Článek
Ve zkratce z ní zhruba vyplývá, že se u zkoumaných oproti kontrolním skupinám objevovaly mnohem větší potíže především ve chvílích, kdy byli zahlceni emocemi. Hůř pak kontrolovali své jednání a zároveň měli omezenější repertoár způsobů, jak se „zklidnit“ a svůj vnitřní stav ustát.
To docela dobře zapadá do pohledu na psychoaktivní látky nejen jako na zdroj problému, ale také jako na způsob jeho řešení (ve smyslu copingových mechanismů). Ty pak mohou postupně získat důležitou funkci v regulaci vlastního prožívání, například při zvládání nervozity, smutku, vzteku nebo pocitů prázdnoty (skoro každý imho známe „dej si panáka na uklidnění“).
Při léčbě pak pochopitelně nestačí jednoduše odstranit problémovou látku, ale je potřeba hledat a rozvíjet jiné způsoby, jak tyto stavy zpracovat.
Faktorů je samozřejmě mnohem víc, ale přijde mi to jako celkem logický úhel pohledu.
Poslední dodatek (aneb hypotéza z object relations). Dostatečně dobrý terapeutický vztah (s jasnými hranicemi) může pozvolna poskytovat část regulace zvenčí, než se něco z této vztahové zkušenosti postupně zvnitřní.
Přímý odkaz na studii:
