Článek
Co mě fascinuje na psychoanalyticky orientované terapii?
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč prožíváte určité emoce nebo reagujete určitým způsobem? Anebo z jakého důvodu se některé vzorce chování ve vašem životě opakovaně vracejí, jako by nebyly vaše, ale přesto k vám neodmyslitelně patřily? Tyto otázky, zdánlivě jednoduché a přitom pronikavé, směřující k sebereflexi, jsou jádrem psychoanalyticky orientované terapie.
Jako psychoterapeut se s nimi setkávám znovu a znovu, s paradoxním pocitem, že nikdy nevedou k jediné odpovědi, ale vždy k dalšímu zamyšlení. Jsou jako spirála, která nás unáší hlouběji a hlouběji, i když cíl zůstává nejasný. Tento text je mým osobním zamyšlením nad terapií, která mě před mnoha lety zaujala svou neuchopitelností a hravostí – pohled, jenž vychází nejen z mého zájmu, ale i z terapeutického výcviku, který byl pro mě dobrodružstvím a cestou, která podnítila moji zvědavost.
V době, která upřednostňuje rychlá řešení, se psychodynamická terapie může jevit jako přežitek. Skutečně, vyžaduje čas, trpělivost a odvahu ponořit se do vrstev psychiky, které někdy vzdorují jakémukoli pokusu o pochopení. Na rozdíl od přístupů, které slibují okamžitou úlevu od symptomů, se tento směr zaměřuje především na to, co je skryté – na vrstvy, které obvykle zůstávají neviditelné.
Myšlenka nevědomí je základním pilířem tohoto směru. Sigmund Freud, otec zakladatel, popsal nevědomí jako oblast mysli, která je našemu vědomí nepřístupná, a přesto nás utváří. Tento bazální koncept dále rozvíjejí mnohé postfreudiánské směry. Vědci, jako je Allan Schore, poukazují, že nevědomí není jen metaforou, ale má své kořeny v neurobiologii. Zkoumá, jak rané vztahy s našimi rodiči ovlivňují mozkové mechanismy, které formují emoční regulaci, zvládání stresu a vztahy v dospělosti. Implicitní paměť, která funguje mimo dosah našeho vědomí, uchovává hluboké emoční zážitky, jež ovlivňují naše rozhodování i dlouho poté, co jsme na ně „zapomněli“. Schoreho práce zároveň demonstruje, jak psychoanalytické koncepty nevědomí a vztahové vazby (attachment theory) nacházejí podporu v současných neurovědách a potvrzují jejich význam při formování psychiky a mezilidských vztahů.
Další bránu k nevědomí představují sny, symboly a obrazy, jež k nám přicházejí ve spánku. Freud nazval sny „královskou cestou“ k pochopení skrytých konfliktů, tužeb a obav. Tyto obrazy nejsou vnímány jako nahodilé, jsou projekcí toho, co vědomá mysl potlačuje nebo zpracovává. Mohou být stejně tak děsivé jako osvobozující, ale mnohdy nesou zprávu o něčem, co pozvolna čeká na své odhalení.
Psychodynamická terapie se však neomezuje pouze na interpretaci snů. Neopomíjí ani práci s odštěpenými částmi naší psýché, tichými pasažéry, které byly během života potlačeny nebo odmítnuty. Tyto části jsou neustále s námi a projevují se např. v projevech úzkosti, deprese či v destruktivních vzorcích chování. Terapie nabízí možnost pomalu a s opatrností tyto fragmenty zvědomovat, propojovat, porozumět jejich funkci a zkusit je začlenit do celku.
Zásadní roli v tomto procesu hraje notoricky známý léčebný faktor a sice vztah mezi terapeutem a klientem. Tato aliance, na oko prostá a současně nesmírně složitá, je polem, kde se odehrává nejvíce. Klient přenáší na terapeuta vzorce, které si osvojil ve svých vztazích, a terapeut by měl být dostatečně vnímavý, aby tyto vzorce rozpoznal a nabídl novou korektivní zkušenost. Donald Winnicott, jehož teorie „dost dobré matky“ rezonuje v psychodynamické praxi, definuje, jak může bezpečný prostor s jasnými hranicemi poskytnout stabilitu a podporu, která umožní klientovi zkoumat své nitro bez obav z odsouzení. Je třeba zdůraznit, že cílem není vytvořit „dokonalého“ jedince, ale spíše pomoci klientovi objevit jeho true self („pravé já“). Autentický život podle něj neznamená být bezchybný. Je to život, ve kterém stačí být „dost dobrý“, což platí nejen pro klienta, ale také pro terapeuta, který není neomylným odborníkem, ale především partnerem v procesu objevování. Terapeutická praxe se tak stává vzájemným setkáním dvou lidských bytostí, které společně zkoumají, jak žít smysluplnější, radostnější a autentičtější život.
Zajímavá je i práce s volnými asociacemi – spontánními myšlenkami, které klient sdílí, aniž by je cenzuroval. Tyto asociace, zpočátku limitované vnitřními obranami, se mohou stát klíčem k porozumění mnohým spodním proudům v psychice. Jakmile se podaří vytvořit „safe space“, kde se klient může cítit svobodně, otevírá se možnost k uvolnění. Tématicky zde navazuje Anna Freud ve své práci „Ego and the Mechanisms of Defense“, kde detailně rozebírá různé typy obran (vytěsnění, popření, projekci…) a v identifikaci těchto obranných mechanismů spatřuje prvním krok ke změně. Pochopení těchto mechanismů dovoluje klientovi lépe rozpoznat nevědomé vzorce, které mají vliv na jeho každodenní rozhodování.
Neméně podstatnou částí terapeutické práce je zaměření se na tzv. vnitřního kritika – psychický segment, který leckoho trýzní přehnanou sebekritikou. Tento internalizovaný hlas, spojený s hypertrofovaným superegem, bývá překážkou na dráze k stabilní sebeúctě a rovnováze. Zatímco v některých případech pomáhá udržovat morální integritu, může se snadno stát zdrojem destruktivních pocitů viny. Terapie se zaměřuje nikoliv na jeho zničení, ale na jeho odhalení a přetvoření v sílu, která podporuje růst a autonomii.
Psychodynamická terapie je tedy více než jen procesem léčení. Je návratem k tomu, co bylo zapomenuto, návratem k autentickému já, k možnosti být se sebou ve větším souladu. Takový pohled není univerzální pravdou, ale individuální zkušeností. A právě tato zkušenost, která nás nutí hledat a klást si nové otázky, je tím, co mě stále nepřestává fascinovat.
Literatura:
Freud, A. 1936. Ego and the Mechanisms of Defense. London: Hogarth Press.
Freud, S. 1900. The Interpretation of Dreams. London: Hogarth Press.
Freud, S. 1923. The Ego and the Id. In Standard Edition of the Complete Psychological Works of Sigmund Freud. London: Hogarth Press.
Lemma, A. 2016. Introduction to the Practice of Psychoanalytic Psychotherapy. Oxford: Wiley-Blackwell.
Schore, A. N. 2017. The Right Brain Implicit Self: A Central Mechanism of the Psychotherapy Change Process. In Unrepressed Unconscious, Implicit Memory, and Clinical Work. London: Routledge.
Winnicott, D. W. 1960. The Theory of the Parent-Infant Relationship. International Journal of Psychoanalysis.
