Článek
Obranné mechanismy a konkrétně ty, které souvisejí s fenoménem tzv. štěpení (anglicky splitting) a idealizace, patří k nejčastěji se vyskytujícím a nejvytrvalejším obranným strategiím psýché, jež používáme, aniž bychom si to vždy zcela uvědomovali.
Tento text vznikl jako klinická reflexe vnitřních procesů, které nám mohou „pomáhat“ přežít složitost vztahů i vlastních pocitů, a zároveň narušovat naši schopnost unést ambivalenci, vinu nebo hlubší vrstvy vztahové reality.
V psychoanalytickém pojetí jsou obranné mechanismy definovány jako primárně nevědomé strategie ega, které vznikají ve snaze zvládnout vnitřní konflikt mezi pudovými přáními, morálními požadavky superega a realitou, jež nastavuje hranice našich možností.
Anna Freud je již před více než osmdesáti lety převzala jako ústřední téma po svém otci, konkrétně ve své knize Das Ich und die Abwehrmechanismen (1936). Díky ní došlo k jejich systematickému popsání a rozdělení do jednotlivých vývojových úrovní, přičemž se snažila akcentovat, že obrany nejsou patologické samy o sobě, maladaptivními se stávají teprve za předpokladu, pakliže se fixují a nahrazují kontakt s realitou rigidním způsobem.
V terapii i běžném životě se s jejich projevy setkávám prakticky neustále a máloco odhaluje tolik o našem vnitřním světě jako způsob, kterým se bráníme tomu, co nelze bezprostředně zpracovat či zvědomit a čemu se snažíme za každou cenu vyhnout. Právě v těchto obranných manévrech se nejvýrazněji ukazuje, jak důmyslně (a přesto nevědomě) dokážeme klamat sami sebe.
Zmíněným štěpením označujeme takový způsob vnitřního zpracování reality, při němž psychika odděluje neslučitelné aspekty téže osoby, určité situace nebo vlastního vnímání. Místo snahy integrovat protichůdné vlastnosti (že někdo může být laskavý i zraňující) dochází k vnitřnímu rozkolu. Výsledkem bývá prožitek, v němž je druhý člověk buď zcela dobrý, nebo zcela špatný, málokdy obojí současně.
Mechanismus poprvé systematicky popsala rakousko-britská psychoanalytička Melanie Klein, která jej začala pozorovat u velmi malých dětí a později jej začlenila do své slavné teorie tzv. pozic, konkrétně paranoidně-schizoidní pozice, vývojově rané fáze, v níž dítě rozděluje objekty na dobré a zlé ve snaze se ochránit před úzkostí z vlastních destruktivních impulzů (Klein, 1946).
Idealizace, jako protipól devalvace, je v tomto kontextu jednou z forem štěpení. Objekt (terapeut, partner či jiná významná osoba) bývá nejprve viděn výlučně pozitivně, jako bezchybný, silný nebo ochraňující. Takové vnímání obyčejně vychází z hluboké potřeby bezpečí, může se ovšem také jednat o první signál, že psychika není schopna nést pocity ambivalence nebo nejistoty.
Vztah, který je idealizovaný (a tak tomu např. v partnerství bývá díky působení hormonů oxytocinu a fenylethylaminu standardně po celé měsíce až roky), je velmi zranitelný ve chvílích, kdy se druhý člověk zachová jinak, než odpovídá projekci partnera.
Tehdy se může objevit buď rychlé a nápadné, nebo naopak pozvolné a skryté přepínání do devalvace, v níž je ta samá osoba najednou nahlížena jako neschopná, necitlivá, selhávající, nudná nebo zbytečná. Tento přechod je charakteristický pro tzv. hraniční organizaci osobnosti (pozor, neplést s hraniční poruchou osobnosti), lze ho však v různé míře intenzity nalézt u každého, zvláště v emočně vypjatých obdobích (Kernberg, 1975).
Ve své terapeutické praxi se s tímto mechanismem setkávám zejména tam, kde se klienti pohybují mezi dvěma extrémy. Například milují a obdivují partnera v jedné fázi a v další jej začínají nenávidět a pohrdat jím (a sami se v těchto proměnách častokrát necítí dobře, ale nedokáží tento proces zastavit). V kontextu párové dynamiky za těmito výkyvy mnohdy stojí reálné či domnělé narušení hranic, pocity nevýznamnosti, přílišného závazku, neochota přijmout vlastní slabost či vinu, napětí mezi touhou po blízkosti a potřebou autonomie (která je pociťována jako ohrožení vlastní identity) aj.
Samostatnou kapitolou bývá působení třetích (nezřídka fantazijně zabarvených) vnějších objektů. Psychika si někdy začne vytvářet představu jiného člověka (nebo situace), která přináší úlevu od pocitů tlaku, nespokojenosti či stagnace. Nemusí přitom jít o skutečnou nevěru, často postačí samotná fantazie o alternativních a lákavých možnostech, jež dovolí unikat ze vztahového „sevření“. Třetí objekty mají dočasně ochrannou funkci, protože snižují úzkost a poskytují opojné zrcadlení i podporu, zároveň jsou rizikové, jelikož oslabují schopnost být s partnerem plně přítomen a vést s ním upřímný dialog. Jejich výskyt naznačuje, že ve vztahu existuje oblast, kterou nelze otevřeně sdílet, a proto se přesouvá do symbolické nebo fantazijní roviny (dají se navíc snadno zracionalizovat, že se nic neděje, že jde jen o kamarádku, kolegyni…).
Zajímavé je, že teprve tehdy, když se začneme přibližovat k integraci protikladů (tedy k tomu, že partner může být v něčem skvělý a v jiném směru nás naprosto zklamat), se dostavuje zvláštní druh smutku, který v terapii v podstatě vítám, protože značí posun. Jedná se o emoci, která zřejmě souvisí s koncem iluze, že existuje čisté dobro a čisté zlo, že někdo může být dokonalý, nebo že chyby druhého automaticky znamenají jeho nulovou hodnotu.
Sjednocování ambivalence nicméně nevzniká ze dne na den a její základy jsou podle mnoha psychoanalytických autorů nastaveny (jak jinak) v raném vztahovém vývoji. Tam, kde jsou primární pečující objekty stabilní, předvídatelné a dokáží opakovaně udržovat kontakt i po frustraci, kde se dítě učí, že vztah může pokračovat i navzdory negativním emocím, vzniká dovednost držet protiklady pohromadě.
Dojde-li k traumatizaci (leckdy i vlivem transgeneračního přenosu traumatu) nebo k selhávání této funkce (např. kvůli duševním obtížím pečujících osob), zůstává psychika závislá na mechanismech splittingu i v dospělosti. Terapie v takovém případě poskytuje nový rámec, v němž psychoterapeut unese rozporuplné pocity klienta, aniž by se hroutil, odešel nebo reagoval obranně. A právě v těchto okamžicích, které nepůsobí přes intelektuální rovinu, ale jsou hluboce emoční a vztahové, se může začít pozvolna měnit i způsob prožívání sebe a ostatních.
Z klinického hlediska je práce se štěpením a idealizací velmi náročná, protože vyžaduje, aby psychoterapeut nesklouzl do jedné z projekcí a nepopíral emoční realitu klienta. Terapie není o tom, že druhému jednoduše vysvětlíme, že jeho matka či otec byli lidé se svými limity, nebo že ho partner dostatečně nemiloval tak, jak by si přál, ale o tom, že vytváříme prostor, kde je možné pocity nesmiřitelnosti, nenávisti, bolesti a zmatku zažívat beze strachu z kritiky a opuštění. Až poté se dostavuje vnitřní pohyb, který může směřovat k návratu k celistvosti.
V klasickém párovém vztahu je situace diametrálně odlišná. Pokud po fázi idealizace začíná jeden z partnerů zažívat náhlé, nebo naopak pozvolné, ale nezastavitelné prosakování devalvace, které jej překvapuje, oslabuje, vyčerpává a nelze s ním společně pracovat (ani pojmenováním, ani náhledem), pak se často nejedná o pohyb směrem k integraci, ale spíše o známku, že se vztah stal jakousi dramatickou scénou, na níž se opakovaně přehrává neřešený vnitřní konflikt.
Předstupněm devalvace bývá proces odpojování od druhého, který může začít plíživě. Charakteristicky se projevuje tím, že odezva v různých vztahových sférách postupně slábne, mizí drobná gesta zájmu, zpětná vazba nebo podpora. Takové mikro změny je skoro nemožné zachytit, ale zpětně bývá patrné, že právě tyto signály tvoří začátek konce vzájemné vztahovosti. Deziluze, která po takové zkušenosti přichází, pak není způsobena jedním konkrétním zklamáním, ale spíše neviditelnou sérií opomenutí, nezájmu a ochlazení.
Jakmile se idealizace ve vztahu začne rozpadat (což je v pořádku), a místo ní nastupuje všudypřítomná, více či méně zjevná kritika (a relativizace všeho dobrého, co bylo společné), která se opakuje a nelze ji pojmenovat ani uchopit jako výzvu ke konstruktivní změně (což není v pořádku), přestává mít smysl setrvávat.
Jestliže se blízkost stále více vytrácí a pokusy o opravdový kontakt zůstávají nadále bez odezvy, je pravděpodobné, že se vztah uzavřel vůči dalšímu vývoji. Za takových podmínek je jedním z nejcitlivějších řešení společný prostor s respektem k sobě i k druhému opustit. Ne proto, že by bylo nutné vztah zcela zavrhnout, ale z důvodu, že už v něm není možné nadále růst. Uznat, že něco skončilo, bez potřeby druhého démonizovat, může být klidným krokem k vlastní komplexitě, která je méně o iluzích a více o snaze žít v pravdě vůči sobě (v Patočkovském duchu).
Poznámka na závěr: Děkuji, pokud jste článek dočetli až sem. Případný feedback si rád přečtu, i když na něj tentokrát pravděpodobně neodpovím (časově to aktuálně bohužel nezvládám).
Literatura:
Freud, A. (1936). Das Ich und die Abwehrmechanismen. Vienna: Internationaler Psychoanalytischer Verlag.
Kernberg, O. F. (1975). Borderline Conditions and Pathological Narcissism. New York: Jason Aronson.
Klein, M. (1946). Notes on Some Schizoid Mechanisms. The International Journal of Psychoanalysis.
McWilliams, N. (2011). Psychoanalytic Diagnosis: Understanding Personality Structure in the Clinical Process. New York: Guilford Press.
