Článek
Toto přibližování vedlo ke vzniku interdisciplinární oblasti označované jako neuropsychoanalýza, která se snaží uvádět do dialogu klinické psychoanalytické koncepty s poznatky moderní neurovědy. Rozvoj zobrazovacích metod, jako je funkční magnetická rezonance, EEG či blízká infračervená spektroskopie, umožnil detailněji sledovat neuronální aktivitu mozku a hledat neurobiologické koreláty psychických procesů, které byly dříve popisovány převážně na základě klinického pozorování.
Některé základní hypotézy Sigmunda Freuda, zejména důraz na nevědomé procesy ovlivňující lidské chování, tak získávají nový kontext a empirickou oporu v podobě měřitelných mozkových dějů. Současná neurověda opakovaně ukazuje, že značná část psychických procesů probíhá mimo oblast vědomé kontroly, což činí Freudův důraz na nevědomí kompatibilním s dnešním biologickým porozuměním fungování mozku.
Jednou z klíčových postav tohoto integračního směru je americký klinický psycholog a neurovědec Allan N. Schore z UCLA, který systematicky propojuje vývojovou psychologii, teorii citové vazby a neurobiologii. Ve svých pracích se zaměřuje na vývoj osobnosti, regulaci emocí a psychoterapeutický proces z hlediska neurobiologických mechanismů. Díky důsledné integraci poznatků neurověd s teorií citové vazby si Schore vysloužil přezdívku „americký Bowlby“, neboť nejenže rozšiřuje porozumění významu raných vztahových zkušeností pro psychický vývoj, ale snaží se také popsat jejich dlouhodobý otisk v mozkových strukturách a funkčních sítích.
Jeho práce však přesahuje pouhou validaci attachmentových teorií a nabízí širší pohled na to, jak se formují emoční a vztahové zkušenosti a jak tyto procesy probíhají na implicitní, převážně nevědomé úrovni. Schoreho ambicí je vytvořit koherentní psychobiologický model vývoje lidského já, vzniku dysregulace a možností léčby, v němž jsou klasické psychoanalytické pojmy, jako nevědomé konflikty či obranné mechanismy, chápány v návaznosti na konkrétní neurobiologické procesy.
Sigmund Freud považoval obranné mechanismy ega za převážně nevědomé strategie, jejichž funkcí je ochrana psychiky před nepřijatelnými impulzy a nadměrnou úzkostí. Současné neurovědní poznatky umožňují tyto klinické koncepty reinterpretovat v tom smyslu, že rychlé, automatické emoční reakce zprostředkované převážně pravostrannými mozkovými sítěmi mohou plnit obdobnou ochrannou funkci.
Schore upozorňuje na to, že nevědomé emoční procesy mají své měřitelné neurobiologické koreláty a že jejich narušení může vést k rozvoji psychických obtíží. Zároveň naznačuje, že terapeutické intervence mohou cílit na postupnou reorganizaci těchto implicitních procesů, čímž se přibližujeme Freudově původní vizi propojení psychologie a biologie v komplexní vědu o lidské psychice.
Pravá hemisféra jako klíč k emocím a sociálnímu vnímání
Jedním z nejvýraznějších přínosů Schoreho práce je důraz na specifickou roli pravé mozkové hemisféry v regulaci emocí a sociálním vnímání. Pravá hemisféra je v jeho modelu preferenčně zapojena do regulace autonomních a tělesných funkcí důležitých pro přežití a hraje klíčovou úlohu při zpracování emocí, neverbálních signálů a komplexních sociálních podnětů. Patří sem zejména vnímání mimiky, tónu hlasu, držení těla a dalších jemných aspektů mezilidské komunikace. Výzkumy naznačují, že pravostranné mozkové sítě jsou zvláště důležité pro rychlé vyhodnocování emočního významu situací, zatímco levá hemisféra se více podílí na vědomém zpracování, verbalizaci a kognitivním uspořádání těchto prožitků.
V této souvislosti bývá opakovaně zmiňována aktivita pravého temporoparietálního spojení, které se podílí na zpracování sociálně relevantních podnětů, porozumění záměrům druhých a na rozlišování mezi sebou a ostatními. Schoreho koncept tak zdůrazňuje význam pravé hemisféry v oblasti implicitních reakcí, tedy procesů, které probíhají automaticky a bez vědomé kontroly. To, co Freud intuitivně popisoval jako nevědomé obranné mechanismy, lze v tomto světle chápat jako projevy rychlých neurobiologických regulačních procesů, jejichž cílem je ochrana psychické rovnováhy. Pravá hemisféra zde funguje jako citlivý detekční systém, který vyhodnocuje emoční význam podnětů a spouští odpovídající tělesné a emoční reakce ještě před jejich vědomým uvědoměním.
