Agent Olda kádruje národ. Ufňukaný Klempíř neunesl pískot a udělal ze sebe oběť slunce a alkoholu

Když se vrcholný politik stane hromosvodem oprávněného lidového hněvu, má v zásadě dvě možnosti, jak na to zareagovat. Buď se chytne za nos, podívá se do zrcadla a zamyslí se nad tím, proč ho lidé v této zemi nemohou vystát. Nebo ukáže prstem na všechny okolo, svalí vinu na počasí a udělá ze sebe veřejně tu největší ublíženou oběť.

Ministr kultury Oto Klempíř si vybral tu druhou, nekonečně trapnější a mnohem nebezpečnější cestu. Páteční mezinárodní folklorní festival ve Strážnici měl být oslavou nádherných lidových tradic a naší kultury. Pan ministr tam ovšem ve vládní limuzíně přivezl tradici ryze vlastní a hluboce politickou. Typickou papalášskou aroganci, na kterou jsou svobodní občané v naší republice už silně alergičtí.

Ministr nakráčel s falešným úsměvem před obrovský dav, aby pronesl svou naučenou a vznešenou zdravici. Místo uctivého potlesku, na který je zvyklý od svých loajálních ministerských podřízených, ho ale přivítala tvrdá realita.

Bylo to masivní bučení, ohlušující pískot a nekompromisní pokřiky, které jasně vyjadřovaly, co si lidé myslí. Přímo na místě se Klempíř ještě marně snažil zachránit situaci a hrát roli cynického a nedotknutelného drsňáka. Mával rukama a do mikrofonu zoufale křičel, že mu vlastně vůbec nevadí, co si o něm to křičící publikum myslí.

Arogantně pak lidem vmetl přímo do tváře, že si na něj udělali povrchní názor z médií, čímž jen urazil jejich inteligenci. Korunu všemu nasadil slibem, že kultura bude mít vládní podporu, ať už lidé zkrátka chtějí, nebo nechtějí. Jenže tato falešná drsňácká maska panu ministrovi vydržela jen do chvíle, než v bezpečí dojel domů.

Jakmile sedl ke klávesnici a otevřel sociální sítě, z neohroženého státníka se rázem stala ublížená a ufňukaná hromádka neštěstí. Podle Klempíře totiž za jeho historické a epické vypískání pochopitelně nemohla jeho katastrofální práce. Mohlo za to nesnesitelné vedro a nadměrná konzumace alkoholu v hledišti.

S naprosto vážnou tváří na sítích napsal, že se od první vteřiny ocitl ve vyloženě nepřátelském prostředí. Své regulérní a naprosto zasloužené vypískání pak doslova označil za nerovnou bitvu, jakousi folk-férovku tři tisíce na jednoho. Tohle je přesně ta chvíle, kdy logika a elementární sebereflexe usedavě pláčou v temném koutě.

Dobře placený ministr, který má k dispozici veškerý mediální, vládní i mocenský aparát, si nepokrytě ztěžuje na nefér přesilu. A to jen a pouze proto, že se tři tisíce daňových poplatníků rozhodlo spontánně využít svou ústavní svobodu slova.

Klempíř však zašel ve svém internetovém rozhořčení ještě mnohem dál, čímž naplno odkryl svou pravou tvář. Návštěvníky strážnického festivalu, kteří se přijeli podívat na kroje, šmahem označil za lidi v zajetí buranství. Pojďme se na to takzvané buranství a sprostotu podívat detailní optikou samotného pana ministra.

Oto Klempíř totiž v současné Babišově vládě hrdě zastupuje hnutí Motoristé sobě. Tedy partaj, jejíž předseda a hlavní tváře si vybudovali celou svou kariéru na urážení oponentů a agresivním nálepkování každého, kdo má jiný názor. Když Motoristé s oblibou kádrují lidi a nadávají jim do méněcenných, je to prý to správné a odvážné vlastenectví.

Když ale lidé dají jasně najevo, že Motoristu nechtějí na pódiu poslouchat, je to rázem sprostota a buranství nejhrubšího zrna. Ještě absurdnější a mnohem smutnější ovšem je, když o morálce a slušnosti káže člověk s Klempířovou osobní historií. Bavíme se zde totiž o muži, kterého komunistická Státní bezpečnost prokazatelně evidovala jako agenta s krycím jménem Olda.

Ondřej Novotný ho nedávno před celým národem velmi trefně označil za estébáckou špínu a pana udavače. Když vám o slušném chování a kultivovanosti začne zničehonic kázat bývalý donašeč komunistické tajné policie, je to opravdu alarmující. Je to chvíle, kdy by se měl okamžitě rozbít každý dostupný měřič ironie v okruhu padesáti kilometrů.

Senátor Václav Láska to na sociálních sítích vzápětí shrnul s naprostou a chirurgickou přesností, která musela bolet. Lidé zkrátka nemají rádi estébáky, co udávali své nejbližší, a dávají mu to teď logicky a naprosto oprávněně sežrat.

To absolutně nejhorší, z čeho opravdu mrazí v zádech, ale přišlo až na samý závěr Klempířova internetového fňukání. Pan ministr se totiž veřejně, řečnicky a velmi návodně zeptal, jak by mělo vypadat nastavené zrcadlo vlády takovému chování. Zastavme se na malou chvíli u této nenápadné, ale nesmírně toxické a zlověstné věty.

Tohle už dávno není jen uražené ego neoblíbeného a vypískaného politika, který hledá chabou útěchu u svých fanoušků. Tohle je čistá, nefalšovaná a nebezpečně arogantní mocenská výhrůžka směřovaná přímo proti občanům. Co přesně tím to vládní zrcadlo vlastně vrchní představitel resortu kultury myslel?

Seškrtá snad folklornímu festivalu ve Strážnici plošně dotace, protože opovážliví diváci netleskali vděčně na povel? Pošle na organizátory z čiré osobní pomsty zakleknout finanční správu, jak to velmi dobře umí vládní a holdingoví mistři? Nebo snad opráší své staré dobré estébácké metody z mládí a začne si pečlivě psát jména těch, kteří pískali nejhlasitěji?

Opozice ho za tento skandální a bezprecedentní výrok po právu roznesla na kopytech a nenechala na něm jedinou nit suchou. Poslankyně Eva Decroix mu ostře a bez jakýchkoliv servítků vzkázala, že ten skutečný buran a sprosťáček je on sám. Lucie Potůčková ze STAN jeho slova zcela přesně identifikovala jako jemnou výhrůžku a přístup typického estébáka.

Tento jediný Klempířův výrok totiž naprosto dokonale a do naha obnažuje uvažování celé současné vládní koalice. Oni zcela vážně a upřímně vnímají státní kasu a ministerské pravomoci jako svůj soukromý, naprosto nedotknutelný majetek. Kdo nám poslušně tleská a chválí nás, ten dostane z rozpočtu přidáno na své projekty. Kdo si ale dovolí pískat nebo kritizovat, tomu bez milosti a s úsměvem na rtech ukážeme naše mocenské zrcadlo.

Pan ministr by si měl urychleně a velmi důkladně uvědomit jednu naprosto zásadní a nevyvratitelnou věc. Lidé ve Strážnici na něj nepískali proto, že by měli zničující úžeh z letního sluníčka, nebo že by byli pomatení z veder. Nepískali ani proto, že by v sobě měli pár přebytečných panáků vynikající místní slivovice, jak se on lživě snaží tvrdit.

Pískali na něj čistě proto, že moc dobře vědí, co se na ministerstvu kultury pod jeho toxickým a diletantským vedením reálně děje. Klempíř je totiž tou vůbec hlavní vládní tváří obludné snahy o absolutní destrukci nezávislosti našich veřejnoprávních médií. Jeho amatérský a protlačovaný plán zrušit koncesionářské poplatky a financovat média přímo ze státního rozpočtu je obrovským rizikem.

Je to naprosto učebnicový příklad toho, jak si chce tato populistická vláda poslušně ochočit a zotročit novináře. Lidé v této zemi zkrátka nejsou hloupí a mají paměť, i když na to vysoce postavení politici často a rádi hřeší. Občané jasně vidí, že kvůli ministrově nekompetentnosti a aroganci plošně rezignují renomovaní odborníci z nejrůznějších ministerských komisí.

Vidí na vlastní oči, jak se státní správa systematicky a potichu ohýbá ve prospěch momentálních držitelů moci. A hlavně vidí, jak se každým dnem nenápadně umlčuje jakákoliv oprávněná kritika na adresu vrcholných vládních představitelů. Když se bývalý agent komunistické tajné policie snaží dostat pod absolutní finanční kontrolu nezávislá média, je zkrátka zle.

Masivní pískot a hlasitý odpor svobodných občanů je v takové chvíli tou nejzdravější a nejpřirozenější možnou reakcí celé demokratické společnosti. A jestli pan Oto Klempíř psychicky neunese ani tu nejmenší konfrontaci s tvrdou realitou svého vlastního mediálního obrazu, existuje snadné řešení. Možná by měl své pohodlné ministerské křeslo opustit mnohem dřív, než ho příště s obrovskou ostudou vypískají i lidé u něj v místní samoobsluze.

Sledovat v přímém přenosu vládní politiky, jak po spravedlivém a zaslouženém vypískání svobodnými občany fňukají na sociálních sítích, nadávají lidem do opilých buranů a ještě jim z pozice státní moci arogantně vyhrožují mocenským zrcadlem, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé pravidelné glosy dávají smysl, budu upřímně vděčný za jakoukoliv drobnou finanční podporu mé tvorby. Slibuji, že váš laskavý příspěvek v žádném případě nepoužiji na nákup kapesníčků pro zhrzené a ubrečené ministry. Díky moc, že to všechno čtete a že si nenecháte nikdy nikým shora diktovat, komu smíte svobodně tleskat a na koho musíte mlčet!