Článek
Zároveň je fér hned na úvod přiznat, že objevování rodinných „issues“ a psaní dlouhých postů o minulosti nese solidně klišoidní potenciál a patří k základní výbavě každého alespoň trochu introspektivního (nejen) introverta, stejně jako třeba blog :) Ale budiž…
Točí se okolo staré vojenské truhly mého pradědečka z první světové války, kterou jsem nedávno našel pod nánosem let na chalupě a vzal si ji domů. Vidím v tom určitou mezigenerační linku, která se v naší rodině udržovala spíš nepřímo, v náznacích a mikro příbězích, než v uceleném vyprávění (a zpětně musím říct, že jsem tomu donedávna nevěnoval pozornost, což je škoda).
Můj otec se k téhle stopě před lety opakovaně vracel s velkou vášní, psal si s širší rodinou, hledal v archivech a snažil se rekonstruovat pohyb svého příbuzného skrze dějiny, tedy kde byl praděda nasazen, kde padl do zajetí a jak se jeho život během války vyvíjel a co zřejmě mohl zažívat (dnes se v tom nevyhnutelně mísí matné rodinné vzpomínky s úředními záznamy, které samy o sobě působí nepřístupně). Tato story zůstala nedokončená a truhla se mi teď dostala vlivem mnoha náhod a okolností do rukou jednak jako určitá relikvie, ale také jako něco, co nebylo nikdy úplně zpracováno a uzavřeno.
Pro některé kamarády by se dalo říct, že nám tu zůstal neukončený Gestalt.
Z dochovaných údajů vyplývá několik poměrně dost konkrétních věcí (i když o této části historie moc nevím, takže v tom mám trochu chaos). Praděda se ocitl na východní frontě, v prostoru dnešní Volyně, kde se v letech 1915 a 1916 odehrávaly dlouhé a vyčerpávající boje. Šlo především o zákopovou válku, přesuny a pobyt v nehostinné krajině plné močálů a bažin, která byla pro většinu vojáků cizí a nepřehledná. Někdy v průběhu roku 1915 byl raněn a následoval odsun z hlavních bojů. Po určité době se ale musel vrátit k vojenské službě, z čehož prababička zřejmě radost neměla (na druhou stranu, pokud se otec dopočítal správně, tak stihli dát život babičce, takže generation win).
V létě roku 1916 se jeho jednotka ocitla v oblasti jedné řeky na Volyni, tedy na území dnešní západní Ukrajiny, kde probíhala rozsáhlá ruská ofenziva, při níž se rakousko-uherské linie rozpadaly a tisíce vojáků bylo uvězněno. Řeka se jmenuje Styr (zní jako Styx, ale místo mytologie tu šlo o velmi konkrétní geografii a kolaps fronty). Právě zde byl praděda zajat a co přesně tam zažil, si dnes už jen těžko představíme (anebo bohužel vlastně ano, až příliš konkrétně). O této části jeho života nevíme prakticky nic, krom následného vstupu do legií. Jsou k dispozici jen basic data a lokace, ale žádný popis prožitku, žádný jazyk, který by tu zkušenost nesl.
Tady se navíc příběh dostává do fáze, kterou už nelze ukončit čistě historicky. Mezi jednotlivými fakty zůstávají mezery, které jsou bez paměti a současně obsahují něco, co nebylo jasně vysloveno a co se v rodinách často přenáší nepřímo (přes postoje, mlčení nebo vyšší citlivost k tématům ohrožení, nejistoty a přežití).
Truhla v tomto smyslu nepůsobí jenom jako obyčejná schránka na osobní věci, ale jako objekt, který udržuje pohromadě něco, co se dlouho nedalo uchopit a symbolizovat a co se tak může znovu a znovu vracet v různých podobách, dokud se toho někdo na chvíli vědomě nedotkne. Tímto to za sebe můžu nechat dál plynout, s respektem a docela si užívám ten sentimentální vibe, když se na ni dívám (ve smyslu, co ta bedna asi zažila).
Věnováno otci.
