Článek
Začala v roce 1938 (probíhá dodnes) a sleduje životy mnoha stovek mužů od mládí až po stáří. Výzkum vycházel z poměrně dost homogenního vzorku (převážně studenti univerzit), což je dobré mít na paměti, přesto představuje jednu z nejpodrobnějších sond do lidského života, jaké kdy vznikly.
Studie se mimo jiné zaměřila na to, co ve skutečnosti rozhoduje o tom, zda člověk žije šťastný a naplněný život. Závěr, ke kterému po téměř sedmi dekádách dospěli, byl ne/překvapivě prostý.
Štěstí je láska. Tečka.
Ukázalo se, že podoba našich blízkých vztahů (s rodiči, partnery, přáteli i kolegy) předurčuje psychické i somatické zdraví velmi přesvědčivě a v mnoha ohledech spolehlivěji než některé tradiční ukazatele typu IQ, sociální status nebo kariérní úspěch.
Ti, kdo zažívali v dětství spolehlivý a předvídatelný kontakt (tedy prostředí podporující bezpečnou citovou vazbu neboli attachment) a později se dokázali vztahovat bez nadměrného strachu z blízkosti a bez potřeby mít druhé pod kontrolou, byli v padesáti (i v osmdesáti) letech zdravější, spokojenější a žili déle. Zdá se, že tato „super schopnost“ regulovaného vnitřního napojení jim umožnila lépe zvládat stres, méně propadat osamělosti (a snižovala i potřebu medikace).
Vaillant přitom nemluvil o romantické zamilovanosti, ale o něčem hlubším, o kapacitě ke vztahu (a to i ve chvílích, kdy se objevuje bolest a nesoulad), o „mature love“, která není transakční (něco za něco), ale vytváří prostor, v němž se s námi druhý může cítit dostatečně bezpečně.
Tady se to pak stává hodně zajímavé i z psychodynamického pohledu. Vaillantova studie totiž zahrnovala detailní analýzu obranných mechanismů ega, které definoval jako vývojovou osu od primitivních forem k těm zralejším.
Nezralé obrany (například fantazijní únik, projekce nebo acting out) krátkodobě chrání před bolestí ze zranění, ale zároveň narušují blízkost, protože více či méně nenápadně ohýbají realitu místo toho, aby ji unesly.
Naopak zralejší obrany (například humor, sublimace nebo anticipace) dovolují čelit skutečnosti beze ztráty integrity a právě ony tvoří psychickou základnu, z níž vyrůstá schopnost emočního napojení.
Člověk, který dokáže transformovat (či lépe řečeno integrovat) bolest bez popření, zdá se, umí současně zůstat ve vztahu a nezničit ho, když se věci začnou komplikovat.
Jinými slovy, všechno zřejmě stojí a padá s tím, jak umíme být ve vztazích s druhými, a zda se tomu chceme (případně máme kapacitu) učit, i když jsme třeba neměli ideální startovní podmínky.
Zní to skoro pateticky (zvlášť po výzkumu, který trvá tolik let), ale štěstí je zkrátka jen jiné jméno pro lásku (čti kvalitní vztahy). Tečka.
PS: Vaillant poznamenal v jednom nedávném rozhovoru, že když studie začínala, nikoho příliš nezajímaly teorie ohledně attachmentu ani empatie, a nakonec se ukázalo, že klíčem ke zdravému fungování na cestě k individuaci (jak by řekli kolegové z analytického rybníku) jsou vztahy, vztahy a zas jen vztahy.
Více najdete v původní vědecké publikaci pod tímto odkazem: https://www.duodecim.fi/xmedia/duo/pilli/duo99210×.pdf
