Partnerská intimita není důkazem zdravého vztahu. Proč to pároví terapeuti říkají tak málo?

Kolem partnerské intimity vznikla zvláštní jistota. Když se začne ze vztahu vytrácet, odpovědi přicházejí téměř okamžitě. Málo komunikujete. Přestali jste být partnery a stali se jen rodiči. Zapomněli jste na společné rande. Neumíte si na sebe udělat čas.

Tyhle věty dnes uslyšíte v podcastech, přečtete si je na sociálních sítích i v rozhovorech s odborníky. Znějí logicky. A možná právě proto jsme si zvykli přijímat je bez většího přemýšlení.

Jenže čím déle pracuji jako párová terapeutka, tím častěji mám pocit, že kolem partnerské intimity nevzniká problém proto, že bychom o ní mluvili málo.

Právě naopak.

Mluvíme o ní až příliš sebejistě.

Jako bychom už dopředu věděli, proč ze vztahu zmizela. Jako by existovala jedna správná odpověď. Jedna správná příčina. A často i jedno správné řešení.

A ano, některým párům skutečně pomohou. Problém ale je, že jsme z nich udělali univerzální vysvětlení něčeho, co se univerzálně vysvětlit nedá.

Právě tady se podle mě láme celý pohled na partnerskou intimitu. Kdyby skutečně fungovala jako spolehlivý ukazatel kvality vztahu, měla by být realita mnohem předvídatelnější.

Jenže není.

My pároví terapeuti známe až moc dobře ty příklady, kdy sedíme naproti párům, které spolu téměř nedokázaly mluvit, kdy každý rozhovor končil hádkou, důvěra byla dávno pryč a společný život připomínal spíš soužití dvou lidí pod jednou střechou než partnerství. I tak mezi nimi ale fyzická intimita fungovala. A někdy právě hlavně jen ona.

A pak přijdou páry, které by podle většiny vztahových pouček měly být téměř ideálem. Umějí spolu mluvit. Konflikty řeší s respektem. Podporují se. Vychovávají děti jako tým. Jenže intimita mezi nimi už měsíce, někdy roky, neexistuje.

Na první pohled je to rozpor. Ve skutečnosti je to ale otázka, kterou si podle mě klademe příliš málo.

Co když intimita nikdy neměla být měřítkem kvality vztahu?

To totiž automaticky předpokládáme. Že dobrý vztah vytváří intimitu. A špatný vztah ji bere. Jenže zkušenost z terapeutovny tenhle předpoklad rozbíjí znovu a znovu.

Proč v jednom vztahu přetrvá i tam, kde už skoro všechno ostatní zmizelo, a v jiném odejde jako první, přestože vztah navenek funguje?

Víte, co udělá párový terapeut na sezeních s páry, které na sobě chtějí společně pracovat? Začne řešit k čemu v tom konkrétním vztahu intimita slouží. Ten rozdíl možná zní nenápadně. Ve skutečnosti mění úplně všechno.

Stačí, aby se intimní život změnil, a téměř automaticky začneme totiž pochybovat o celém partnerství. Ještě se máme rádi? Jsme si pořád přitažliví? Nežijeme už jen vedle sebe? Neměli bychom něco dělat?

Jenže tím intimitě přisuzujeme roli, kterou nikdy neměla.

Moderní výzkumy sexuality totiž stále častěji ukazují, že intimní život není objektivním ukazatelem kvality vztahu. Je výsledkem mnoha proměnných, které se v průběhu života mění – od stresu a rodičovství přes zdravotní stav až po způsob, jakým každý z partnerů blízkost prožívá.Přesto jsme z ní udělali vztahovou maturitu. Jako by právě ona měla rozhodnout, jestli naše partnerství obstálo.

To je ale stejně zavádějící, jako kdybychom kvalitu manželství hodnotili podle toho, jak často se partneři smějí nebo jak často spolu jezdí na dovolenou. Stejně jako smích ani společná dovolená nedokazují kvalitní vztah, nedokazuje ho ani partnerská intimita. A intimita už vůbec ne.

