začínat od nuly jen proto, že se rozhodnete změnit terapeuta. Dosavadní práce a poznání si nesete s sebou, i když bude nový odborník potřebovat čas, aby vašemu příběhu porozuměl.
A hlavně nemusíte čekat, až vám terapeut sám dovolí odejít.
Psychoterapie má člověku pomáhat získávat větší svobodu v rozhodování o vlastním životě. Bylo by dost absurdní, kdyby právě v terapeutickém vztahu o tuto svobodu přicházel.
Nesedl mi terapeut. Nebo se mi jen nelíbí, co mi říká?
Přijdete na terapii a vyprávíte, jak vás partner zase naštval. Jak je sobecký, jak vás neposlouchá, jak už toho máte dost. Čekáte pochopení. Možná i trochu potvrzení, že se k vám opravdu nechová hezky.
A terapeut se vás zeptá, proč s ním vlastně pořád zůstáváte.
Nepříjemná otázka.
Možná vás naštve. Možná se zastydíte. Možná si cestou domů řeknete, že tenhle člověk vůbec nepochopil, co jste mu vyprávěli.
Znamená to, že jste si vybrali špatného terapeuta?
Vůbec ne nutně.
Psychoterapie není služba, ve které vám někdo hodinu přikyvuje a na konci potvrdí, že máte pravdu. Někdy potřebujeme slyšet otázku, kterou nám naši blízcí nepoloží. Protože nás nechtějí ranit. Protože se bojí naší reakce. Nebo protože jsou sami součástí příběhu, který vyprávíme.
Jenže je rozdíl mezi otázkou, která vás přiměje přemýšlet, a otázkou, po které se cítíte ponížení.
A ten rozdíl není vždycky na první pohled zřejmý.
Představte si jinou situaci.
Klientka vypráví, že ji partner opakovaně podvádí. Že jí lže, kontroluje telefon a při každém pokusu o rozhovor obrátí všechno proti ní. Terapeut jí řekne, že by se měla zamyslet nad tím, čím k partnerovu chování sama přispívá.
Taková otázka může v některých vztahových situacích otevřít užitečné téma. Ale pokud terapeut přehlíží manipulaci, zastrašování nebo násilí, může podobným přístupem klientčinu situaci ještě zhoršit.
Ne každá vztahová krize je problémem dvou lidí, kteří se na ní podílejí stejnou měrou. A ne každý konflikt lze vyřešit lepší komunikací.
Stejně tak není v pořádku, když terapeut klientovy pochybnosti automaticky vysvětluje jako odpor ke změně.
„Vy se jen bojíte otevřít.“
„To je vaše obrana.“
„Právě proto potřebujete v terapii pokračovat.“
Možná se klient skutečně něčemu vyhýbá. Ale pokud se každá jeho námitka stane dalším důkazem, že terapeut má pravdu, dostáváme se do situace, ze které vlastně neexistuje cesta ven.
Nesouhlasíte? Je to váš problém.
Chcete odejít? Utíkáte před změnou.
Necítíte se dobře? Terapie konečně začíná fungovat.
Tak jednoduché to opravdu není.
Nepohodlí může být součástí dobré psychoterapie. Nemělo by ale sloužit jako univerzální omluva pro všechno, co se v ní děje.
A jak tedy poznat rozdíl?
Zkusila bych se zaměřit na to, co se stane ve chvíli, kdy terapeutovi řeknete, že vám něco nevyhovovalo.
Můžete se vrátit k otázce, která vás zasáhla? Můžete říct, že jste se cítili nepochopení? Zajímá terapeuta, co se ve vás odehrálo, nebo vám rovnou vysvětlí, proč jste reagovali špatně?
Dobrý terapeut nemusí se vším souhlasit. Nemusí vám dávat za pravdu. Ale měl by být ochotný společně zkoumat i to, co se mezi vámi dvěma nepovedlo.
A především by měl dokázat připustit, že se mohl zmýlit.
Tohle považuji za důležité i ve vlastní praxi. Nechci, aby se mnou klienti souhlasili jen proto, že sedím v terapeutickém křesle. Potřebuji vědět, když jim nějaká otázka nedává smysl, když se v našem rozhovoru ztratili nebo když mají pocit, že se pořád vracíme na stejné místo.
Protože pak s tím můžeme něco dělat.
A pokud zjistíme, že si dlouhodobě nerozumíme nebo že klient potřebuje jiný způsob práce, není doporučení jiného terapeuta žádná profesní prohra.
Je to jedna z možností, jak mu skutečně pomoci.
Terapeutický vztah nemusí být vždycky příjemný. Ale měl by být natolik bezpečný, abyste v něm mohli říct i to, že se vám nelíbí samotná terapie.
Jak poznat, že se něco mění, i když vám pořád není dobře?
Představte si ženu, která přijde na terapii kvůli úzkostem. Bojí se konfliktů, neumí odmítat a každý nesouhlas druhých prožívá jako osobní selhání.
Po půl roce má pořád úzkosti.
