Článek
Kanadský experimentální neurobiolog Michael Meaney (s kolegy) zjistil, že způsob, jakým matka pečuje o své mládě, doslova mění to, jak jeho mozek reaguje na stres. V sérii geniálních a jednoduchých experimentů sledoval potkaní samice, které své potomky často olizovaly a čistily (tzv. licking and grooming neboli LG), a porovnával je s těmi, které se o mláďata staraly mnohem méně.
Výsledky byly pozoruhodné (a dávají smysl). Mláďata z poctivého „high-care“ prostředí měla později mírnější kortikosteronovou odpověď na stres (kortikosteron je analogický lidskému kortizolu), lépe zvládala zátěž a po stresu se rychleji vracela do klidu. Naopak ta, která vyrůstala u méně starostlivých matek, reagovala úzkostněji, jejich stresová odpověď se vypínala pomaleji a mozek byl citlivější vůči ohrožení.
Zjednodušeně řečeno, LG se zapisuje do neurobiologie. Meaney prokázal, že to, jak je o mládě pečováno, ovlivňuje expresi genu pro glukokortikoidní receptor v hipokampu, který se podílí na regulaci stresové reakce.
Co mi na těchto typech experimentů ale vždycky přišlo trochu jednostranné, je, že se v nich všechno točí kolem paní potkanové a její odpovědnosti. O panu potkanovi tam nepadne ani slovo a to není úplně fér. Jde samozřejmě o specifikum tohoto zvířecího modelu, fascinující ale je, jak snadno se podobné výsledky začnou vyprávět téměř výhradně jako příběh mateřské péče.
Mimochodem Meaney a jeho tým později spolu s molekulárním biologem Moshe Szyfem doložili, že tyto změny jsou epigenetické (tzn. netýkají se změny samotné genetické sekvence, ale toho, jak jsou geny zapínány a vypínány).
A poslední věc! Ověřili to strašně chytře, a to tak, že vzali mláďata „low-care“ matek a svěřili je starostlivým matkám, a naopak. Efekt byl dost jasný. Vzorec stresové reaktivity i chemické „značky“ na DNA se přepsaly podle chování adoptivní matky, nikoli podle té biologické. Ukázalo se tím pádem, že samotná genetická výbava pozorované rozdíly nevysvětluje, zásadní roli hraje prostředí a raná (vztahová) zkušenost.
Inspiraci jsem načerpal ve starším článku prof. Cyrila Höschla (RIP).
Literatura:
Liu, D., Diorio, J., Tannenbaum, B., et al. (1997). Maternal care, hippocampal glucocorticoid receptors, and hypothalamic-pituitary-adrenal responses to stress. Science.
Francis, D., Diorio, J., Liu, D., & Meaney, M. J. (1999). Nongenomic transmission across generations of maternal behavior and stress responses in the rat. Science.
Weaver, I. C. G., Cervoni, N., Champagne, F. A., et al. (2004). Epigenetic programming by maternal behavior. Nature Neuroscience.
