Článek
Lidé dnes tráví hodiny hypnotizováním svítících obdélníků. Palec mechanicky posouvá obrazovku nahoru, hlava padá dolů a mozek nasává další a další vizuální vjemy.
Dnešní společnost je tak trochu vyčerpaná, přehlcená informacemi a málokdo dokáže udržet souvislou myšlenku déle než pět minut v kuse. Je to přirozená daň za život obklopený neustálým pípáním notifikací.
Jenže zatímco dřív člověk prostě uznal, že toho má moc a šel se raději vyspat, pravidla hry se změnila. Místo obyčejného odpočinku se plošně hledá omluva.
A algoritmy sociálních sítí ji servírují přímo pod nos, úhledně zabalenou do patnáctivteřinového videa s líbivou hudbou. Podle aktuálních internetových trendů totiž už neexistuje roztržitost. Neexistuje ani lenost. Všichni uživatelé se zničehonic stali neurodivergentními.
Obchodníci s naší pozorností
Pojďme na to přes obyčejný selský rozum. Když jde parta řemeslníků do hospody a otočí do sebe šest kousků, ráno je bolí hlava. Nikdo z nich nebude volat na neurologii s tím, že přes noc začal trpět chronickou migrénou neznámého původu. Každý zkrátka ví, kde je příčina.
U lidské psychiky ale tahle základní logika vyletěla oknem. Běžný člověk stráví večer konzumací krátkých, uřvaných videí a pere si do hlavy dopamin v obrovských dávkách.
Algoritmus oné aplikace ovšem není certifikovaný doktor, je to chladnokrevný obchodník s pozorností. Velmi rychle zjistil, že publikum absolutně miluje, když jim někdo potvrdí, že za chaos v jejich životech může skrytá nemoc, a nikoliv jejich vlastní mizerné návyky.
Najednou na uživatele z obrazovky vyskočí sympatická slečna a přesvědčivě mu vysvětlí, že pokud mu vadí ostré světlo v kanceláři, ztrácí klíče nebo se mu občas nechce vyplňovat nudnou tabulku, má zaručeně ADHD. Nebo autismus. Případně obojí.
Pilulka místo obyčejné sebekázně
Ono je to vlastně obrovsky pohodlné a osvobozující. Najednou za nepořádek na pracovním stole nemůže obyčejná flákárna, ale chemická nerovnováha v mozku. Člověk nemusí budovat systém.
Nemusí na sobě pracovat, nemusí trénovat disciplínu a odepřít si noční brouzdání po internetu. Má na to přece papír. Tedy, papír u doktora mu nikdo nedal, ale uložil si pět videí z TikToku do oblíbených, takže to platí.
Tenhle trend falešných diagnóz dost nápadně připomíná situaci v autoservisu. Když vám auto na dálnici začne při zařazení pětky cukat, nejdete přece na internet hledat youtubera, který vám poradí nalepit na kapotu nálepku „porucha motoru“ a spokojeně jezdit dál.
Jedete za mechanikem. Napíchnete vůz na diagnostiku a v klidu zjistíte, že stačilo vyměnit opotřebované svíčky. Jenže u duševního zdraví se dnešní diagnostika smrskla na online kvíz o padesáti otázkách.
Klinická psychologie je normální těžké řemeslo. Vyžaduje roky tvrdého studia na univerzitě, stovky hodin řízených rozhovorů a zkoumání celého kontextu života daného pacienta. Diagnóza se zkrátka nestřílí od boku jen proto, že se zrovna někomu nechce luxovat obývák.
Z normality se stala nuda
Být úplně obyčejným, průměrným člověkem se dnes nenosí. Kdo nemá nějakou tu hlubokou traumatickou zkušenost nebo alespoň lehčí poruchu pozornosti, ten jako by ani nežil. Z normality se stalo sprosté slovo.
Když přijdete do supermarketu s úplně prázdnou peněženkou, taky prodavačce netvrdíte, že netrpíte nedostatkem peněz, ale „chronickým deficitem platebních prostředků způsobeným systémovou chybou vesmíru“. Zní to sice chytřeji, možná to na chvíli uchlácholí pošramocené ego, ale nákup si za to stejně domů neodnesete.
Stejně tak vám online diagnóza nepomůže lépe fungovat v práci. Když člověk civí do tří do rána do monitoru na seriály, je zcela logické a přirozené, že druhý den v kanceláři nedokáže napsat ani dva odstavce smysluplného textu. Z toho vážně není potřeba dělat lékařskou vědu a okamžitě obvolávat doktory s žádostí o silné prášky.
Skutečný problém plných čekáren
Spousta lidí nad tím vším mávne rukou. Ať se na internetu každý baví, jak chce. Kdo si chce hrát na pacienta a sbírat srdíčka, ať si hraje. Problém spočívá v tom, že tahle masová módní vlna generuje reálné oběti na úplně jiných místech.
Jsou jimi lidé, kteří ADHD nebo poruchou autistického spektra skutečně trpí. Pro ně to totiž není cool odznak na sociální síti. Je to tvrdá, každodenní realita a obrovský boj. Jsou to chytří lidé propadající ve škole.
Jsou to dospělí neschopní udržet vztah nebo stabilní práci, protože jejich nervová soustava skutečně funguje jinak a oni nad ní ztrácejí kontrolu. Tito pacienti nutně potřebují odbornou péči. Často potřebují medikaci, terapii a maximální pomoc okolí.
Co se ale stane, když se do ordinací nahrnou davy naprosto zdravých jedinců Zdravotní systém to prostě nedá. Psychiatrické a psychologické ambulance aktuálně praskají ve švech pod náporem žádostí o vyšetření.
Lidé, kteří balancují na hraně a potřebují urgentní pomoc, pak čekají na volný termín půl roku i déle. Ordinace jsou zacpané jedinci, kterým by ve většině případů pomohlo jediné – smazat na týden sociální sítě, jít se odpoledne projít ven do lesa a jít spát před půlnocí.
Zahoďme už konečně ty zbytečné nálepky. Nemusíme z každé lidské slabosti hned vyrábět chronickou nemoc. Naše hlava občas prostě nestíhá a být chvíli úplně mimo je normální. Nejsme roboti.
Díky, že jste dočetli tento článek až do konce a nezavřeli ho někde v polovině s pocitěm, že na tak dlouhý text váš vyčerpaný dopaminový systém prostě nemá kapacitu. Pokud vás mé texty baví, dává vám můj pohled na svět smysl a chcete mě podpořit, budu rád za symbolický příspěvek na kávu přes odkaz níže. Děkuji.
