Článek
Existuje jedna věta, kterou po rozchodu slýchám velmi často. V soukromí, mezi přáteli i ve své terapeutické praxi.
„Já vím, proč jsme se rozešli. Ale stejně se mi po něm stýská.“
Ty dvě části věty přitom jako by si odporovaly. Jestli vím, proč jsem odešla, proč mi ten člověk chybí? A jestli mi chybí, nebyl rozchod nakonec chyba?
Právě tahle zkratka mě přivedla k jednoduchému experimentu. Položila jsem ženám, které mě sledují na Instagramu, otázku:
Kdyby se váš bývalý partner zítra objevil přesně takový, jaký byl v den vašeho rozchodu – bez jediné změny – chtěly byste ho zpátky?
Výsledek byl překvapivě jednoznačný.
92 procent odpovědělo, že ne.
Samotné číslo samozřejmě nic nedokazuje. Nejde o reprezentativní výzkum a moje instagramová anketa nevypovídá o českých ženách jako populaci. Jenže jako začátek další otázky je těch 92 procent docela zajímavých.
Protože pokud člověka zpátky nechci, ale přesto se mi po něm stýská, nabízí se trochu jiná otázka:
Co mi vlastně chybí?
Zkusila jsem tedy účastnice postavit před druhou volbu. Mohly dostat zpátky svého bývalého partnera – včetně všeho, kvůli čemu vztah skončil. Anebo pouze to, co s ním zažívaly: blízkost, sex, humor, pocit společného světa. Tentokrát ovšem s někým jiným.
Druhou možnost zvolilo 94 procent.
A tady už podle mě přestává být zajímavé, jestli se lidé vracejí k bývalým partnerům.
Mnohem zajímavější je, kolik různých ztrát jsme schopni schovat do jediné věty: „Stýská se mi po něm.“
Když řekneme „chybí mi on“, může nám chybět deset různých věcí
Po dlouhém vztahu totiž nezmizí jen partner. Zmizí s ním celá drobná infrastruktura života, kterou jsme si kolem vztahu vytvořili a kterou jsme po letech přestali vůbec vnímat.
Někdo, komu cestou z práce zavoláte. Někdo, s kým automaticky počítáte na sobotní večer. Člověk, kterému nemusíte vysvětlovat rodinné vztahy od první kapitoly, protože všechny jejich postavy dávno zná. Společné vtipy, sex, dotek, rituály, plány, pocit, že někam patříte. Dokonce i obyčejná jistota, že až se večer něco stane, budete mít komu říct: „Počkej, co se mi dneska stalo.“
Po rozchodu o tohle všechno můžeme přijít najednou. Jenže náš jazyk je proti téhle složitosti poměrně líný. Místo deseti různých ztrát řekneme jednoduše:
„Chybí mi on.“
A právě tady může vzniknout problém. Protože pojmenujeme-li jako zdroj svého stesku konkrétního člověka, velmi snadno z toho odvodíme i řešení: potřebuju znovu jeho.
Jenže výsledky druhé ankety naznačovaly něco jiného. Pokud 94 procent respondentek raději volilo blízkost, sex, humor a společný svět s někým jiným než návrat ke konkrétnímu bývalému partnerovi, pak jejich stesk zřejmě nebyl totéž co přání obnovit původní vztah.
To není slovíčkaření. Je rozdíl mezi větami „chybí mi Petr“ a „chybí mi, že jsem měla někoho, komu jsem byla blízká“. První ukazuje k jednomu člověku. Druhá otevírá podstatně širší prostor.
Abych zjistila, co se za steskem může skrývat, položila jsem proto ještě jednu otázku. Tentokrát ne po kom, ale kdy.
Kdy se vám po bývalém partnerovi stýská nejvíc?
42 procent žen odpovědělo, že ve chvíli, kdy jsou samy. Dalších 33 procent tehdy, když se jim něco nedaří. Jen tři procenta uvedla, že se jim stesk nejsilněji ozývá ve chvíli, kdy potkají někoho nového. A 22 procent odpovědělo, že i tehdy, když je jim dobře.
Jinými slovy: u tří čtvrtin respondentek byl nejsilnější stesk spojený s okamžikem, kdy jejich současnost nebyla příliš příjemným místem k pobytu.
A to mění perspektivu.
Minulost se nezměnila. Změnilo se místo, ze kterého se na ni díváme
Bývalý partner je v pondělí dopoledne stále tentýž člověk jako v sobotu večer. Stejné jsou i důvody, kvůli kterým vztah skončil. Přesto může v jednom okamžiku působit jako kapitola, kterou jsme správně uzavřeli, a o několik hodin později jako člověk, jehož ztráty najednou litujeme.
Nezměnila se minulost. Změnila se současnost, se kterou ji právě porovnáváme.
Když se nám daří, máme plány, cítíme se chtění a náš život je naplněný dalšími lidmi a zážitky, bývalý vztah soutěží s poměrně silným soupeřem.
Když sedíme sami doma, kamarádi nemají čas, něco se nám nepovedlo a telefon celý večer mlčí, dostává minulost podstatně snazšího protivníka.
Navíc si minulý vztah při podobných návratech málokdy vybavujeme jako několikahodinový dokument se všemi nudnými, bolestivými a nesnesitelnými scénami.
Mozek nám mnohem ochotněji pustí sestřih „best of“.
Tu dovolenou. Ten způsob, jakým se na nás díval. Nedělní rána. Sex. Vtip, kterému nikdo jiný nerozuměl. Pocit, že jsme něčí člověk.
O něco méně ochotně už do nostalgického sestřihu zařadí čtyřicátou hádku o stejné věci, osamělost uvnitř vztahu nebo důvod, kvůli kterému jsme jednoho dne skutečně odešli.
Stesk proto nemusí být zpráva, že jsme udělali chybu.
Může být jen velmi přesnou zprávou o tom, co nám chybí právě teď.
A v další anketě se ukázalo něco, co celé téma posunulo ještě jinam. Už jsem se neptala na bývalé partnery vůbec. Zeptala jsem se žen, zda by samy vyrazily na akci, která je láká, pokud jejich kamarádky zrovna nemohou.
61 procent odpovědělo, že ne.
A v tu chvíli mě přestalo zajímat, proč se vracíme v myšlenkách k bývalým vztahům.
Začala mě zajímat jiná otázka:
Kolik svého života jsme vlastně zvyklí žít jen tehdy, když máme s kým?
Když partner zmizí, někdy s ním zmizí i kus života
Nejde přitom jen o velké věci. Dovolenou nebo společné bydlení si jako součást partnerského života uvědomujeme. Méně nápadné je, kolik běžných rozhodnutí jsme si zvykli dělat ve dvojici.
Na koncert nejdu, protože kamarádka nemůže. Do restaurace samotná nepůjdu, to by mi bylo divné. Víkendový pobyt počká, až bude s kým. Na festival bych chtěla, ale sama? To raději příště.
Jednotlivě na tom není nic zvláštního. Ne každý touží sedět sám v baru a schopnost vyrazit bez doprovodu opravdu není novou maturitou z psychické vyspělosti.
Jenže když se podobných „až budu mít s kým“ nasčítá dost, začne se dít něco podstatnějšího.
Život se začne organizovat kolem nepřítomnosti člověka, který v něm zatím není.
A právě proto mi přišlo zajímavých oněch 61 procent žen, které by na lákavou akci samy nevyrazily. Ne jako důkaz jejich nesamostatnosti. Spíš jako připomínka, jak samozřejmě máme některé části života spojené s přítomností druhého člověka.
Partner totiž není pouze člověk, kterého milujeme. V dlouhodobém vztahu se často stane také jakousi infrastrukturou našeho života.
