Článek
Vítejte v dnešním světě, kde „každý druhý“ má doktorát z psychologie či psychiatrie. A ptáte se, kde ho tito lidé získali? No přeci především z vlastních životních zkušeností a někteří pak v komentářích na internetu.
Představte si, že se probudíte a zjistíte, že máte zlomenou nohu. Vůbec netušíte, jak k tomu došlo. Dobelháte se do kuchyně, kde si chcete dát snídani a potkáte tam svého kamaráda. Řeknete mu, co se stalo a že vás to bolí. On se zamyslí a po chvíli pronese: „Zkus na to nemyslet“. Dále vám doporučí „moderní medicínu“ v podobě pozitivního myšlení, ranního joggingu a studenou sprchu. Nalije vám čaj do hrnečku s motivačním nápisem „Co Tě nezabije, to Tě posílí.“ Absurdní, říkáte si? Samozřejmě. Bohužel v případě, kdy trpíte duševním onemocněním, obdobné rady slýcháváte dost často.
Takový je aktuální svět duševního zdraví, kde se lidé s odbornou erudicí získanou z příspěvků na sociálních sítích pouštějí do diagnostiky duševních onemocnění. Svému dítěti diagnostikují ADHD, protože občas zlobí, manželce obsedantně-kompulzivní poruchu, jelikož má ráda pořádek a sousedovi schizofrenii, neboť někdy na zahradě mluví sám se sebou.
Stigmatizace jako odborný výraz, pod nímž se skrývá spousta bolesti
Stigmatizace představuje proces, při němž se člověk kvůli určité své vlastnosti či charakteristice stává obětí nálepek, předsudků vycházejících ze zažitých stereotypů, popřípadě znevýhodňování.
Určitě jste již slyšeli devalvující výroky typu: „To se nedivím, vždyť je to blázen.“ „Kdyby chtěl(a), tak se z toho dostane.“ „Jen na sebe chce upozornit.“ „Doufám, že ten psychouš nebude náš nový soused.“ „Psycholog je jen pro lidi, kteří mají nějaký problém.“
Mimochodem zastavme se u posledního výroku, jenž je velmi zajímavý a často užívaný. Pomineme-li skutečnost, že se z logických důvodů laické veřejnosti pojmy jako psycholog, psycholog ve zdravotnictví, klinický psycholog, psychoterapeut či psychiatr občas pletou, psycholog je skutečně určen lidem s nějakým problémem. Stejně jako zubař pro lidi, kteří mají problém se svými zuby. Akorát s tím rozdílem, že když jdete k zubaři, nikdo vás za to neodsuzuje a nekouká takovým tím divně nedůvěřivým a trochu despektujícím pohledem. Současně se s vámi kvůli tomu lidé ani nepřestanou bavit, ba naopak, možná by vás spíše odsoudili, kdybyste k zubaři nechodili. Nemluvě o otázce prevence. A jak je to v situaci, kdy někomu řeknete, že jdete k psychoterapeutovi, psychologovi či psychiatrovi? Ano, hádáte správně. Ve spoustě případů se na vás začne druhý dívat jako „na blázna“. Z tohoto důvodu dokonce někdo raději, byť má psychické potíže, navštíví mentálního kouče s neodpovídající odbornou kvalifikací, protože tam se přeci neřeší psychické problémy, ale jen osobní rozvoj, a to z pohledu okolí není tak trapné a znepokojivě fascinující.
Stigmatizace není jen o urážkách, ale i mnohem méně nápadných situacích, kdy člověka s duševním onemocněním sami začneme vnitřně znevažovat či mu méně důvěřovat. A věřte, že i tato vnitřní přesvědčení se promítají do vnějšího vztahu s dotyčnou osobou s duševním onemocněním. Nemusíme je tedy vyřknout nahlas, ale i to, že si je myslíme, ovlivňuje naše okolí. Důsledkem takového chování může být například to, že se člověk s duševním onemocněním začne cítit méněcenný, neschopný a přestává sám sobě věřit. Často následuje stud, obavy z nepochopení a nepřijetí, ztráta sebelásky a nástup sebeobviňování. Důsledkem našeho špatného úsudku a nízkého povědomí o duševních nemocech může být snaha člověka s duševním onemocněním skrývat a utajovat svou nemoc, namísto toho, aby svou energii věnoval do vyhledání odborné pomoci a léčebného procesu.
Jinou situací, avšak obdobně bolestivou, může být přehnaně lítostný a soucitný přístup, jenž se projevuje například soucitnými pohledy, rozpačitým tichem či náhlou změnou chování, v okamžiku, kdy se lidé o duševním onemocnění dozví. Duševní onemocnění není na první pohled patrné, o to zajímavější bývá sledovat, jak se změní naše chování, když nám o něm někdo řekne. Zjihne nám hlas, opatrně našlapujeme v diskuzi a začneme koukat jako labradoři, když jim odjíždí páníček na dovolenou. A právě tento soucit může být pro člověka s duševním onemocněním obdobně devalvující jako otevřené či skryté odsouzení.
A jak se tedy správně chovat? Vzpomeňme si na děti na hřišti, hrají si všichni se všemi, obdivují se navzájem, jak kdo umí stavět hrad z písku, jak umí kopat do míče či že někomu jde hra na schovávanou nebo je odvážný v lezení na strom. Neřeší nějaký seznam diagnóz. Hodnotí pouze vzájemné sympatie, dovednosti a povahu. Pak do hry vstoupí dospělý a vysvětlí svému dítěti, aby se raději s tímto dítětem nebavilo, protože má asi nějaký zdravotní problém a je „divné“.
Pojďme nehledat jinakost a rozdíly jako to občas dělají někteří výše zmínění rodiče na dětském hřišti, ale zaměřme svou pozornost na to, co máme společného a jaké má daný člověk kvality. Najednou uvidíme, že duševní onemocnění nemusí představovat žádnou překážku. Duševní nemoc totiž není charakterová vada. Je to jen malá součást plnohodnotného člověka mající celou řadu osobnostních a charakterových rysů, zkušeností, dovedností, snů, přání a názorů, jako je třeba vyhraněný názor na ananas na pizze.
Nevidíme, s čím druzí bojují
Nemusíme úplně chápat, co se člověku, jenž sedí s námi v jedné místnosti, odehrává v hlavě, kolik sil ho stálo vstát z postele a obléci se, kolikrát musel bojovat s vlastními myšlenkami nebo jak dlouho před ostatními skrývá své skutečné emoce. A pravděpodobně to ani nikdy vědět nebudeme. Ale podstatné je to, že právě proto bychom měli být velmi opatrní v tom, jak druhého snadno a rychle odsoudíme.
Člověk, jehož označíme za slabocha, lenocha či podivína, může skrývat obrovsky silný příběh, o němž nemáme ani tušení. Jehož cestu bychom ani z poloviny nezvládli. A proto mysleme na to, že duševní onemocnění člověku nebere jeho hodnotu, identitu, důstojnost či právo na přijetí ostatními. Nečiní ho býti méně člověkem.
Proto vzpomeňme si vždy na tato slova, než někoho odsoudíme. Nemusíme být odborníci a vědět vše, stačí když se k sobě budeme chovat přirozeně a s respektem. Boj se životními nástrahami každého z nás totiž možná nezačíná v okamžiku, kdy opouštíme bezpečí svého domova, nýbrž možná hned po probuzení uvnitř vlastní mysli.
Zdroje:
HUBNER, Anita. Mám to o sobě říct? Jak se vypořádat se stigmatem duševní nemoci.
Přeložila Milena Nováková. Praha: Portál, 2022. ISBN 978-80-262-1870-8.
KUČEROVÁ, Helena. Psychiatrické minimum. Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4733-0.
OCISKOVÁ, Marie a Ján PRAŠKO. Stigmatizace a sebestigmatizace u psychických poruch. Praha: Grada, 2015. ISBN 978-80-247-5199-3.
OREL, Miroslav a kol. Psychopatologie: nauka o nemocech duše. 3., aktualizované a doplněné vydání. Praha: Grada, 2020. ISBN 978-80-271-1894-6.