Regulace emocí jako základ psychické stability
Schopnost regulovat emoce představuje jeden ze základních pilířů duševního zdraví. Nejde pouze o vědomé zvládání pocitů, ale z velké části o automatické a skryté procesy, které umožňují pružně reagovat na měnící se vnitřní i vnější podmínky. Schore opakovaně zdůrazňuje, že podstatná část emoční regulace probíhá mimo vědomí a je úzce spjata s vývojem pravostranných mozkových sítí. Tyto regulační kapacity se formují již v raném dětství a zásadní roli v jejich vývoji hraje kvalita citové vazby mezi dítětem a pečující osobou. Bezpečný, citově dostupný a předvídatelný vztah podporuje vznik stabilnějších a flexibilnějších regulačních mechanismů, zatímco nejistá nebo narušená vazba může vést k maladaptivním vzorcům emoční regulace.
Dlouhodobé vystavení vztahovému stresu, zanedbávání nebo traumatu může podle současných výzkumů ovlivnit vývoj mozkových okruhů podílejících se na regulaci emocí, zejména v pravostranných sítích propojených s autonomním nervovým systémem. Tyto změny se mohou v dospělosti projevit zvýšenou zranitelností vůči stresu, afektivní nestabilitou či potížemi v mezilidských vztazích. To, co Freud popisoval jako neurózu, bývá dnes často chápáno jako porucha regulace afektu, ať už se manifestuje v podobě depresivních stavů, úzkostných poruch nebo poruch osobnosti.
Psychoterapie a práce s implicitními procesy
Efektivní psychoterapie se neodehrává pouze na úrovni vědomého rozhovoru, ale významnou roli hraje také neverbální komunikace a implicitní emoční procesy. Schore zdůrazňuje význam terapeutického naladění, tedy schopnosti terapeuta citlivě vnímat emoční stav klienta a adekvátně na něj reagovat. Terapeutický vztah se tak stává prostředím, v němž může docházet k postupné reorganizaci nevědomých regulačních mechanismů. Studie využívající metody hyperscanningu naznačují, že během terapeutického sezení může docházet k synchronizaci mozkové aktivity terapeuta a klienta, zejména v pravostranných sítích zpracovávajících sociální a emoční informace, a že tato synchronizace souvisí se subjektivně vnímanou kvalitou terapeutické aliance.
Takto utvářené terapeutické pole vytváří bezpečné podmínky pro práci s obtížnými emocemi a umožňuje vznik nových emočních zkušeností, které nejsou zahlcující. Schore opakovaně upozorňuje, že trvalá terapeutická změna nevzniká pouhým intelektuálním pochopením, ale prostřednictvím opakovaných emočně korektivních zkušeností na implicitní úrovni. Terapeut zde vystupuje jako spoluregulátor klientových emočních stavů a pomáhá postupně rozšiřovat jeho kapacitu pro zvládání afektu.
Terapeutický vztah jako korektivní emoční zkušenost
Ústředním pojmem Schoreho přístupu je dyadická regulace mezi terapeutem a klientem. V bezpečném vztahovém kontextu může docházet k postupné transformaci dříve dezorganizovaných emočních dějů směrem k adaptivnějším vzorcům. Tradiční pojem korektivní emoční zkušenosti, formulovaný již Alexanderem či Bowlbym, získává u Schoreho neurobiologickou dimenzi, neboť je chápán jako proces opakované regulace, který využívá neuroplasticitu mozku. Aktuální výzkumy naznačují, že tento proces může být provázen změnami v synchronizaci mozkové aktivity mezi terapeutem a klientem, přičemž míra tohoto sladění souvisí s kvalitou již zmiňované terapeutické aliance.
Kritické zhodnocení a omezení
Schoreho teoretický model je inspirativní, není však bez omezení. Někteří autoři upozorňují na riziko redukcionismu, kdy komplexní subjektivní prožívání může být příliš zjednodušeně převáděno na mozkové procesy.
Kritici rovněž poukazují na obtížnost přímého propojení klinických psychoanalytických pojmů s objektivními neurobiologickými ukazateli. Zvláště silný důraz na roli pravé hemisféry bývá považován za zjednodušující, neboť současná neurověda ukazuje, že emoční zpracování probíhá v rozsáhlých, bilaterálně organizovaných sítích. Je také třeba zdůraznit, že značná část Schoreho práce má teoreticko-syntetický charakter a klinická účinnost jeho modelu by si zasloužila více systematických empirických ověření.
Závěr
Allan N. Schore významně přispěl k prohloubení porozumění nevědomým emočním procesům a jejich neurobiologickým souvislostem. Propojením psychoanalytických konceptů s poznatky neurovědy, zejména v oblasti regulačních mechanismů, nabízí srozumitelný a klinicky inspirativní rámec pro pochopení lidského prožívání. Navazuje tím na Freudovo dědictví a připomíná význam terapeutického vztahu jako klíčového léčebného faktoru, přičemž zdůrazňuje nutnost respektovat limity současných poznatků a vyhýbat se zjednodušeným závěrům.
Literatura:
Schore, A. N. (2019). Right Brain Psychotherapy. W. W. Norton & Company.