Je automatickým spoluhráčem pro víkendy, dovolené, kulturní akce i obyčejnou cestu na večeři. Je sociálním doprovodem, sexuálním partnerem, zdrojem fyzického kontaktu, svědkem našeho dne i člověkem, se kterým se počítá v budoucím čase.
Dokud vztah funguje, není na tom nic patologického. Naopak. Právě sdílení života je jednou z věcí, kvůli kterým vztahy vytváříme.
Jeho konec ale odhalí, kolik funkcí jsme nevědomky uložili do jediného člověka.
A čím víc jich bylo, tím snazší je později zaměnit ztrátu celého tohoto systému za touhu po jeho původním nositeli.
A tak nám někdy nechybí bývalý partner. Chybí nám život, ke kterému jsme ho používali jako vstupenku.
Ne, řešením není naučit se nikoho nepotřebovat
Tady obvykle přichází jedna z nejoblíbenějších internetových pouček: nejdřív se musíte naučit být šťastní sami.
Jenže člověk není vadný jen proto, že nechce jet sám na dovolenou, chybí mu sex nebo by v sobotu večer raději seděl naproti někomu blízkému než doma s knihou a dokonale zvládnutou sebeláskou.
Potřeba druhých lidí není charakterová vada, kterou máme dostatečnou prací na sobě odstranit.
A samostatnost podle mě není stav, kdy už nikoho nepotřebujeme.
Mnohem zajímavější hranice vede jinde.
Je rozdíl mezi:
„Chci někoho, s kým budu svůj život sdílet.“
a:
„Některé části svého života odkládám, dokud se neobjeví někdo, s kým je budu moci žít.“
V prvním případě vztah život rozšiřuje. Ve druhém se partner může nenápadně stát podmínkou jeho spuštění.
A právě po rozchodu je ten rozdíl velmi dobře vidět. Najednou se neukáže jen to, jak moc nám chybí konkrétní člověk. Ukáže se také, co všechno jsme bez něj přestali dělat.
Někdo přestane cestovat. Jiný chodit mezi lidi. Další celé víkendy čeká, jestli se někdo ozve. Ne proto, že by o ty věci přestal stát, ale protože je měl roky uložené v kategorii „tohle se dělá ve dvou“.
Pak může přijít zvláštní mezidobí. Starý vztah už nechceme. Nový ještě nemáme. A místo aby mezi nimi vznikl nový způsob života, vznikne čekárna.
A čekárna je pro nostalgii po bývalých vztazích mimořádně příznivé prostředí.
Protože minulost už jednu velkou výhodu má: víme, jaké to v ní bylo, když vedle nás někdo byl.
Budoucnost zatím nikoho konkrétního nenabízí.
A současnost může v pátek večer působit zatraceně prázdně.
Možná proto není po rozchodu jedinou důležitou otázkou, jak se od bývalého partnera odpoutat.
Stejně důležitá může být jiná:
Co všechno jsem s ním přestala dělat jen proto, že teď nemám s kým?
Protože právě v odpovědi může být kus toho, čemu později říkáme stesk.A odpověď samozřejmě nemusí být, že nám bývalý partner vlastně nechybí. Může nám chybět velmi konkrétně. Můžeme ho pořád milovat, toužit po něm nebo litovat toho, co mezi námi skončilo.
Jenže stesk sám o sobě ještě není argument pro návrat.
Je to informace. A stojí za to zjistit, o čem přesně.
Jestli mi chybí právě ten člověk. Blízkost. Sex. Pocit, že někam patřím. Někdo na sobotní večer. Život, který jsem vedle něj. Nebo jestli je dnes prostě mizerný den a minulost proti němu vypadá podezřele dobře.
Místo otázky „Proč se mi po něm pořád stýská?“ bych si tak položila jednu o něco nepříjemnější:
„Co mi dnes chybí tak moc, že to dostalo jeho obličej?“
Odpověď klidně může být: on.
Ale taky nemusí.
A ten rozdíl je docela dobré znát dřív, než mu napíšeme.
