Článek
Vše začalo zhruba tak, že jsem se jednoho krásného rána někdy v polovině roku 2023 probudil s pocitem, že bude fakt potřeba něco změnit, protože jsem si začal stále více připadat jako vetchý stařec (v podstatě nejen připadat) a byl po mnoha letech v práci, kterou mám jinak moc rád, těsně před vyhořením.
Hlavou se mi honila spousta zajímavých a utopistických nápadů, co dělat (už dřív jsem občas unikal k fantaziím, že vedeme s kamarádem kavárnu s „poetickým“ názvem Schadenfreude anebo jaké by to bylo být chvíli kominíkem či případně pronajímatelem paddleboardů) a najednou přišlo malé osvícení.
No jasně! Budeš jezdit taxíkem, to bude legrační. Budeš primárně mlčet a poslouchat svoji oblíbenou hudbu, občas s někým prohodíš pár slov a když tě to nebude bavit, tak dáš jen volume up na playeru a všechno necháš plynout. Navíc klienti dostanou denní dávku existenciální trýzně (protože se mi začal líbit 60s kakofonní jazz) a k tomu si konečně doděláš i poslední část terapeutického výcviku, dopíšeš kazuistiku a zajdeš si na závěrečné kolokvium. Zen je blízko!
Od té doby jsem se (klasicky) velmi pomalu a velmi jistě začal připravovat na novou životní dráhu řidiče taxíku. Stačilo jen provést pár elementárních kroků k mému vysněnému cíli. Staré malé červené auto, které kamarádi nazývali s opovržením nákupní taška, muselo jít v této etapě (přes můj velký žal) stranou a přišlo nové a trochu větší z nedaleké Ostravy, které mělo poctivý oldschool vibe a zásadní (a prakticky jedinou) vymoženost, CD player.
Pak už jen rozšířit živnost z psychologického poradenství a diagnostiky na taxi driver a pár dalších maličkostí, které požadovala známá nejmenovaná společnost, ke které jsem se ke konci roku přidal.
Začátky nenápadně přeskočím, i když by z toho mohl být taky kvazi vtipný příběh, a rovnou přejdu do další fáze, kdy sedím v autě u řeky Svratky a při čekání na zákazníky dopisuji výcvikovou case study o klientovi s rigidním superegem a jsem spokojený, že chytám svou psací flow (možná jsem si nevědomě vybíral nástupní místa, kde to bylo až moc klidné) a přesně tady na tomto místě začínají vznikat úvodní mikro příběhy.
První story.
S mírnou nechutí zpozoruji, že zvoní aplikace, což znamená vyrušení z mé kontemplace v rámci psaní (rád se i zasním pohledem na řeku). Inu, co se dá dělat, jdu na to.
Zhruba o kilometr dál nabírám pár tak okolo třicítky. Nic mi nepřijde nápadné, zpětně si vybavuji, že měli sice decentně vystrašené obličeje, ale já byl myšlenkami jinde.
Dáma má na sobě velkou bundu, větší než by jí slušelo, a k tomu kufr. Tak to asi pojedeme na letiště, říkám si pro sebe. V aplikaci si však brzy všimnu, že jedeme kamsi k nemocnici Milosrdných bratří, takže svou hypotézu poupravuji. Dobře, letiště to nebude.
Nejsem zrovna řidič, který by se vyhýbal každé nerovnosti. Občas to vezmu přes výmol a moc mě to nerozhází. Ale při třetím projetí pořádné díry slyším, že vzadu se něco děje. Paní začne vzdychat a dýchá stále rychleji. Hyperventiluje. V tu chvíli mi to konečně dochází. Jáj, tohle bude porod.
Jazz volume down, okamžitě zpomaluji o polovinu a začínám být tím nejcitlivějším řidičem na světě. Doptávám se, jestli je všechno oukej. Paní sedící na zadním sedadle skoro nemluví, jen kývá hlavou, její partner se snaží tvářit klidně, ale hlas se mu mírně třese. Snižuji rychlost o dalších dvacet procent a upřímně doufám, že se „to“ nestane v autě. Vše se pak díky bohu uklidní (asi pomohl můj klidný hlas a 30 km v hodině).
Za chvíli se dostáváme k porodnici a já přeju hodně štěstí u porodu a dodávám ať je to hlavně rychlé a bezbolestné (tohle si pak vyčítám, protože to zní jako čistý sarkasmus).
Část druhá.
Po určité době jsem začal stupňovat hudební experimenty a dostal se ke svým dalším oblíbeným žánrům. Jedním z nich je rebetiko. Styl, který vznikl v přístavech Řecka a Malé Asie před víc než stoletím. Hudba námořníků pod vlivem všeho možného, vyhnanců, ztroskotanců a melancholiků, co věděli, že život je častokrát krátký a mizerný, ale naštěstí se dá zahrát na buzuki a zazpívat o lásce, zradě, alkoholu, kokainu a vězení (překvapivě dobře se to hodilo k jízdám po Brně).
Nicméně k věci. Poslouchám si oblíbený set od legendárního interpreta, který se jmenuje Markos Vamvakaris, a kousek od Campusu opět zazní taxi „znělka“, že mám kohosi nabrat u fakultní nemocnice.
S hudbou za zády vyzvedávám kulhajícího pána s berličkami kolem šedesátky a pomáhám mu do auta. Jedeme směr cíl, mlčíme a hraje nám Fragosyriani.
Po chvíli to klient zjevně nevydrží a ptá se: Co to posloucháte?
A já na to: To je rebetiko.
A on: Já vím, co je rebetiko. Já su původem z Řecka.
A já říkám: Kaliméra, tak to je fajn. Tohle je Markos Vamvakaris.
A on: Já vím, kdo je sakra Markos Vamvakaris.
A já: No jo, to dává smysl.
Ve finále jsme si docela zanotovali a jako bonus jsem dostal pár tipů, kde by mohla být v Aténách šance navštívit starý rebetiko (versus domácí ouzo) podnik. To mě pochopitelně hodně potěšilo…
Pokračování případně někdy příště.
