Článek
Ministryně kultury jako paní domácí
Kultura? Ta přece není věda. Stačí mít vkus. A pár kamarádek, kterým můžete věřit.
Přesně tímto způsobem se slovenská ministryně kultury Martina Šimkovičová rozhodla obsadit řadu důležitých funkcí ve svém rezortu. Do čela organizací jako Bibiana nebo odbor projektov a investíci jmenovala své známé. Kritici mluví o klientelismu. Ona mluví o důvěře.
Už i člověk, který politiku nesleduje, začíná chápat, že tohle už není jen nešikovný personální krok. Ale promyšlený styl vládnutí. Styl, ve kterém se nehraje na odbornost, ale na loajalitu. Ne na výběrová řízení, ale na „krevní skupinu“.
Odbornost je podezřelá. Zato známé tváře uklidňují
Šimkovičová je politička, která dlouhodobě koketuje s dezinformační scénou, otevřeně šíří proruské narativy, brojí proti LGBTQ+ komunitě a vrací se k narativům kulturního nacionalismu. A přesto (nebo právě proto) jí její voliči věří.
Jenže věřit a rozumět není totéž.
Není náhoda, že na klíčové pozice dosazuje ženy, které nemají ani základní kvalifikaci. Jde o demonstraci moci, která už se nesnaží být kompetentní. Jen se snaží být nedotknutelná.
Z psychologického pohledu mluvíme o obranném mechanismu známém jako sebeochrana přes kontrolu prostředí. Když nejsem schopná ustát tlak, obklopím se lidmi, kteří mě neohrozí. Kteří budou vděční. Kteří nemají na to, aby mi oponovali.Když se obklopíš loajálními – ale neschopnými
Šimkovičová se neobklopuje odborníky. Ani výraznými osobnostmi. Ani lidmi, kteří by mohli přinést kompetenci, ale zároveň vlastní názor. Naopak. Její tým tvoří ti, kdo ji nikdy neohrozí.
A přesně to je ta nejchytřejší strategie nejisté moci: nezvolit nejlepší – ale nejméně nebezpečné.
Kdo jí kryje záda?
Lidé v jejím okolí:
- nejsou výjimeční,
- neohromí profesní dráhou,
- nezpochybní její rozhodnutí,
- nepřijdou s vlastním návrhem,
- nepodrývají autoritu – protože sami žádnou nemají.
Psychologicky vzato je to klasický příznak mocenské nejistoty. Když člověk ví, že na roli nemá, podvědomě si vybírá jen takové lidi, kteří mu to nikdy nepřipomenou. Ani činem. Ani kompetencí. Ani vlastní integritou.
Tahle moc si nedovolí obklopit se silnými. Protože ví, že by to byl její konec.
Psychologie mocenské nejistoty
V terapii vídáme podobné vzorce. Lidé, kteří si nejsou jistí sami sebou, často potřebují kolem sebe potvrzení. Ne výzvy. Potvrzení.
Totéž platí v politice. Když je moc vystavena tlaku, reaguje podle míry své zralosti. Zralá moc unese kritiku, dialog, korekci. Nezralá moc se uzavírá. Odměňuje loajalitu. A trestá jakoukoli odchylku.
A to je přesně to, co dnes vidíme v případě Martiny Šimkovičové: místo vědomého vedení regres do mocenské infantilnosti. Kultura není prostor, kde má vítězit emocionální náklonnost. Má to být prostor idejí, odbornosti a konfrontace s pluralitou. Tím spíš v zemi, která se snaží držet demokratické rámce.
Emoce místo správy. Pocity místo politiky.
Jedním z často zmiňovaných pojmů v souvislosti s touto kauzou je zneužití pravomoci, klientelismus ve veřejné správě, politizace kultury nebo normalizace nekompetence.
Ale já přidám ještě jiný: emocionalizace rozhodování.
Tohle není spor mezi pravicí a levicí. Ani mezi konzervativci a liberály. Je to střet mezi racionalitou a emocí ve výkonu moci. Šimkovičová nevzbuzuje důvěru ani sympatie. Ale o to víc potřebuje vytvářet prostředí, kde se neklade odpor. Kde není zpětná vazba. Kde se mlčí – a přikyvuje.
Tohle není autorita. To je jen moc ve strachu.
Neříká nic nového. A právě proto je tak nebezpečná.
Šimkovičová dlouhodobě funguje jako influencerka konspirací. Hlas „běžných lidí“, který ale neargumentuje – jen neguje. Její jazyk je jednoduchý, konfliktní, antiintelektuální – a právě tím rezonuje.
Nepotřebuje plán. Stačí jí nepřítel. Elity. Menšiny. Umělci. Systém. A jakýkoli projev odbornosti, který lze v přímém přenosu zesměšnit.
Pro voliče SNS a dezinfoscény je atraktivní právě tím, že působí nekompetentně. Je to důkaz, že „tam může být každý“. A že odbornost byla jen kouřová clona, za kterou se roky skrývala nadřazenost.
A právě proto není Šimkovičová ve vládě chyba. Je to funkční prvek. Symbol. Nosič hněvu.
Není to funkční ministryně. Je to živý důkaz, že dezolátní scéna už nechce jen křičet z okraje. Chce být uvnitř. U stolu. U rozpočtu.
Razítko na destrukci
Když politiku přestane zajímat kompetence a začne ji zajímat jen reprezentace hněvu, nezískají moc ti, kdo mají plán. Získají ji ti, kdo dokážou ztělesnit vztek – a být ochotní nechat se použít. Ne jako vůdci. Ale jako nástroje.
Když se díváte na Martinu Šimkovičovou, nedíváte se na ženu, která si moc vydobyla. Díváte se na někoho, kdo se ochotně zapůjčil. Kdo se vzdal vlastní integrity, protože v jiném světě by zůstal nepovšimnutý.
Nevládne. Jen potvrzuje, že může cokoliv. Právě v tom je její role dokonale funkční: neohrožuje skutečné stratégy. Neodchyluje se. Nekomplikuje. Jen drží směr. Směr destrukce.
A to je větší hrozba než všechny výměny ve vedení institucí. Ne proto, že by sama něco rozuměla mechanismům moci – ale protože zpochybňuje samotnou představu, že by vedení mělo něco vědět.
Šimkovičová nezvládne řídit nic. Ale zvládne všechno zničit.
Ne svou silou. Ale ochotou být k dispozici.
Vždycky se najde někdo, kdo je ochotný udělat špinavou práci – když mu konečně někdo dá razítko.
Někdy nejde o to, kdo vládne. Ale kdo je ochotný ničit, když mu k tomu dáte razítko.
