Článek
Jak si matky v duchu balí kufr na cestu kdekoliv, hlavně daleko odsud.
„Poslední dobou si v hlavě balím kufr. Ne proto, že bych chtěla odejít. Jen proto, že představa útěku je snesitelnější než představa dalšího dne.“
Ne, to není prohlášení někoho, kdo si přišel pro další dávku antidepresiv. To je jen jedna z mnoha desítek výpovědí unavených matek, které už nemají komu říct, že jim dochází dech. A „překvapivě“ jim v tom tichu odpovídají jiné mámy. Šeptem, rychlou zprávou, v bezpečném koutě, kde to nikdo jiný neuslyší. Aby to náhodou nebylo bráno jako stěžování. A tak na terapii poslouchám příběhy žen, které mají na první pohled všechno v pořádku.
Úplnou rodinu. Děti, co zlobí v normě. Partnera, co chodí do práce. Vzdělání. Střechu nad hlavou. Žádná diagnóza. Na papíře nic, na co si stěžovat. A právě proto si stěžují jen samy sobě. Potichu. Mezi tím, co dohledávají svačinu, zařizují lékaře, potlačují vztek dítěte, které nechce teď pláštěnku. A zatímco na všechno jsou připravené, na vlastní vyčerpání být připravené nesmí.
Syndrom hodné holky: radši to udělej a nikomu ani muk.
Tichá únava má často kořeny mnohem hlouběji. Výchova k přizpůsobení. K výkonnosti. K obrazu „ženy, která všechno zvládá“. Tzv. syndrom hodné dcery je v literatuře známý jako vzorec, kdy je dívka odměňována za to, že neobtěžuje svými potřebami – a později jako žena dělá totéž. Jenže rodičovství není disciplína, kterou lze vyhrát bez pomoci. A když se pomoc neptá – protože vždyť to zvládáš – únava přerůstá do sebenenávist.
Podle studie socioložky Arlie Hochschild z 80. let, která je dnes znovu citována v psychoterapeutických kruzích, je ženská práce doma z 80 % emoční práce.
Ženská práce = emoční práce
- předvídaní krizí
- prevence výbuchů,
- udržování klidu,
- práce s atmosférou
To všechno není vidět. Ale je to práce. A když ji ženy nedělají? Není za ně nikdo jiný, kdo by ji nahradil.
Unavená matka? Nevadí. Hlavně že je funkční.
Pro mnohé společenské okolí není unavená matka nic mimořádného – prostě realita mateřství. Většina novopečených matek zažívá chronickou únavu (odhady uvádějí až kolem 64 % v prvních měsících po porodu) – a fungují dál. Problém nastává ve chvíli, kdy se z obyčejné únavy stane dlouhodobý, vše spalující syndrom vyčerpání – stav, pro který se v psychologické literatuře vžil pojem mateřské (rodičovské) vyhoření (maternal burnout).
Belgická psycholožka Isabelle Roskam v rozsáhlém průzkumu roku 2017 zjistila, že symptomy rodičovského vyhoření vykazuje od 2 do 12 % rodičů. Jinými slovy, zhruba každá desátá matka může dospět do stadia, kdy je totálně vyhořelá – emocionálně, fyzicky i mentálně na pokraji sil.
Cítí se vyždímaná každodenní péčí, začne fungovat na autopilota, pečuje už jen o základní potřeby dětí a vytrácí se z ní radost i trpělivost – už to prostě nejde dál. Děti vnímají, že maminka „už není, co bývala“, a vyčerpaná žena propadá přesvědčení, že je hrozná matka.
Důležité je, že nejde o totéž co deprese či běžný stres. Výzkumy ukazují jen částečné překryvy s jinými stavy – rodičovské vyhoření je samostatný fenomén, odlišný od pracovního vyhoření, chronického stresu nebo poporodní deprese. Definujeme ho jako syndrom vznikající z dlouhodobého rodičovského stresu a nerovnováhy mezi zátěží a zdroji rodiče.
Pokud mateřské vyhoření propukne naplno a zůstane bez pomoci, následky mohou být vážné. Vyhořelí rodiče mají výrazně vyšší riziko únikových nebo sebevražedných myšlenek, sklony k návykovým látkám, partnerské konflikty – a v nejtěžších případech i zanedbávání či agresivita vůči vlastním dětem. To nejsou výkyvy nálad. To je krize, která má jméno. Jen ho málokdo vysloví nahlas.
