Článek
Dnes bych chtěl představit koncept mentalizace, který patří k nejvlivnějším tématům současné psychoanalytické psychoterapie.
Každý den se neustále snažíme pochopit, co se kolem nás děje. Co tím ten druhý myslel, proč se někdo zachoval tak, jak se zachoval, co cítíme my sami a proč nás něco zasáhlo víc, než bychom čekali. Za touhou porozumět sobě i druhým stojí dovednost zvaná mentalizace, kterou si většinou ani neuvědomujeme.
Mentalizace je schopnost přemýšlet o sobě i o druhých jako o někom, kdo má své myšlenky, emoce, touhy, přání a úmysly. Bez této kapacity bychom se ve svém prožívání ani ve světě kolem nás těžko vyznali.
Není však předem daná. Vyvíjí se postupně, v bezpečí prvních vztahů a její kvalita určuje, jak dobře dokážeme později zvládat své emoce i rozumět ostatním. Zároveň tvoří základní stavební kámen emoční regulace, udržování stabilního pocitu vlastní identity a umění orientovat se v mezilidských interakcích. Bez ní se vztahy snadno mění v chaos plný domněnek, projekcí a nedorozumění.
Danou teorii systematicky rozvinul britský psychoanalytik Peter Fonagy spolu se svými kolegy Mary Target, György Gergelym a Elliotem Juristem. Jejich práce navázala na vývojovou psychologii, teorii citové vazby, neurovědní přístupy i klasickou psychoanalýzu a vytvořila mezioborový rámec, který dnes ovlivňuje nejen terapii poruch osobnosti, ale i naše chápání lidské mysli obecně.
Peter Fonagy se k tomuto tématu někdy vyjadřuje s lehkostí, která odráží jeho dlouholetou klinickou praxi i typickou britskou sebeironii.
Ve svém edukačním videu na YouTube s názvem „Is It Hard to Mentalize?“ popisuje s nadsázkou situaci, kdy v noci řídí auto, je unavený, prší a jeho žena mu omylem špatně naviguje cestu. V tu chvíli se v něm cosi zlomí. Ztrácí schopnost uvažovat o jejích mentálních stavech, začne na ni být naštvaný, vnímá, že všechno je jen její vina, a v hlavě se mu honí myšlenky typu „proč my jsme se vůbec vzali“. Situaci najednou vnímá výhradně ze svého úhlu pohledu. V takových momentech, jak přiznává, se jeho mentalizace zcela zhroutí.
Zmíněná scéna může působit úsměvně, ale zároveň v sobě nese jednoduchý popis celé teorie. Každý z nás se někdy dostane do stavu, kdy už nevnímá druhého jako citlivou bytost, ale jen jako spouštěč vlastní bolesti. Kdy už nečteme záměry, ale hrozby. Kdy se vztah stává místem projekce, nikoli sdílení. Právě tehdy přicházíme o mentalizační kapacitu. A s ní o schopnost rozlišovat mezi vnějším a vnitřním, mezi realitou a představou, mezi druhým člověkem a vlastním zraněním.
Jak se ale tato schopnost vůbec vyvíjí? A proč ji v určitých chvílích ztrácíme?
Jak už víme, mentalizace není vrozená dovednost. Jde o psychickou kapacitu, která se postupně vytváří ve vztahu s druhým. Novorozenec nemá žádný stabilní sebeobraz, nemá mentální reprezentace druhých lidí ani diferencované vnitřní stavy. Má pouze tělesné impulzy a intenzivní, zatím nepojmenované emoce, jejichž význam je teprve zprostředkováván opakovanou interakcí s pečující osobou.
Gergely a Watson (1996) popsali tento raný vývojový proces jako sociální biofeedback. Dospělý citlivě zrcadlí afektivní stav dítěte, reguluje jeho intenzitu a pomáhá mu jej postupně chápat. Když například dítě pláče a rodič jej vezme do náručí, ztiší hlas a empaticky pojmenuje to, co se pravděpodobně děje, dochází k první zkušenosti s označením vnitřního stavu. Dítě se učí, že na jeho emoci záleží, že je možné o ní uvažovat a sdílet ji. Výraz v tváři rodiče přitom neříká „já jsem zoufalý“, ale „ty jsi zoufalý a já to vidím“. Právě v těchto opakovaných mikrosituacích vzniká schopnost nahlížet na vlastní psychické stavy s odstupem.
Fonagy a Target (1997) tento mechanismus označili jako vznik reflexivní funkce. Jedinec se učí chápat, že jeho duševní procesy jsou pouze interpretací, a nikoli přímým odrazem reality. Tento vývoj je zásadně ovlivněn kvalitou citové vazby. Dítě, které opakovaně zažívá citlivé naladění ze strany pečující osoby, si postupně vytváří bezpečnou, někdy označovanou také jako jistou vazbu a rozvíjí schopnost rozumět sobě i druhým (jakožto myslícím a cítícím bytostem).
Naproti tomu tam, kde je vztah s pečující osobou nepředvídatelný, zanedbávající, chaotický nebo traumatizující, bývá vývoj této schopnosti oslabený nebo dezorganizovaný.
Ani dospělí však nejsou imunní vůči dočasné ztrátě mentalizace. V náročných situacích, pod tlakem silných emocí, nebo ve vztazích, které aktivují stará zranění, může tato kapacita snadno zkolabovat (začneme druhého spíše obviňovat než chápat, vlastní pocity nás zahlcují a kontakt ztrácí hloubku a autenticitu).
Fonagy a Target (1996) popsali v této souvislosti tři tzv. prementalizační módy. Jde o vývojově rané stavy psýché, do kterých se můžeme regresivně propadnout, když se cítíme ohroženi nebo emočně přetíženi.
Prvním z nich je psychická ekvivalence. V tomto stavu se vnitřní prožitek zcela ztotožňuje s realitou. Pokud se cítím odmítnutý, pak mě druhý skutečně odmítá. Pokud mám strach, pak je svět nebezpečný. Chybí prostor pro jakékoliv alternativní výklady nebo relativizaci. Vnitřní svět je považován za věrné zrcadlo světa vnějšího.
Druhý způsob uvažování označujeme jako teleologické myšlení. Mentální stavy jsou zde považovány za skutečné pouze tehdy, pokud se nějak projeví navenek. Pokud druhý člověk neprojeví lásku konkrétním gestem, samotná slova nemají váhu. Tento způsob myšlení se často objevuje u malých dětí, ale může se aktivovat i u dospělých v emočně rozkolísaných stavech.
Třetí mód bývá označován jako „pretend mode“, někdy překládán jako předstíraný. Člověk si v něm uvědomuje existenci mentálních stavů, ale ty nejsou propojeny s realitou. Emoce se sice pojmenovávají, ale zůstávají nepociťované. Mysl tak funguje jakoby jen navenek (bez skutečného vnitřního prožitku nebo emočního zakotvení). Vzniká dojem falešného, povrchního fungování, které postrádá opravdovost.
Tyto módy jsou v dětství normální součástí vývoje. Problém nastává tehdy, když se vývoj mentalizace zastaví nebo naruší. Pokud dítě nemá dostatek zkušeností s tím, že jsou jeho vnitřní stavy rozpoznávány, pojmenovávány a sdíleny, zůstává jeho schopnost chápat sebe i druhé omezená. V dospělosti se pak tyto prementalizační módy mohou opět aktivovat v blízkých vztazích, při konfliktu, pod tlakem nebo v období vnitřní nejistoty.
Právě tyto mechanismy sehrávají důležitou roli například u osob s hraniční organizací osobnosti.
Fonagy a Bateman (2012) popisují, že tito lidé často vyrůstali v prostředí s dezorganizovanou nebo traumatickou citovou vazbou, kde nebyl prostor pro dostatečné rozvíjení reflexivní kapacity. Jejich vztahy pak bývají emočně nestabilní, černobílé a plné vnitřního zmatku. Ne proto, že by nechtěli chápat druhé, ale protože jim k tomu často chybí potřebné psychické nástroje.
A přesto i v těchto případech zůstává naděje. Mentalizace je sice křehká, ale není nenávratně ztracená. Lze ji obnovovat. A právě v tom spočívá síla psychoterapeutického procesu.
Fonagy a kolegové hovoří o tzv. epistemické důvěře, tedy o schopnosti věřit, že to, co přichází zvenku, může být bezpečné a použitelné pro naši mysl (Fonagy a Allison, 2014). Tato důvěra je v případě vývojového traumatu často zásadně narušena. V psychoterapii se však může znovu postupně rodit. Pomalu, skrze opakované zkušenosti sdíleného, zvědavého zkoumání vnitřních stavů, které už nejsou hrozbou, ale tématem.
Zde se ukazuje jeden z potenciálně nejvýznamnějších přínosů dlouhodobé psychoterapie (je-li efektivní). Ve vztahu, který je opakovaně dostatečně bezpečný, vnímavý a zároveň diferencovaný, se může znovu tvořit něco, co nebylo kdysi příliš rozvinuto. Existuje tak možnost nahlédnout na vlastní „zmatek“ z odstupu. Možnost rozlišit, co je moje a co je druhého.
Fonagy jednou napsal, že smyslem psychoterapie není vytvářet falešnou jistotu, ale obnovovat kapacitu myslet o sobě i o druhých právě tehdy, když se vše začíná destabilizovat (Fonagy, 2002). A to je zřejmě to nejcennější, co nám tato teorie může nabídnout.
Literatura:
Bateman, A. W. & Fonagy, P. (2012). Handbook of Mentalizing in Mental Health Practice. American Psychiatric Publishing.
Fonagy, P., Gergely, G., Jurist, E. L. & Target, M. (2002). Affect Regulation, Mentalization, and the Development of the Self. New York: Other Press.
Fonagy, P. & Allison, E. (2014). The role of mentalizing and epistemic trust in the therapeutic relationship. In Bateman, A. W. & Fonagy, P. (Eds.), Handbook of Mentalizing in Mental Health Practice. American Psychiatric Publishing.
Fonagy, P. & Target, M. (1997). Attachment and reflective function: Their role in self-organization. Development and Psychopathology.
Gergely, G. & Watson, J. S. (1996). The social biofeedback theory of parental affect-mirroring. International Journal of Psychoanalysis.
Target, M. & Fonagy, P. (1996). Playing with reality: I. Theory of mind and the normal development of psychic reality. International Journal of Psychoanalysis.
