Článek
Ti z vás, kteří si vzpomínají na film Wall Street, si možná vybaví scénu, v níž kolega Charlieho Sheena hovoří o tom, jaký je Gordon Gekko (Michael Douglas) finanční génius. Říká: „Gekko, to je frajer, 30 sekund po výbuchu Challengeru už prodával akcie NASA, aby je později koupil levně zpět.“ Film je z roku 1985, takže již tenkrát bylo shortování akcií běžnou záležitostí. Co znamená shortování a jak funguje princip shortů, si přiblížíme na následujících řádcích.
Synonyma pro shortování jsou short prodej, jít na short, krátký prodej, prodat něco na krátko. Jedná se o prodej aktiv, většinou akcií, které jsou vypůjčeny od třetí strany, s úmyslem koupit takováto identická aktiva později zpět a vrátit je věřiteli. Shortující doufá, že bude profitovat na poklesu hodnoty aktiv v době mezi prodejem a nákupem, tzn., že zaplatí méně za nákup, než získal prostředků z prodeje. Pochopitelně pokud cena „zashortovaných“ aktiv poroste, bude shortující prodělávat. Se shortováním souvisí poplatky, a to poplatky za vypůjčení cenných papírů, a u akcií musí platit dividendu shortující. Je důležité si tyto závazky uvědomovat. Co se týče poplatků za vypůjčení, ty se liší podle brokera, co se týče dividend, ta je placena shortujícím vždy. Proč? Jelikož ten, kdo akcii zapůjčí, má nárok na dividendu, nicméně stejný nárok na vyplacení dividendy má i subjekt, který od shortujícího akcie koupil. Ergo, dividenda je vyplacena koncovému majiteli akcií, a věřiteli musí dividendy vyplatit shortující. Z toho vyplývá, že než se rozhodnete zashortovat nějakou akcii, je vhodné zjistit, kdy bude rozhodné datum pro vyplacení dividendy, a počítat s tím už dopředu. "Opakem short pozice je long pozice, tedy spekulace na vzestup, což je klasický nákup cenných papírů a pozdější prodej. U shortů je tomu tedy přesně opačně, prodám něco, co nemám, a později to koupím zpět. Pro investora je to možná komplikované, ale v praxi stejně jednoduché jako otevřít long pozici. Zkrátka, pokud chci otevřít short pozici neboli prodat něco nakrátko, zadám prodejní příkaz, aniž bych danou akcii vlastnil, a broker se o zbytek postará. Většinou má broker k dispozici zásoby akcií, a tedy prodej (tím pádem vypůjčení) proběhne během vteřin. Když se shortující rozhodne uzavřít short pozici, jednoduše nakoupí ekvivalentní cenné papíry a vrátí je věřiteli. Princip je založen na tom, že jednotlivé cenné papíry daného druhu a typu jsou stejné. Podobně když si půjčíte 10 korun, pak není nutné vracet přesně onu vypůjčenou desetikorunovou minci. Jak již bylo řečeno, cenné papíry vám půjčí broker, který většinou drží cenné papíry pro jiné investory, majitele cenných papírů. Broker cenné papíry může půjčit, ale původnímu majiteli samozřejmě zůstávají veškerá práva. Majiteli cenných papírů, jehož akcie byly brokerem půjčeny další osobě za účelem shortů, může kdykoli cenné papíry prodat, jelikož broker má většinou větší počet takovýchto pozic a může je mezi sebou transferovat.
Situace, kdy shortující uzavírá krátkou pozici, se nazývá „short covering“. Jakmile shortující nakoupí ekvivalentní cenné papíry, vlastní stejný počet papírů, který předtím prodal, tedy pozice je uzavřena. Pak je vrátí věřiteli, což opět provádí automaticky broker. Příklad shortů: Investor se domnívá, že akcie X je předražena, a předpokládá, že její cena bude klesat. Momentálně se akcie X obchoduje na úrovni 50 USD a broker umožňuje jejich vypůjčení. Investor tedy prodá např. 100 akcií za 50 USD a vyinkasuje 5000 USD. Na účtu mu přibude 5 tis. dolarů a minus 100 akcií X. Pokud cena akcie bude klesat, např. na 40 USD, investor může akcie nakoupit za 4000 USD, a nechat si 1000 USD zisku (mínus poplatky). Pokud naopak cena akcie X poroste např. na 60 USD, pak k uzavření shortů bude třeba utratit 6000 USD, což znamená ztrátu 1000 USD.