Právě proto mě v terapeutovně mnohem víc než otázka „Jak často?“ zajímá otázka „Co pro vás intimita ve vašem vztahu znamená?“

Teprve odpověď na ni totiž ukáže, jestli řešíme samotnou intimitu. Nebo něco, co se za ní celou dobu schovávalo.

Internet se snaží co nejrychleji nabídnout řešení. Párová terapie se nejdřív snaží ověřit, jestli jsme vůbec správně pojmenovali problém.To je její největší přínos. Ne že přinese správnou odpověď. Ale že pomůže najít správnou otázku.

Právě tady se podle mě veřejná debata o partnerské intimitě začíná rozcházet s tím, kam se za posledních dvacet let posunula sexuologie i párová terapie.

Dlouho jsme vycházeli z poměrně jednoduchého předpokladu. Když spolu dva lidé dobře komunikují, důvěřují si a vytvoří bezpečný vztah, měla by mezi nimi přirozeně fungovat i partnerská intimita. Jenže právě tahle představa dnes přestává obstát.

Práce Esther Perel, Davida Schnarcha i model sexuální touhy Rosemary Basson – přestože vznikaly nezávisle na sobě – ukazují překvapivě podobný obraz. Psychická blízkost, pocit bezpečí a erotická přitažlivost nejsou různé názvy pro stejný vztahový proces. Každá z těchto oblastí vzniká jinak, reaguje na jiné podmínky a během dlouhodobého vztahu se také vyvíjí odlišným způsobem.

To je zásadní posun oproti tomu, jak o intimitě často mluvíme ve veřejném prostoru. Pokud totiž budeme automaticky předpokládat, že dobře fungující vztah musí zákonitě vytvářet i dlouhodobou přitažlivost, budeme nevyhnutelně považovat každý její útlum za důkaz, že se vztah pokazil. Současný výzkum ale ukazuje něco mnohem méně černobílého. Stabilní vztah může vytvářet výborné podmínky pro důvěru a blízkost, aniž by tím automaticky zajišťoval erotickou touhu. A stejně tak může přitažlivost přetrvávat i tam, kde vztah v jiných oblastech dlouhodobě selhává.

Právě jejich zaměňování podle mě stojí za velkou částí frustrace, kterou dnes páry zažívají. Ne proto, že by jejich vztah nefungoval. Ale proto, že od něj očekávají něco, co podle současného poznání nemusí fungovat vůbec tak přímočaře, jak jsme si dlouhá léta mysleli.

Současná sexuologie se rozchází s představou, kterou jsme si o dlouhodobých vztazích vytvořili. Celá desetiletí jsme se učili, že cílem kvalitního partnerství je co největší blízkost, co největší otevřenost a co největší jistota. Jenže výzkumy i terapeutická praxe stále častěji ukazují, že právě tyto hodnoty samy o sobě dlouhodobou přitažlivost nevytvářejí.

David Schnarch popisuje, že erotická touha potřebuje vedle blízkosti ještě jednu podmínku – aby partner nezmizel jako samostatná osobnost. Esther Perel zase opakovaně upozorňuje, že přitažlivost často vzniká ve chvíli, kdy druhého člověka znovu uvidíme jako někoho, kdo má vlastní svět, vlastní energii a vlastní život, který se netočí jen kolem společné domácnosti.

To podle mě vysvětluje něco, co v terapeutovně vídáme překvapivě často. Mnoho párů neztratí intimitu proto, že by se od sebe vzdálily. Naopak. Jejich životy se propojí natolik, že mezi nimi postupně přestane existovat prostor pro zvědavost. Znají navzájem své věty dřív, než je ten druhý dořekne. Vědí, co si objedná v restauraci, jak zareaguje na každou situaci i co odpoví na většinu otázek. Vytvořili dokonale fungující systém. Jenže přitažlivost někdy potřebuje právě to, co dokonale fungující systém postupně vytlačuje – pocit, že vedle nás stále stojí člověk, kterého ještě nemáme úplně přečteného.

Největší omyl dnešní debaty o partnerské intimitě možná nespočívá v tom, že o ní víme málo. Spočívá v tom, že od ní očekáváme něco, co nikdy neměla garantovat.

Zdroje: