Článek
Obranné mechanismy a konkrétně ty, které souvisejí s fenoménem tzv. štěpení (anglicky splitting) a idealizace, patří k nejčastěji se vyskytujícím a zároveň nejvytrvalejším obranným strategiím psýché, které používáme, aniž bychom si to vždy zcela uvědomovali.
Tento text vznikl jako klinická reflexe vnitřních procesů, které nám mohou „pomáhat“ přežít složitost vztahů i vlastních pocitů, a zároveň narušovat naši schopnost unést ambivalenci, vinu nebo hlubší vrstvy vztahové reality.
V psychoanalytickém pojetí jsou obranné mechanismy definovány jako primárně nevědomé strategie ega, které vznikají ve snaze zvládnout vnitřní konflikt, často mezi pudovými přáními, morálními požadavky superega a realitou, jež nastavuje hranice našich možností.
Anna Freud je již před více než osmdesáti lety převzala jako ústřední téma po svém otci, konkrétně ve své knize Das Ich und die Abwehrmechanismen (1936). Díky ní došlo k jejich systematickému popsání a rozdělení do jednotlivých vývojových úrovní, přičemž se snažila akcentovat, že obrany nejsou patologické samy o sobě, ale stávají se maladaptivními teprve za předpokladu, když se fixují a nahrazují kontakt s realitou rigidním způsobem.
V terapii i běžném životě se s jejich projevy setkávám prakticky neustále a máloco odhaluje tolik o našem vnitřním světě jako způsob, kterým se bráníme tomu, co nelze bezprostředně zpracovat či zvědomit a čemu se snažíme za každou cenu vyhnout. Právě v těchto obranných manévrech se někdy nejvýrazněji ukazuje, jak důmyslně (a přesto nevědomě) dokážeme klamat sami sebe.
Zmíněným štěpením označujeme takový způsob vnitřního zpracování reality, při němž psychika odděluje neslučitelné aspekty téže osoby, určité situace nebo vlastního vnímání. Místo snahy integrovat protikladné vlastnosti (například že někdo může být laskavý a zároveň zraňující) dochází k vnitřnímu rozkolu. Výsledkem bývá prožitek, v němž je druhý člověk buď zcela dobrý, nebo zcela špatný, málokdy však obojí současně.
Mechanismus poprvé systematicky popsala rakousko-britská psychoanalytička Melanie Klein, která jej začala pozorovat u velmi malých dětí a později jej začlenila do své slavné teorie tzv. pozic, konkrétně paranoidně-schizoidní pozice, vývojově rané fáze, v níž dítě rozděluje objekty na dobré a zlé ve snaze se ochránit před úzkostí z vlastních destruktivních impulzů (Klein, 1946).
Idealizace, jako protipól devalvace, je v tomto kontextu jednou z forem štěpení. Objekt (například terapeut, partner nebo rodič) bývá nejprve viděn výlučně pozitivně, jako bezchybný, silný nebo ochraňující. Takové vnímání často vychází z hluboké potřeby bezpečí, ale může se také jednat o první signál, že psychika není schopna nést pocity ambivalence nebo nejistoty.
Vztah, který je idealizovaný (a tak tomu např. v partnerství bývá i díky působení hormonu oxytocinu standardně po celé měsíce až roky), je velmi zranitelný ve chvílích, kdy se druhý člověk zachová jinak, než odpovídá projekci partnera.
Tehdy se může objevit rychlé a nápadné či naopak pozvolné a skryté přepínání do devalvace, v níž je ta samá osoba náhle vnímána jako neschopná, selhávající, nudná nebo zbytečná. Tento přechod bývá charakteristický pro tzv. hraniční organizaci osobnosti (pozor, neplést s hraniční poruchou osobnosti), ale lze ho v různé míře intenzity nalézt u každého z nás, zvláště v emočně vypjatých obdobích (Kernberg, 1975).
Ve své terapeutické praxi se s tímto mechanismem setkávám zejména tam, kde se klienti pohybují mezi dvěma extrémy. Například milují a obdivují partnera v jedné fázi a v další jej začínají nenávidět a pohrdat jím (a sami se v těchto proměnách častokrát necítí dobře, ale nedokáží tento proces zastavit). V kontextu párové dynamiky za těmito výkyvy někdy stojí nepřiznaný strach z opuštění, pocity nevýznamnosti, přílišného závazku, neochota přijmout vlastní slabost či vinu aj.
Zajímavé je, že teprve tehdy, když se začneme přibližovat k integraci protikladů (tedy k tomu, že člověk může být v něčem skvělý a v jiném směru nás naprosto zklamat), se dostavuje zvláštní druh smutku, který v terapii v podstatě vítám, protože značí posun. Jedná se o emoci, která zřejmě souvisí s koncem iluze, že existuje čisté dobro a čisté zlo, že někdo může být dokonalý, nebo že chyby druhého automaticky znamenají jeho nulovou hodnotu.
Schopnost sjednocovat ambivalenci však nevzniká ze dne na den a její základy jsou podle většiny psychoanalytických autorů nastaveny (jak jinak) v raném vztahovém vývoji. Tam, kde jsou primární pečující objekty stabilní, předvídatelné a dokáží opakovaně udržovat kontakt i po frustraci, kde se dítě učí, že vztah může pokračovat i navzdory negativním emocím, vzniká schopnost postupně držet protiklady pohromadě.
Pokud dojde k traumatizaci (někdy i vlivem transgeneračního přenosu traumatu) nebo k selhávání této funkce (například z důvodu duševních obtíží pečujících osob), zůstává psychika závislá na mechanismech splittingu i v dospělosti. Terapie pak může poskytnout nový rámec, v němž psychoterapeut unese rozporuplné pocity klienta, aniž by se hroutil, odešel nebo reagoval obranně. A právě v těchto okamžicích, které nepůsobí přes intelektuální rovinu, ale jsou hluboce emoční a vztahové, se může začít pozvolna měnit i způsob prožívání sebe a ostatních.
Z klinického hlediska je práce se štěpením a idealizací velmi náročná, protože vyžaduje, aby psychoterapeut nesklouzl do jedné z projekcí, ale zároveň nepopíral emoční realitu klienta. Terapie není o tom, že druhému jednoduše vysvětlíme, že jeho matka či otec byli lidé se svými limity, nebo že ho partner dostatečně nemiloval tak, jak by si přál, ale o tom, že vytváříme prostor, kde je možné pocity nesmiřitelnosti, nenávisti, bolesti a zmatku zažívat beze strachu z kritiky a opuštění. Až poté se obvykle dostaví vnitřní pohyb, který může směřovat k návratu k celistvosti.
V klasickém párovém vztahu může být situace diametrálně odlišná. Pokud po fázi idealizace začíná jeden z partnerů zažívat pozvolné, ale nezastavitelné prosakování devalvace, které jej překvapuje, oslabuje, vyčerpává a nelze s ním společně pracovat (ani pojmenováním, ani náhledem), pak se často nejedná o pohyb směrem k integraci, ale spíše o známku, že vztah se stal jakousi dramatickou scénou, na níž se opakovaně přehrává neřešený vnitřní konflikt.
Jakmile se idealizace ve vztahu začne pozvolna rozpadat (což je v pořádku), a místo ní nastupuje nevyřčená, ale všudypřítomná kritika, která se opakuje a nelze ji konstruktivně pojmenovat ani uchopit jako výzvu ke změně (což není v pořádku), přestává mít smysl dlouhodobě setrvávat.
Pokud se blízkost stále více vytrácí a pokusy o opravdový kontakt zůstávají bez odezvy může jít o známku toho, že se vztah uzavřel vůči dalšímu vývoji. Za takových podmínek může být důstojné společný prostor s respektem k sobě i k druhému opustit. Ne proto, že je nutné vztah zcela zavrhnout, ale proto, že už v něm není možné nadále růst. Uznat, že něco skončilo, bez potřeby druhého démonizovat, může být klidným krokem k vlastní komplexitě, která je méně o iluzích a více o snaze žít v pravdě (v Patočkovském duchu).
Poznámka na závěr: Děkuji, pokud jste článek dočetli až sem. Případný feedback si rád přečtu, i když na něj tentokrát pravděpodobně neodpovím (časově to aktuálně bohužel nezvládám).
Literatura:
Freud, A. (1936). Das Ich und die Abwehrmechanismen. Vienna: Internationaler Psychoanalytischer Verlag.
Kernberg, O. F. (1975). Borderline Conditions and Pathological Narcissism. New York: Jason Aronson.
Klein, M. (1946). Notes on Some Schizoid Mechanisms. The International Journal of Psychoanalysis
McWilliams, N. (2011). Psychoanalytic Diagnosis: Understanding Personality Structure in the Clinical Process. New York: Guilford Press.