Jenže mezitím se stalo něco, co by předtím považovala za nemyslitelné. Odmítla matce další návštěvu, na kterou neměla sílu. Řekla partnerovi, že s jeho rozhodnutím nesouhlasí. A když se na ni kolegyně v práci naštvala, neproseděla celý večer nad telefonem a nevymýšlela omluvnou zprávu.
Úzkost nezmizela. Ale přestala za ni rozhodovat úplně o všem.
Tohle je samozřejmě modelová situace. V terapeutovně se ale s podobným rozporem setkávám. Klient někdy očekává, že změnu pozná podle toho, co přestane cítit. Přitom ji lze pozorovat i podle toho, co už navzdory svým pocitům dokáže udělat jinak.
A to jsou dvě různé věci.
Když se člověk přestane bát, může to být obrovská úleva. Když se bojí dál, ale strach mu přestane řídit život, může to být neméně důležitý posun.
Jenže nechci tím říct, že máme každému klientovi, kterému je pořád mizerně, začít vyjmenovávat jeho drobné úspěchy a přesvědčovat ho, že se vlastně má skvěle.
Nemá.
A jeho utrpení není o nic menší jen proto, že se naučil říkat ne.
Proto považuji za důležité rozlišovat, co od psychoterapie vlastně očekáváme.
Někdo potřebuje především úlevu od příznaků. Chce se vyspat, přestat zažívat panické ataky nebo zvládnout běžný pracovní den. Jiný chce změnit své chování. Přestat ustupovat, zvládat konflikty, nebát se rozhodnutí. A další potřebuje porozumět tomu, proč se opakovaně dostává do vztahů a situací, ve kterých není šťastný.
Tyhle cíle se mohou prolínat. Ale nejsou zaměnitelné.
Pokud klient přišel kvůli těžkým úzkostem, nemůžeme jejich přetrvávání donekonečna omlouvat tím, že už lépe chápe vztah se svým otcem.
Stejně jako nemůžeme považovat terapii za neúspěšnou jen proto, že člověk po několika měsících ještě nedokáže bez bolesti mluvit o smrti někoho blízkého.
A tak bych každému, kdo má pocit, že jeho psychoterapie nikam nevede, doporučila jednu věc.
Než se rozhodnete, že skončíte, zkuste se na příštím sezení zeptat:
„Podle čeho vlastně poznáme, že mi naše společná práce pomáhá?“
A pak pokračujte.
Co se od začátku terapie změnilo v mém každodenním životě? Co pořád zůstává stejné? Pracujeme ještě na tom, kvůli čemu jsem původně přišel? A pokud ne, víme oba proč?
Možná zjistíte, že jste udělali větší kus práce, než jste si mysleli.
Možná zjistíte, že se vaše očekávání během terapie změnila a potřebujete si společně stanovit nové cíle.
A možná také zjistíte, že už několik měsíců přešlapujete na místě a je načase změnit způsob práce, vyhledat další odborné vyšetření nebo zkusit jiného terapeuta.
Ani jedna z těchto možností není ostuda.
U závažnějších nebo dlouhodobě přetrvávajících obtíží může být důležité také psychiatrické vyšetření a zvážení farmakologické léčby. Psychoterapie a léky se v řadě situací mohou vhodně doplňovat. Není potřeba z nich dělat dva soupeřící tábory a už vůbec ne měřítko toho, kdo je dost silný, aby všechno zvládl bez medikace.
A ještě jedna věc, kterou bych chtěla zdůraznit.
Někdy člověk skutečně potřebuje víc času. Ne proto, že se málo snaží, ale protože to, s čím přichází, je složité, dlouhodobé a často propojené s prostředím, ve kterém dál žije.
Jenže potřebovat čas není totéž jako potřebovat nekonečnou trpělivost.
A co když vám ani po půl roce není dobře?
Jako terapeutka bych vám ráda mohla slíbit, že po určitém počtu sezení přijde úleva. Že když budete dostatečně otevření, poctiví a ochotní na sobě pracovat, jednoho dne se všechno zlomí.
Jenže takový slib vám nikdo poctivě dát nemůže.
Někdo odchází z prvního sezení s pocitem, že se mu konečně trochu ulevilo. Jiný potřebuje měsíce, než dokáže vůbec pojmenovat, co se s ním děje. A někdo postupně zjistí, že mu konkrétní způsob psychoterapie nepomáhá, přestože se oba s terapeutem snaží.
I to se stává.
A myslím, že bychom o tom měli mluvit otevřeněji.
Nechci, aby lidé od psychoterapie odcházeli jen proto, že jim někdo slíbil rychlou změnu, která nepřišla.
Ale stejně tak nechci, aby v ní zůstávali roky jen proto, že jim někdo opakuje, že ještě nejsou připravení.
Psychoterapie není zkouška trpělivosti. A klient není povinen dokazovat, kolik bolesti ještě vydrží.
Pokud vám po půl roce není dobře, nemusí to znamenat, že terapie selhala.
Ale je to dost dobrý důvod začít se ptát, co se během těch šesti měsíců skutečně změnilo.
A chtít na tu otázku odpověď.
Ne za dalšího půl roku.
Teď.
