Článek
Narcismus, slovo, které v posledních letech slýcháme stále častěji. Mluví se o narcistních partnerech, šéfech i politicích. Lidé s narcistními rysy nebo přímo narcistickou poruchou osobnosti bývají mnohdy popisováni jako arogantní, manipulativní, toxičtí, chladní a emočně nedostupní. Není jednoduché s nimi vycházet, jelikož umí být zraňující, útoční a většinou reagují kritikou nebo devalvací druhých, obzvláště když se cítí ohroženi.
Co když se dnes ale na vše zkusíme podívat jinak? Je možné jejich jednání pochopit a přitom se před ním chránit? Dá se na člověka s touto poruchou (nebo jejími rysy) pohlížet s porozuměním? Je vůbec možné soucítit s někým, kdo nám neustále hází klacky pod nohy?
Odpověď nebude jednoduchá ani černobílá. Při jejím hledání jsem se inspiroval poslechem slovenského podcastu Ľudskosť, jehož hlavním tématem byl vznik narcismu a právě otázka soucitu. Tento pořad mi pomohl znovu oživit dávné úvahy, které by se daly shrnout do tvrzení, že i přes tvrdou skořápku a obtížně snesitelné chování se za fasádou narcistických osobností často skrývají hlubší vrstvy, které stojí za prozkoumání.
Tentokrát budu hovořit především o osobní zkušenosti, nikoliv terapeutické. Měl jsem příležitost hned v několika blízkých vztazích s touto dynamikou zažít, jak nesmírně těžké může být udržet si zdravý odstup, zachovat si vlídnost a přitom neztratit sebe sama.
Znám ten pocit, kdy si říkáte, že někomu zřejmě nikdy jen tak neporozumíte, přesto jsem s odstupem času a zkušeností své úvahy přehodnotil. Lidé s touto osobnostní výbavou nemusí být apriori „zlí“ (pozor, nezaměňovat s disociální poruchou, která má odlišný klinický obraz), což může být v určitém smyslu úlevné zjištění. Jejich interakce bývají výsledkem hlubokých nejistot, nenaplněných potřeb z dětství a strachů, které se skrývají za arogantním a dominantním chováním. To lze spatřit zejména u grandiózního typu narcismu (angl. overt narcissism), kterému se zde věnuji, kdy přehnané sebevědomí, neustálá potřeba obdivu a zjevná dominance zakrývají pocity nedůvěry, studu a hlubší nejistoty.
Z psychodynamického pohledu je narcismus často vnímán jako obrana. Heinz Kohut (1977) jej popisuje jako způsob, jak chránit nestabilní já, které v dětství nezažilo dostatek empatie, zrcadlení a podpory od primárních pečovatelů. Dítě, které si zvykne čerpat pocit vlastní hodnoty skrze výkon nebo obdiv okolí, si může postupně vytvořit grandiózní představu o sobě (jakési náhradní self, jež překrývá hlubší pocity nedostačivosti a prázdnoty). Tento způsob fungování se časem upevňuje a stává se hlavním vzorcem, jak zvládat vztahy i každodenní výzvy.
Jenže co když tenhle mechanismus časem přestane fungovat? Co se stane, když s věkem ubývá sil, uznání už nepřichází jako dřív a staré strategie přestávají přinášet úlevu? Místo vnitřního klidu může nastoupit úzkost, smutek nebo také silné výbuchy hněvu a nepřátelství vůči druhým. Domnívám se, že právě v těchto chvílích se může ukazovat i něco víc, a sice určitá křehkost a nedostatek schopnosti zrale pečovat o sebe a své základní potřeby.
Mít soucit ovšem neznamená zavírat oči před zraňujícím chováním nebo jej omlouvat. Soucit není slabost, naivita ani slepé přijetí. Naopak, vyžaduje jasně vymezené hranice a schopnost chránit sebe sama (jak emočně, tak fyzicky). Jde o vědomí, že za arogancí a zraňujícími útoky se může skrývat nejistota, kterou lze jen obtížně regulovat a sdělovat druhým.
Právě obtížná regulace emocí je jedním z důvodů, proč vztahy osob s narcistickou poruchou osobnosti bývají chaotické, nezralé, bouřlivé a těžko udržitelné (Kernberg, 1984). Nahlédnutí této dynamiky nám může pomoci opustit představu o „nezničitelném narcisovi“. Pod nekompromisní fasádou se někdy skrývá hluboká obava z odmítnutí, pocity studu nebo nenaplněná touha po přijetí.
Pokud přistoupíme na myšlenku porozumění, mohlo by být užitečné:
Nastavit jasné limity v komunikaci a nenechat se zneužívat.
Nepřebírat odpovědnost za jejich jednání ani za projekci pocitů závisti a viny.
Vidět citlivost, ale neomlouvat destruktivní projevy.
Naučit se pevně říkat „ne“ a být si vědom obecně platných pravidel (např. v práci).
Být stručný a jasný v komunikaci (zbytečně se dlouze neomlouvat ani vše dopodrobna nevysvětlovat).
V případě nutnosti (a možnosti) ze vztahu po/odstoupit a najít pevné zázemí.
Lidé s touto osobnostní výbavou nezřídka působí dojmem, že žádnou oporu nepotřebují, za touto maskou se však může skrývat člověk, který má hrůzu z odmítnutí, celý život hledá uznání a jehož „nádoba“ sebepřijetí a sebeocenění jako by nešla nikdy naplnit.
Stejně důležité je odlišit narcistické rysy, které mohou být do určité míry reflektovány a změněny, od narcistické poruchy osobnosti (tu lze charakterizovat pevnějšími a hlubšími vzorci fungování).
Uvažuji proto tím směrem, že otázka soucitu souvisí především s uvědoměním, že podobné jednání má své hluboké kořeny i důsledky. Naším úkolem není kohokoliv měnit, ale chránit sebe a jednat s vědomím vlastní hodnoty a respektu.
Literatura:
Ako vzniká narcizmus a ako vyzerá terapia, ktorá môže pomôcť (podcast Ľudskosť).
Kernberg, O. F. (1984). Severe Personality Disorders: Psychotherapeutic Strategies. New Haven: Yale University Press.
Kohut, H. (1977). The Restoration of the Self. New York: International Universities Press.
