Dobrá máma v tangách. Co nám Survivor ukázal o těle, mateřství a pravdě

„Byla jsem celou dobu v tangách. Už mi to bylo jedno,“ říká Aneta Folberger, známá z Deníčku matky a z reality show Survivor Česko & Slovensko.

V jedné větě je shrnutý paradox, který znají všechny ženy, jež se někdy ocitly na očích veřejnosti. Čím víc je tělo ženy viditelné, tím méně jí patří.

Survivor je v tomhle bezohledná laboratoř. Kamera si vybírá, které tělo se stane objektem: detailní záběry na prsa, na kalhotky, na zpocené svaly. K tomu hlad, únava a vyčerpání, které rozmazávají hranice mezi tím, co ještě hlídáme, a tím, co už prostě pustíme.

V běžném životě máme možnost kontrolovat obraz – vybrat si fotku, zapnout filtr, něco vymazat. Ale v reality show kontrola mizí. Záznam se stává důkazem. Důkazem, podle kterého nás hodnotí, soudí, obdivují i nenávidí.

Na sociálních sítích dostává Aneta dvojí zpětnou vazbu. Jedni píšou: „Přeháníš to s cvičením.“ Druzí ji obdivují: „Jsi inspirace.“ Oba extrémy mají jedno společné – berou ženské tělo jako veřejný statek.

„To psaly hlavně ženy. Holky z gauče,“ říká Aneta v podcastu. Sama vnímá sport jako čistič hlavy, ne jako honbu za pozorností. Jenže v digitálním prostoru se motivy vždy překroutí.

A tady přichází psychologický paradox. Kritika často zabolí míň než chvála. Protože chvála vytváří závazek. Najednou máte pocit, že se musíte udržet v obraze, který si o vás druzí vytvořili. A když tělo přestane odpovídat očekávání? Přijde pád.

V terapii se s tímhle setkávám pořád: klientky popisují, že největší tlak necítí z útoků, ale z očekávání. Být neustále tou, která inspiruje, která drží laťku, která vypadá dobře. Stud se pak neozývá proto, že tělo je špatné, ale proto, že neodpovídá cizí představě.

„Nemyslím si, že někdo vydrží 70 dní přetvářku. Stejně se odkope,“ říká Aneta.

To, co v běžném životě zvládneme maskovat make-upem, sarkasmem nebo přeplněným kalendářem, se v extrému ukáže. Survivor je hra o přežití, ale ještě víc je to hra o odmaskování.

Jak dlouho vydrží člověk hrát roli, když je vyhladovělý, spí na zemi a pořád ví, že ho sledují kamery? Běžný svět nabízí úniky: můžeme si pustit seriál, nalít si víno, schovat se za telefon. Ale na ostrově není kam.

A právě proto se Survivor stává zajímavým psychologickým experimentem. Ukazuje, že tělo vydrží víc, než myslíme. Ale psychika má svoje limity. Ty se neukazují ve chvíli, kdy běží challenge, ale v momentech, kdy je člověk vyčerpaný a sám.

Možná nejdůležitější věta, kterou Aneta v rozhovoru říká, zní: „Otevřeš dveře do prázdného bytu a uvědomíš si: tohle je teď moje místo. A musím to zvládnout sama.“

Tohle je bod, který diváci reality show nikdy neuvidí. Extrém nekončí na ostrově. Začíná až doma.

Když se vypnou kamery a zmizí tým, který zajišťoval zázemí, zůstane člověk sám se sebou. A tam už není žádný scénář, žádná hlasovací porada, žádný dramaturgický oblouk. Jen obyčejná realita: děti, rozvod, práce, únava.

Právě v tom je Survivor nejcennější – ne jako televizní show, ale jako katalyzátor odvahy. Aneta popisuje, že jí dodal schopnost nepřeceňovat věci, které nezmění. V psychologii bychom řekli: restrukturalizace hodnot. Změna perspektivy, kterou často přinášejí krize, nemoc nebo ztráta.

S Survivorem přišla i další nálepka: Dobrá máma by nikdy nenechala děti a neodjela na dva měsíce do reality show.

Na první pohled logické. Jenže jen do chvíle, než se zeptáme: co to vlastně znamená být dobrá máma?
Je to žena, která je 24/7 s dětmi a nikdy si nedovolí vlastní prostor? Nebo je to ta, která ukazuje, že i ona má právo na sny a na vlastní příběh?

Aneta to popisuje přímo: „Kdyby byly menší, nejela bych. Ale teď už to bylo jiné. Chtěla jsem jim ukázat, že máma má svoje sny. Že nejsem jen pro ně, ale i sama pro sebe.“

Psychologicky je tohle klíčová věc. Děti se neučí z řečí, ale z příkladu. Když vidí matku, která se rozkrájí a zapře samu sebe, učí se oběti. Když vidí matku, která se dokáže vydat za svým snem, učí se odvaze.

Problém není v tom, že matka „zmizí“. Problém je v tom, že pořád držíme ženy v šablonách: buď jsi obětavá, nebo jsi sobecká. Jako by mezi tím nebyl prostor. Survivor ukázal, že ten prostor existuje.

Aneta mluví o tom, že paradoxně nejlíp vypadala po dětech. Není to kosmetická reklama. Je to připomínka toho, že tělo si pamatuje – těhotenství, porod, i návrat k síle.

V psychoterapii se často vracíme k tomu, že tělo není estetická tabulka. Je to živý organismus, který ukládá vzpomínky. Někdy je nosíme v podobě bolesti, jindy v podobě studu. A někdy jako sílu, která nás překvapí právě tehdy, když se všechno hroutí.

Proto je nebezpečné, když se o ženském těle mluví jen jako o vzhledu. Aneta to shrnuje jednoduše: „Cvičení mám jako čistič hlavy.“ Žádné #fitspo. Jen způsob, jak přežít tlak, který se nedá vypnout.

Když se vypnuly kamery, přišel skutečný extrém. Prázdný byt. Nový začátek. Rozvod. „Dodalo mi to odvahu. Přestala jsem se tolik rozčilovat nad věcma, který nezměním,“ říká Aneta.

Tohle je věta, která má větší hodnotu než celá televizní show. Protože to není trik ani dramaturgie. Je to poznání, které se rodí jen v extrému.

A tady se Survivor stává víc než hrou. Je to katalyzátor změny, který spustí proces, jenž pokračuje dlouho po posledním díle. Někdy tím procesem je bolest. Někdy osvobození. Často obojí zároveň.

V podcastu Mezi rolemi jsme s Anetou mluvily nejen o těle pod kamerami, ale i o nálepkách „dobré mámy“, o tom, co jí Survivor vzal i dal, a také o životě po rozvodu a o hledání nových začátků.

🎧 Free verze podcastu Mezi rolemi je na Spotify a Apple Podcasts – uslyšíte Anetiny zkušenosti z ostrova, její pohled na tělo, tlak sociálních sítí a návrat domů.

🔒 V placené verzi Mezi rolemi na HeroHero a Forendors pak pokračujeme od druhého výroku rubriky Tak to ne. A právě tam Aneta mluví o tom nejintimnějším – jak se vyrovnávala s nálepkami od okolí a jak Survivor změnil její vztah k sobě i k životu po rozvodu.