Článek
Narcismus. Slovo, které v posledních letech slýcháme stále častěji. Mluví se o narcistních partnerech, šéfech i politicích. Lidé s narcistními rysy nebo přímo narcistickou poruchou osobnosti bývají mnohdy popisováni jako arogantní, manipulativní, toxičtí, chladní a emocionálně nedostupní. Není jednoduché s nimi vycházet, jelikož umí být zraňující, útoční a většinou reagují kritikou nebo devalvací druhých, obzvláště když se cítí ohroženi.
Ale co když se dnes na vše zkusíme podívat odlišněji? Je možné chápat jejich chování a přitom se před ním chránit? Dá se na člověka s touto poruchou osobnosti (nebo jejími rysy) pohlížet s pochopením? Je vůbec možné soucítit s někým, kdo nám neustále hází klacky pod nohy?
Odpověď není jednoduchá, ani černobílá. Při jejím hledání jsem se inspiroval poslechem slovenského podcastu Ľudskosť, kde bylo hlavním tématem vznik narcismu a právě otázka soucitu. Tento pořad mi pomohl znovu oživit dávné úvahy, které by se daly shrnout do tvrzení, že i přes tvrdou skořápku a obtížně snesitelné chování se za maskou narcistických osobností běžně skrývají hlubší vrstvy, které stojí za prozkoumání.
Tentokrát zde budu hovořit o osobní zkušenosti, nikoliv terapeutické. Měl jsem příležitost hned v několika blízkých vztazích s touto dynamikou zažít, jak nesmírně těžké může být udržet si zdravý odstup, zachovat si vlídnost a přitom neztratit sebe sama.
Znám ten pocit, kdy si říkáte, že někomu zřejmě nikdy jen tak neporozumíte. A přesto, s odstupem času a zkušeností, jsem začal přemýšlet trochu jinak. Lidé s touto osobnostní výbavou nemusí být apriori „zlí“ (pozor nezaměňovat za osoby s antisociálními rysy neboli za tzv. disociální poruchu, která je čistě predátorská), což je představa, která by nám mohla přijít jako úlevná a jasná. Jejich chování bývá výsledkem hlubokých nejistot, nenaplněných potřeb z dětství a strachů, které maskují za arogantní a dominantní chování. U overt narcismu, tedy extrovertního a grandiózního typu narcismu, kterému se ve svém článku věnuji, bývá tato dynamika velmi výrazná (přehnané sebevědomí, neustálá potřeba obdivu a zjevná dominance zakrývají hluboké pocity nejistoty a studu).
Z psychodynamického pohledu je narcismus často vnímán jako obranný mechanismus. Heinz Kohut (1977) popisuje narcismus jako způsob, jak chránit křehké já, které v dětství nezažilo dostatek empatie, zrcadlení a podpory od primárních pečovatelů. Dítě, které se naučí spoléhat na obdiv nebo výkon jako náhradní zdroj hodnoty, si může vytvořit grandiózní self, které zakrývá jeho pocity prázdnoty a nedostačivosti. Tento vzorec se postupem času zpevňuje a stává se klíčovým způsobem, jak zvládat vztahy a životní výzvy.
Jenže, co se stane, když těmto lidem přestane fungovat to, na co spoléhali celý život? Co když s postupujícím věkem ubývá energie a přestává proudit obdiv, na který byli zvyklí? Místo vnitřního klidu přicházejí úzkosti, deprese nebo výbuchy vzteku a nenávisti vůči ostatním. Tyto momenty ukazují, jak křehká jejich psychika ve skutečnosti je a mohou manifestovat nedostatek schopnosti zrale pečovat o sebe a své bazální potřeby (spojený s tvrdostí vůči sobě samým). A právě zde se možná otevírá malá skulinka pro soucit.
Mít soucit s narcistickou osobností však neznamená zavírat oči před zraňujícím chováním nebo jej omlouvat. Soucit není slabost ani slepé přijetí. Naopak, vyžaduje jasně vymezené hranice a schopnost chránit sami sebe, a to jak emocionálně, tak i fyzicky. Je to vědomí, že za arogancí a zraňujícími útoky se může skrývat zranitelnost, kterou sami dotyční neumí jakkoli regulovat ani komunikovat.
Právě absence regulace emocí je jedním z důvodů, proč jejich vztahy bývají chaotické, nezralé, bouřlivé a těžko udržitelné (Kernberg, 1984). Pochopení této dynamiky nám může pomoci zbavit se představy o „nezničitelném narcistovi“, kterému nelze nijak pomoci. Pod tvrdou skořápkou lze objevit skrytou a hlubokou obavu z odmítnutí, pocity studu nebo nenaplněné touhy po přijetí. To ale opět neznamená, že bychom se měli nechat zraňovat. Soucit znamená porozumět, ale neztratit přitom své já. Znamená nahlédnout za masku a přitom zůstat pevní a ochránit své hranice.
Pokud přistoupit k myšlenkám o pochopení, může být důležité:
Nastavit jasné limity v komunikaci a nenechat se zneužít.
Nepřebírat odpovědnost za jejich chování a projekci pocitů viny.
Vidět zranitelnost, ale neomlouvat destruktivní jednání.
Naučit se pevně říkat „ne“ a být si vědom obecně daných pravidel (např. v práci).
Být stručný a jasný v komunikaci (zbytečně se zdlouhavě neomlouvat a vše dopodrobna nevysvětlovat).
V případě nutnosti (a možnosti) ze vztahu po/odstoupit a najít pevné zázemí.
Lidé s narcistními rysy působí, že nepotřebují žádnou pomoc. Ale za touto fasádou se může schovávat člověk, který má hrůzu z odmítnutí, celý život hledá uznání a jeho „nádoba“ sebepřijetí a sebeocenění se zdá být zcela nenaplnitelná.
Mít soucit s narcistou znamená chápat, že jejich chování má své hluboké kořeny, ale zároveň si být vědom toho, že zodpovědnost za svůj život nesou pouze oni sami. Náš úkol není je změnit, ale chránit sebe a jednat s vědomím vlastní hodnoty a respektu.
Literatura:
Ako vzniká narcizmus a ako vyzerá terapia, ktorá môže pomôcť (podcast Ľudskosť).
Kernberg, O. F. (1984). Severe Personality Disorders: Psychotherapeutic Strategies. New Haven: Yale University Press.
Kohut, H. (1977). The Restoration of the Self. New York: International Universities Press.