Jelikož cena akcie může růst do nekonečna, je teoretická ztráta ze short pozice neomezená. Naopak u long pozice (klasický nákup akcie) je ztráta omezena na 100 %, např. když firma zkrachuje. Proto se doporučuje používat stopní příkazy, aby byla ztráta omezena. Zisk je na druhé straně u shortů omezen maximálně na 100 % - v momentě, kdy firma zkrachuje a cena spadne na nulu. V praxi to znamená, že pokud bude cena akcie u shortů narůstat, může investor dostat od brokera tzv. margin call, tj. výzvu k poslání více peněz, aby mohl pozici nechat otevřenou, jinak bude obchod uzavřen.
MECHANISMUS SHORTOVÁNÍ BOD PO BODU
1) Investor instruuje svého brokera, aby prodal akcie, a peníze z prodeje jsou připsány na účet investora u brokera. Z těchto prostředku mohou plynout úroky, jsou ovšem nestažitelné. jelikož prostředky připsané na účtu z prodeje nakrátko budou muset být v určitém momentu v budoucnosti použity na nákup oněch prodaných akcií.
2) Po prodeji má investor 3 dny na to. aby si akcie vypůjčil. V praxi se toto kritérium zpřísnilo, a nyní musí investor již předem mít zajištěno vypůjčení cenných papíru a pak teprve muže prodej nakrátko uskutečnit. Investor musí mít na účtu dostatek prostředků, aby mohl akcie kdykoli nakoupit zpět. Pokud bude cenu akcie klesat, pak mu na nákup budou stačit prostředky, které získal z prodeje. Nicméně pokud cena naopak poroste, bude muset k nákupu použít dodatečně vyžadované prostředky.
3) Investor uzavře pozici, short covering. tzn. nakoupí předmětné akcie. Pokud nakupuje za nižší cenu, než prodal, potom má zisk, pokud uzavírá pozici za vyšší cenu. dosáhl ztráty.
4) Investor vrátí akcie věřiteli. V průběhu celé operace může zapůjčitel akcií žádat o vrácení, v takovém případě mu musí dlužník vyhovět a akcie vrátit. Tento mechanismus vypadá komplikovaně a časově náročně. V praxi však veškeré kroky podniká broker automaticky. To znamená, že broker investorovi říká, zda je akcii možné zashortovat, tedy zda má broker akcie k dispozici, anebo šije může promptně vypůjčit od jiného brokera. To je v podstatě jediné nutné učinit před samotným prodejem na short. Dále již stačí zadat prodejní příkaz, a ten se již činná stejně jako jakýkoli jiný příkaz.
Historie shortování
Některé teorie říkají, že metoda shortování byla objevena v roce 1609 holandským ob-chodníkem Isaacem Le Maire, podílníkem firmy Vereenigde Oostindische. V roce 1602 investoval 85 000 guldenů do této společnosti.
V roce 1609 firma Vereenigde nevyplácela dividendy a lodě této firmy byly pod konstantním ohrožením ze strany anglických lodí kvůli obchodnímu konfliktu mezi Británií a onou společností. Le Maire se rozhodl prodat svoje akcie a prodal více akcií, než vlastnil. Zúčastnění hovořili o aktu bezprecedentním, jehož důsledkem byla první regulace ze strany burz: zákaz shortování. Zákaz byl zrušen o několik let později.
Shortování bylo trnem v oku od poloviny osmnáctého století, kdy Británie opět shorty zakázala. Předpokládalo se, že shorty stály ve značné míře za poklesem trhu s tulipány v sedmnáctém století. Dalším významným příkladem short operace byl notoricky známý útok George Sorose na Bank of England při „černém úterý“ v roce 1992. Tehdy milionář Soros prodal nakrátko více než za 10 miliard dolarů britskou libru, čímž výrazně ovlivnil kurz libry. Proces Sorosovi transakce by vyžadoval důkladnější rozbor, jelikož se jednalo o situaci související s přijímáním ECU, (european currency unit).
Samotný termín „short“ se používá zhruba od poloviny devatenáctého století. Běžně přijímané vysvětlení termínu souvisí s pozicí investora, který dluží brokerovi akcie, je tzv. short vůči brokerovi, tzn., zeje v dlužnické pozici. Shortéři byli obviňováni z poklesu trhů v roce 1929, tzv. velkého krachu na burze, po němž následovala celosvětová recese. Regulační zásahy byly učiněny ve značné míře v roce 1929 a později v roce 1940. Výsledkem dění na trzích v roce 1929 bylo přijetí zákazu shortovat akcie bez tzv. upticku, tj. dokud akcie nemá následující kolaci vyšší než poslední dosažená, nelze prodat akcie nakrátko. Toto uptick pravidlo bylo platné do července 2007, kdy bylo odstraněno americkou Komisí pro cenné papíry (SEC). V roce 1940 regulátoři zakázali podílovým fondům shortové operace. Tento zákaz platil do roku 1997. V roce 1949 Alfred Jones založil neregulovaný fond, který investoval do akcií, zatímco jiné akcie shortoval, tudíž byl relativně zajištěn proti tržnímu riziku. Zajištění se anglicky řekne hedging, tehdy se zrodily hedgové fondy. Nicméně hedgové fondy v dnešním pojetí jsou ty nejrizikovější fondy, které mohou investovat a investují do široké škály instrumentů za účelem dosažení absolutního zisku, ať už jsou podmínky na trhu jakékoli.
Typické příklady masového short prodávání je možné nalézt v momentech bublin, jako byla technologická bublina na počátku tohoto sto-letí. V takovýchto periodách shortéři spekulují na korekci trhu. Jiným momentem je například schvalování léku farmaceutických firem, kdy mediální zájem před schválením žene cenu akcií vzhůru, zatímco shortéři otevírají short pozice a vydělají na poklesu přehnaných vzestupů. Negativní události, jako např. soudní pře, rovněž lákají shortéry k prodejům.
Restrikce shortů v roce 2008
V září roku 2008 bylo shortování v USA zakázáno americkou Komisí pro cenné papíry (SEC, a to na 799 společností z finančního sektoru. Prodeje nakrátko byly považovány za významného kontributora klesajícího trendu akcií. Zákaz trval 3 týdny, následně byl ještě několikrát prodlužován. Opatření to bylo patrně správné, v té době se akcie finančních firem opravdu téměř hroutily. Ve stejné době simultánní krok provedla Velká Británie, která zakázala shorty na 32 finančních firmách. Zákaz trval déle, až do začátku roku 2009. Austrálie 22. září dokonce zakázala prodeje nakrátko na všech kótovaných akciích. Postupně se přidávaly k zákazu prakticky všechny vyspělé trhy s tím, že uvolnění restrikce nebylo koordinováno, a trvalo tedy různě dlouho v jednotlivých zemích.
Tuto restrikci hodnotil později tehdejší šéf americké SEC Christopher Cox v rozhovoru pro Washington Post jako včasnou a velmi prospěšnou. Pokud by býval takový krok nebyl učiněn, nemuselo prý zbývat nic k zachraňování. V pozdějších měsících však názor poněkud změnil a prohlásil, že zákaz byl neproduktivní. Důsledky zákazu se prý budou vyhodnocovat ještě dlouhé roky, ovšem již teď se ukazuje, že ke stejnému kroku by současná SEC znovu nepřikročila.
Sledování zashortovanosti
Pro monitorování stavu zashortovaných akcií u dané firmy se používají dva ukazatele.
Short Interest - což je počet akcií prodaných nakrátko dělený počtem všech vydaných akcií danou společností. Většinou se vyjadřuje v procentech. Tzn. pokud short interest bude u nějaké akcie např. 25 procent, pak to znamená, že 25 procent všech vydaných akcií je v short pozici. Pokud má firma vydaných 10 mil. akcií a na short je prodáno 5 mil., pak short interest je 50 procent. Tento ukazatel je poměrně významný a má dva důležité aspekty. Zaprvé ukazuje, že mnoho investorů předpokládá nebo předpokládalo pokles akcie, zadruhé, čím větší je short interest, tím větší bude short covering. Tzn., když bude chtít většina investorů v short pozicích uzavřít své shorty, bude nucena nakupovat, a pokud se tak stane u společnosti s vysokým short interest, může dojít k rapidnímu nárůstu ceny akcie.
Dny potřebné k short cover (Days to cover) - tento ukazatel dělí počet akcií prodaných na short versus průměrný denní objem na dané akcii. Takže výsledkem je počet dní, které by byly nutné k tomu, aby veškeré zashortované akcie byly znovu nakoupeny. Opět platí, že pokud je ukazatel vysoký, znamená to v budoucnu silnou poptávku a potenciální růst ceny dané akcie.kaz.
