Syndrom vyhoření 2.0, aneb firmy chtějí kreativce, dokud nepřijdou s vlastními nápady

Hledáme kreativní zaměstnance

Představte si, že hledáte práci a spatříte inzerát, kde zaměstnavatel hledá kreativního, zkušeného a vzdělaného zaměstnance, jenž se bude podílet na rozvoji organizace. Nabízí velmi slušnou mzdu a spoustu benefitů. Tak se ozvete, pozvou vás na pohovor a vše jde jak po másle. Všichni jsou příjemní a za pár dní už nastupujete.

První týdny se zajíždíte, chcete pochopit, jak vše funguje a postupně si začnete všímat procesů, které by šly dělat snáze či lépe. A tak s obrovskou chutí a spoustou nápadů vyrazíte za svým nadřízeným a přednesete mu své nápady, které navazují na vaše úspěchy z předchozích zaměstnání, kvůli nimž vás přece přijali. Jenže sotva dořeknete své představy, slyšíte jen: „Takhle to děláme už spoustu let a funguje to.“ Řeknete si, že se mu váš nápad asi nelíbil a chtěl vám to říct nějak diplomaticky.

Po pár dnech opět objevíte další hloupý postup a jdete s již trochu menším elánem za svým šéfem a sdílíte s ním své myšlenky. Dostanete však paralyzující odpověď: „My tu nejsme od vymýšlení nových nápadů, ale od práce.“

A co když najdete potřetí možnost pro nějakou inovaci? Už jen rezignovaně mlčíte a odevzdaně čekáte na další úkol.

Gratulujeme, právě jste vychovali ideálního zaměstnance

Výše popsaný postup vychová z nadšeného a motivovaného člověka snažícího se vidět za svou prací smysluplně vynaložený čas, zaměstnance, který ráno přijde, splní zadané úkoly, na nic se neptá a odpoledne odejde domů. Žádné otázky, žádné návrhy, a hlavně žádné komplikace. Vedení je spokojené. Konečně má ideálního zaměstnance, co nediskutuje a dělá přesně to, co se mu řekne. A člověk by si myslel, že časy, kdy šlo jen o blaho organizace bez ohledu na zdraví a spokojenost zaměstnanců jsou už dávno pryč.

Vyhořet může jen neschopný zaměstnanec

V některých organizacích se stále můžeme setkávat s názorem, že syndrom vyhoření není žádné skutečné onemocnění, a proto není potřeba ho brát příliš vážně. Dokonce jsem na akademické půdě slyšel tvrzení, že syndromem vyhoření trpí pouze zaměstnanci, kteří na svou práci jednoduše „nestačí“.

Je pravda, že podle 11. revize Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-11) není syndrom vyhoření klasifikován jako samostatné duševní onemocnění, ale jako profesní fenomén vznikající v důsledku chronického pracovního stresu, který nebyl úspěšně zvládnut. To však rozhodně neznamená, že jde o banalitu nebo o známku neschopnosti. Vyhoření se může týkat i zkušených, schopných a vysoce motivovaných pracovníků. Možná bychom se tedy měli namísto hledání chyb u zaměstnanců občas zamyslet nad tím, jaké pracovní podmínky jim vlastně vytváříme.

Vyhořet můžete i bez přesčasů

Nemusíte pracovat patnáct hodin denně, abyste se cítili psychicky vyčerpaní. Někdy stačí osm hodin v prostředí, kde vaše názory nikoho nezajímají, vaše zkušenosti jsou přehlíženy a jakákoliv iniciativa je považována za problém.

Zpočátku se snažíte, později už jen přežíváte pracovní dobu. A nakonec zjistíte, že vás práce, která vás kdysi naplňovala, přestala úplně zajímat. Dlouhodobý pocit bezmoci a ztráta smyslu práce přitom mohou přispívat k chronickému stresu a psychickému vyčerpání. Navíc člověk mnohdy začne pochybovat o svých kompetencích a kvalitách.

Samozřejmě ne každý nápad musí být a priori dobrý a ne každá změna přinese zlepšení. Rozdíl je však mezi odmítnutím konkrétního návrhu a systematickým potlačováním jakékoli iniciativy.

A doporučení na závěr. Až si budete stěžovat, že vaši podřízení nepřicházejí s žádnými novými nápady, ptejte se, kdo je naučil mlčet. Možná jste v nich nevědomky uhasili jejich pomyslný plamen, kvůli kterému jste je kdysi přijímali.

Zdroje: