Článek
Zároveň je fér hned na úvod přiznat, že objevování rodinných „issues“ a psaní dlouhých postů o minulosti nese solidně klišoidní potenciál a patří k základní výbavě každého alespoň trochu introspektivního (nejen) introverta, stejně jako třeba blog :) Ale budiž…
Točí se okolo staré vojenské truhly mého pradědečka z první světové války, kterou jsem našel pod nánosem let na chalupě a vzal si ji domů. Vidím v tom určitou mezigenerační linku, která se v naší rodině udržovala spíš nepřímo, v náznacích a mikropříbězích než v uceleném vyprávění (a zpětně musím říct, že jsem tomu nevěnoval pozornost, což je škoda).
Můj otec se k této stopě před lety opakovaně vracel s velkou vášní, psal si s širší rodinou, hledal všude možně v archivech a snažil se rekonstruovat pohyb svého příbuzného skrze dějiny, tedy kde byl nasazen, kde padl do zajetí, jak se jeho život během války vyvíjel a co zřejmě mohl zažívat. Dnes se v tom nevyhnutelně mísí matné rodinné vzpomínky s úředními záznamy (ty jsem taky objevil), které samy o sobě působí docela nepřístupně.
Jeho pátrání zůstalo nedokončené a truhla se mi vlivem mnoha náhod dostala do rukou jednak jako určitá relikvie, ale také jako něco, co nikdy nebylo úplně uzavřeno.
Pro některé kamarády by se dalo říct, že nám tu zůstal neukončený Gestalt.
Z dochovaných údajů vyplývá několik poměrně dost konkrétních věcí (i když o této části historie moc nevím, takže v tom mám mírný chaos). Praděda se ocitl na východní frontě, v prostoru dnešní Volyně, kde se v letech 1915 a 1916 odehrávaly dlouhé a vyčerpávající boje. Šlo především o zákopovou válku, přesuny a pobyt v nehostinné krajině plné močálů a bažin, která byla pro většinu vojáků cizí a nepřehledná. Někdy v průběhu roku 1915 byl raněn a následoval odsun z hlavních bojů. Po určité době se ale musel vrátit k vojenské službě, z čehož prababička zřejmě radost neměla (na druhou stranu, pokud se otec dopočítal správně, stihli dát život babičce, takže generation win).
V létě roku 1916 se jeho jednotka ocitla u řeky Styr (zní jako Styx, ale místo mytologie tu šlo o velmi konkrétní geografii a kolaps fronty) na území dnešní západní Ukrajiny, kde probíhala rozsáhlá ruská ofenziva a rakousko-uherské linie se postupně rozpadaly. Právě zde byl zajat a co přesně tam zažil, si dnes už jen těžko představíme. O této části jeho života nevíme prakticky nic kromě následného vstupu do legií. Máme jen data a lokace, žádný popis prožitku ani jazyk, který by tu zkušenost nesl.
Tady se pro mě vyprávění dostává do fáze, kterou už nelze uzavřít čistě historicky. Mezi jednotlivými fakty zůstávají mezery bez paměti a současně skrývají něco, co nikdy nebylo jasně vysloveno a co se v rodinách často přenáší nepřímo, přes postoje nebo vyšší citlivost k tématům ohrožení, nejistoty a přežití (ještě bych se mohl rozepsat o epigenetice, ale raději se udržím).
Truhla na mě v tomto smyslu nepůsobí jen jako obyčejná schránka na osobní věci. Připomíná mi něco, pro co dlouho hledáme slova a co se může v různých podobách podprahově vracet, dokud se toho na chvíli nedotkneme. Tímto to nicméně za sebe můžu nechat plynout, s respektem a docela si užívám ten sentimentální vibe, když se na ni dívám (ve smyslu, co všechno ta bedna asi zažila).
Věnováno otci.
