Článek
Narcismus, slovo, které v posledních letech slýcháme stále častěji. Mluví se o narcistních partnerech, šéfech i politicích. Lidé s narcistními rysy nebo přímo narcistickou poruchou osobnosti bývají mnohdy popisováni jako arogantní, manipulativní, toxičtí, chladní a emočně nedostupní. Není jednoduché s nimi vycházet, jelikož umí být zraňující, útoční a většinou reagují kritikou nebo devalvací druhých, obzvláště když se cítí ohroženi…
Co když se dnes ale na vše zkusíme podívat jinak? Je možné jejich jednání pochopit a přitom se před ním chránit? Dá se na člověka s touto poruchou (nebo jejími rysy) pohlížet s porozuměním? Je vůbec možné soucítit s někým, kdo nám neustále hází klacky pod nohy?
Odpověď nebude jednoduchá, ani černobílá. Při jejím hledání jsem se inspiroval poslechem slovenského podcastu Ľudskosť, kde bylo hlavním tématem vznik narcismu a právě otázka soucitu. Tento pořad mi pomohl znovu oživit dávné úvahy, které by se daly shrnout do tvrzení, že i přes tvrdou skořápku a obtížně snesitelné chování se za fasádou narcistických osobností běžně skrývají hlubší vrstvy, které stojí za prozkoumání.
Tentokrát zde budu hovořit primárně o osobní zkušenosti, nikoliv terapeutické. Měl jsem příležitost hned v několika blízkých vztazích s touto dynamikou zažít, jak nesmírně těžké může být udržet si zdravý odstup, zachovat si vlídnost a přitom neztratit sebe sama.
Znám ten pocit, kdy si říkáte, že někomu zřejmě nikdy jen tak neporozumíte a přesto, s odstupem času a zkušeností, jsem své úvahy přehodnotil. Lidé s touto osobnostní výbavou nemusí být a priori „zlí“ (pozor nezaměňovat za tzv. disociální poruchu, která je čistě predátorská), což je představa, která by mohla působit úlevně. Jejich interakce bývají výsledkem hlubokých nejistot, nenaplněných potřeb z dětství a strachů, které se skrývají za arogantním a dominantním chováním. To lze spatřit zejména u tzv. overt narcismu, tedy extrovertního a grandiózního typu, kterému se ve svém textu věnuji, kde přehnané sebevědomí, neustálá potřeba obdivu a zjevná dominance zakrývají pocity nedůvěry a studu.
Z psychodynamického pohledu je narcismus často vnímán jako obrana. Heinz Kohut (1977) jej popisuje jako způsob, jak chránit křehké já, které v dětství nezažilo dostatek empatie, zrcadlení a podpory od primárních pečovatelů. Dítě, které si zvykne čerpat pocit vlastní hodnoty skrze výkon nebo obdiv okolí, si může postupně vytvořit grandiózní představu o sobě (jakési náhradní self, jež překrývá vnitřní pocity nedostačivosti a prázdnoty). Tento způsob fungování se časem upevňuje a stává se hlavním vzorcem, jak zvládat vztahy i každodenní výzvy.
Jenže co když tenhle mechanismus časem přestane fungovat? Co se stane, když s věkem ubývá sil, uznání už nepřichází jako dřív a staré strategie přestávají přinášet úlevu? Místo vnitřního klidu může nastoupit úzkost, smutek nebo také silné výbuchy hněvu a nepřátelství vůči druhým. Tyto momenty ukazují, jak křehká jejich psychika ve skutečnosti bývá. Zároveň mohou odhalovat nedostatek schopnosti zrale pečovat o sebe a své základní potřeby a právě zde se možná otevírá skulinka pro soucit.
Mít soucit však neznamená zavírat oči před zraňujícím chováním nebo jej omlouvat. Soucit není slabost ani slepé přijetí. Naopak, vyžaduje jasně vymezené hranice a schopnost chránit sami sebe, a to jak emočně, tak i fyzicky. Je to vědomí, že za arogancí a zraňujícími útoky se může skrývat zranitelnost, kterou sami dotyční neumí jakkoli regulovat ani komunikovat.
Právě absence regulace emocí je jedním z důvodů, proč jejich vztahy bývají chaotické, nezralé, bouřlivé a těžko udržitelné (Kernberg, 1984). Nahlédnutí této dynamiky nám může pomoci zbavit se představy o „nezničitelném narcistovi“, kterému nelze nijak pomoci. Pod tvrdou skořápkou lze někdy objevit skrytou a hlubokou obavu z odmítnutí, pocity studu nebo nenaplněné touhy po přijetí. To ovšem neznamená, že bychom se měli nechat zraňovat. Soucit znamená vidět více vrstev, ale neztratit přitom své já, zahlédnout masku a přitom zůstat pevní a ochránit své hranice.
Pokud přistoupíme k myšlenkám o pochopení, mohlo by být důležité:
Nastavit jasné limity v komunikaci a nenechat se zneužívat.
Nepřebírat odpovědnost za jejich chování a projekci pocitů závisti a viny.
Vidět zranitelnost, ale neomlouvat destruktivní jednání.
Naučit se pevně říkat „ne“ a být si vědom obecně daných pravidel (např. v práci).
Být stručný a jasný v komunikaci (zbytečně se zdlouhavě neomlouvat a vše dopodrobna nevysvětlovat).
V případě nutnosti (a možnosti) ze vztahu po/odstoupit a najít pevné zázemí.
Lidé s touto osobnostní výbavou často působí, že nepotřebují žádnou pomoc, za touto fasádou se nicméně může schovávat člověk, který má hrůzu z odmítnutí, celý život hledá uznání a jeho „nádoba“ sebepřijetí a sebeocenění se zdá být zcela nenaplnitelná.
Stejně tak je zásadní odlišit rysy, které mohou být do určité míry reflektovány a změněny, od narcistické poruchy osobnosti (tu lze charakterizovat pevnějšími a hlubšími vzorci chování, které bohužel zřídka umožňují hlubší transformaci).
Uvažuji proto tím směrem, že otázka soucitu souvisí zejména s vhledem, že jejich chování má své hluboké kořeny a paralelně je třeba si být vědom toho, že zodpovědnost za svůj život nesou pouze oni sami. Náš úkol není je změnit, ale chránit sebe a jednat s vědomím vlastní hodnoty a respektu.
Literatura:
Ako vzniká narcizmus a ako vyzerá terapia, ktorá môže pomôcť (podcast Ľudskosť).
Kernberg, O. F. (1984). Severe Personality Disorders: Psychotherapeutic Strategies. New Haven: Yale University Press.
Kohut, H. (1977). The Restoration of the Self. New York: International Universities Press.