Když se z krize stává realita.
Děsivější než samotná čísla je reakce společnosti. Obecný diskurz místo toho mateřské vyčerpání často bagatelizuje: vyhořelá máma prý není nemocná ani v krizi – to je prostě realita, každá je unavená. Panuje představa, že mateřství automaticky naplňuje ženu štěstím a samozřejmě ho musí zvládat.
Okolí – a mnohdy i samotné matky – sdílí nepsané pravidlo, že si nemají co stěžovat. Společnost na ně klade až absurdní nároky: moderní žena má být perfektní matka, hospodyně, kuchařka, milenka, vypadat skvěle a budovat kariéru – zkrátka zvládat všechno. Není divu, že mnoho matek tyto očekávání vnitřně přijalo a cítí vinu už při pomyšlení, že by žádaly o pomoc.
Tím, že se vyčerpanost žen na rodičovské vykresluje jako normální stav, vzniká začarovaný kruh. Kdo by si troufl říct, že realita mateřství ho ničí? Pokud společenské motto zní, že unavená matka je pořád „funkční“ matka, pak si vyhořelé ženy mnohdy nedovolí svůj stav přiznat ani samy před sebou, natož před ostatními. Nedostatek jazyka a porozumění pro mateřské vyhoření tedy způsobuje, že spousta trpících matek zůstává v tichosti na pokraji sil, izolovaná ve svém studu a vyčerpání.
Je načase přestat vydávat skrytou krizi za pouhou realitu – teprve pak mohou mámy získat podporu, jakou si zaslouží.
„Moje hlava už nechce vymýšlet.“ I to je symptom.
Zkušenosti z terapeutické praxe ukazují, že prvními signály vyhoření nemusí být ani slzy, ani výbuchy. Paradoxně jsou to běžné úkoly, které ještě více roztáčí spirálu frustrace.
A tak od nich poslouchám věty typu: „Mám problém vybrat, co budeme dnes jíst. Přitom je to tak banální.“ Nebo:„Nevím, proč mi vadí, když na mě hned ráno kdokoliv promluví. Je jedno, jestli je to dítě nebo manžel, ale v tu chvíli si vážně přeju se schovat na záchodě a už z něj nevylézt.“
A teď, bacha, hlavně pánové: Tohle není selhání organizace času. To je přetížení nervového systému. Mozek, který dlouhodobě nesklízí zpětnou vazbu, ale jen úkoly, začne odpojovat. Přestává se těšit. Přestává chtít. A ženy se pak samy sebe ptají, jestli nejsou líné, nevděčné, neschopné.
Únava žen není lenost. Je to struktura systému.
Ženy často nevědí, co si vlastně dovolují říct. Slovo vyhoření se bojí použít – protože si ho nespojují s péčí, ale s manažerskou profesí. Slovo deprese jim přijde nepatřičné – protože ráno přece vstanou a udělají snídani.
A tak řeknou: „Jsem unavená.“ Ale tohle slovo už společnost slyšela příliš často. Přestalo znamenat výzvu k zastavení. Začalo znamenat slabost.
Když je žena neustále hodnocena podle toho, jak zvládá všechno, co jí nikdy nemělo být svěřeno bez pomoci, nedá se z toho vyjít vítězně. Proto nestačí, aby si ženy dovolily odpočinek. Je třeba, aby společnost přestala únavu žen vysvětlovat jako jejich selhání.
Nepotřebujeme další návod, jak být efektivnější. Potřebujeme jinou otázku.
Dokud se péče bude tvářit jako „přirozená součást ženství,“ budou ženy unavené tak, že si to nebudou smět dovolit říct. Dokud mateřství nebude bráno jako práce, bude únava matek považovaná za charakterovou vadu. Dokud bude největší pochvalou věta „ty to zvládáš skvěle,“ bude žena mlčet o tom, že ji to ve skutečnosti stojí všechno.
A tak prosím: přestaňme ženám gratulovat k výdrži. Začněme jim pomáhat se z ní dostat.
Zdroje: Roskam et al. (2017); Mikolajczak et al. (2018); Höschl (cit. v Szásziová, 2023); Tunkerová (2013); Grace (2023); WHO (2019)
Další články věnující se podobné tematice najdete na webu Mezirolemi.cz
